Zimní Damavánd (5671 m) – nejvyšší hora Persie

Šest hodin pijeme v Londýně (na palubě toho s ohledem na cílovou destinaci moc nebude) a druhý den ráno přistáváme v Teheránu. Přes Amina, místního horala, máme domluvený transport, takže nasedáme do pohodlné dodávky a míříme cca 80 km na sever do hor, do vesničky Reineh (Rineh), která je výchozím bodem pro výstup z jižní strany na nejvyšší asijskou sopku – Damávand.

Z Teheránu do Reinehu

I přes nekončící snahu místních se po cestě zříkáváme všech nabídek na místní dobroty. Cíl je jasný. Nejdřív kopec, potom si můžeme dovolit riskovat delší pobyt na (turecké) toaletě. V Reinehu se ubytováváme v pohodlném domě Íránské horské federace, se sprchou a záchodem. Stejný den odpoledne nás Hasan, místní šéf, bere na vyjížďku k nástupu na Damávand, cca 10 min jízdy z Reinehu. Dál nás galusky třicetiletého Land Roveru nepustí. Dýcháme svěží vzduch a vracíme se vařit, balit a spát zpět do Reinehu.

Plán je následující: další den odjezd oněch 10 min jízdy z Reinehu na hranici sněhu, na lyžích vystoupat cca z 2300 metrů přes Shelter 2 (mešita, Gusfand Sara (3000 m), v létě standardně až sem autem) do Shelter 3 – Bargah Sevom (4200 m). Následující den pauza na rozdýchání a když počasí dovolí, den poté vrchol Damávandu (5671 m) a následující den ze Shelteru 3 zpět dolů do Reinehu.

Z Reineh do chaty Shelteru 3 (4200 m)

S dvaceti na zádech to i na lyžích jde zpočátku ztuha a po osmi hodinách ve zhoršujícím se počasí a odhadem 80 km/h větru ještě hůř. Se západem slunce dorážíme do Shelteru 3 (4200 m). Afgánec, kterého před námi tentýž den poslali jako předvoj do Shelteru 3 (bez lyží) to pravděpodobně kvůli počasí otočil v půlce (čemuž se nelze divit, protože po kolena ve sněhu prošlapával v Najkách, ve kterých by Pražan nevyrazil ani na Ladronku, s igelitkou v ruce a bez rukavic), a tak v Shelteru 3 vaříme v předsíni na kamenných schodech před železnou mříží.

Studená noc v Shelteru 3

Noc je studená, v baráku je -15 stupňů, na vrcholu hlásí Mountain Forecast pocitových -41 stupňů. Spíme asi 16 hodin, chvíli zimnice, chvíli je ve dvou péřovkách, péřových kalhotách a spacáku nesnesitelné vedro – to ale vždycky jen na chvilku. Druhý den jenom relax. Vaříme, sedíme, chodíme kolem chalupy. Na žádná aklimatizační cvičení není síla. Odpoledne přichází jiný Afgánec, aby nám otevřel mříž do společenské místnosti a zkontroloval permity. V letní sezóně je Shelter 3 i přes svou kapacitu cca 60 lidí nacpaný k prasknutí a kolem dokola vyroste stanové městečko. My jsme tu sami.

Nalehko na vrchol Damavándu (5671 m)

Vrcholový den jdeme nalehko. Pití, jídlo, helma, teplá bunda, péřové rukavice, druhé brýle, mačky, cepín, čelovka, ždárák, lékárna a jde se. Roman je pomalejší (což prokázal už na letišti v Praze, když jsme na něj přes hodinu čekali a málem kvůli tomu nestihli odbavit naše nadměrná zavazadla), a tak vyráží se svítáním, hodinu před námi (tedy, chtěl vyrazit dvě hodiny před námi, ale zavřít připravený batoh, naložit ho na záda a vyrazit se Romanovi nepovedlo tak svižně, jak plánoval). Nad Shelterem 3 začíná vrcholový den širokým a dlouhým žlabem, něco jako červenou sjezdovkou, jakou máme v Deštném v Orlických horách, akorát mnohem širší, třikrát tak dlouhou a o 3500 m výš.

Cca po dvou hodinách doháníme Romana, který pokračuje svým tempem a my se dostáváme před něj. Nebe je modré, vítr skoro nefouká. „Cikcakama“ sbíráme výškové metry, nadmořská výška je znát. Nad první „sjezdovkou“ následuje druhá, před její strmější pasáží nasazujeme haršajzny. Nad druhou „sjezdovkou“ se otevírá horizont, ale překvapivě nikoliv s vrcholem, ale dalším vzdálenějším horizontem. Krátký traverz vlevo přes skalní pás a zase vzhůru přes sirné kameny podél omrzlých skal.

Okolní čtyřtisícovky jako na dlani

Výhledy jsou nádherné, pás čtyřtisícových vrcholů, který se rozpíná mezi Damávandem a Teheránem, máme jako na dlani. Funíme, čím dál častěji se opíráme o hůlky, abychom popadli dech. Jsme cca šest hodin na cestě, mraky jsou už pod námi a v dálce se nám ukázal vrchol. U jednoho ze skalních hřebenů vedoucích od vrcholového kráteru dolů sundáváme lyže a na mačkách s hůlkami pokračujeme po umrzlém firnu až k hřebeni, na kterém je tyčemi značená cesta z jihozápadu. Sopečné fumaroly dávají svými plyny posledním desítkám výškových metrů jedinečnou sopečnou atmosféru.

Jsme na vrcholu. Kaspické moře sice není vidět, ale i tak je to krásný a intenzivní zážitek. Mrzne jen praští, údolí je zahaleno v mracích. Stejně jako Roman. Fotíme, svačíme, prohlížíme si sopečný kráter a po půl hodině vyrážíme dolů. Kolem 5200 metrů přijíždíme k Romanovi, který už šlape nalehko, bez batohu, který nechal o pár set výškových metrů níže. Vyhodnocujeme, že na vrchol už Roman nemá čas. Navíc, mačky nechal v batohu a poslední pasáž pod vrcholem by bez nich, po tmě, v sílícím větru nebyla optimální. A tak se Roman otáčí a společně sestupujeme. Převážná část je sjízdná, několikrát musíme lyže poponést přes kameny nebo skalní pásy.

Zpět v Shelteru 3 (4200 m)

Se setměním jsme zpět v Shelteru 3, kam v průběhu našeho vrcholového dne dorazilo asi 20 lidí chystajících se druhý den na vrchol. Pak už klasicky zimnice z vyčerpání střídané afekty z horka v zapnutém spacáku, kdy člověka popadne takový ten rapl, když musí bezpodmínečně vytáhnout ruce z úzkého spacáku, rychle stáhnout kapucu, sundat péřové kalhoty a rozepnout bundu, aby se následně zase probudil zimou. I když by to u málokterého alpského nebo tatranského chataře prošlo, v Shelteru 3 si s nasazováním maček nikdo z místních hlavu neláme, a tak nás ještě před svítáním opakovaně budí zvuky železných hrotů skřípajících po kamenné podlaze chalupy a železných schodech do horního patra, když většina nově příchozích vyráží na vrchol.

Dvacet kilo na záda a hurá zpátky do údolí. I následující den nám přeje počasí, a tak si užíváme sjezd. Při sjezdu míjíme dalších asi 20 lidí směřujících pěšky do Shelteru 3. Sem tam zatahá prošlápnutá krusta nebo mokrá břečka za jednu nohu, a tak zatímco se jeden láme v pase pod batohem setrvávajícím ve sjezdu do údolí, ostatní se lámou v pase smíchy. V údolí je teplo, sníh za poslední tři dny vytál tak, že posledních 100 výškových metrů scházíme po loukách s lyžemi na batohu. Po menším „komunikačním šumu“ (způsobeném blokováním íránských telefonních čísel a vyřešeném ve spolupráci s místními ochotnými řidiči) nás po hodině čekání vyzvedává Hasan se svým Land Roverem, kterým se vracíme zpět do Reinehu.

Ráno ještě zběsilá jízda k hodinu a půl vzdálenému Kaspickému moři, Romanův čaj s místními u ohniště na pláži, poslední travel lunch v Reinehu a vzhůru do Teheránu, brouzdat vyhlášeným desetikilometrovým Grand Bazaarem, rozhlédnout se z Milad Tower, vypít hodně čaje a konečně zariskovat s fantastickým místním jídlem.