Bylo nebylo, ale na konci prosince 2021 jsem se na pár dnů dostala jako novicka se skialpinistickým vybavením do Vysokých Tater, kde jsem se zúčastnila Ropákova vysokotatrasnkého memoriálu 2021.
Když mi má nejdražší maminka oznámila, že se v mezisvátkovém období budu nacházet na akci s krycím názvem Ropákův vysokotatranský memoriál, zeptala jsem se jí, zda je to „chlastací akce“. Maminka po krátké pomlce odpověděla, že je to „akce, na které se večer trochu pije“. Mé abstinentské vědomí však bylo touto odpovědí utěšeno domněním, že to tedy snad nebude tak zlé.
Poprvé nejenom ve Vysokých Tatrách, ale na Slovensku vůbec
Mnoho čtenářů bude snad pobouřeno tím, že vám sdělím, že tato skromná zajížďka do Vysokých Tater byla mým prvním výletem do naší bratrské země. Když jsme tedy po cestě s maminkou a paličem v autě začali míjet nápisy psané slovensky, bylo to pro mne četným zdrojem zábavy. Tato zábava však byla tvrdě utnuta, když jsme zaparkovali v Dolnom Smokovci a vyrazili nahoru paličovým tempem, také vědci prověřeným jako druhá nejvyšší historicky dosažená rychlost ve vesmíru hned po rychlosti světla.
Můj první reálný výstup na skialpech s převýšením kolem 1200 metrů
Nebudu nic skrývat, na skialpech nejsem žádnou přebornicí, spíše naopak. Párkrát, tedy dvakrát, jsem na nich stála. Po zhruba tak třech kilometrech, nutno říci, ne po příliš strmém kopci (šli jsme po sáňkařské trase), jsem tedy paličovi sípavým hlasem oznámila, že potřebuji přestávku. Dosáhli jsme i první kóty, Hrebienku, odkud už šly věci poměrně přímou úměrností, my do kopce ale můj mentální stav z něj. Domluvili jsme se, že palič půjde mírnějším tempem, abych se hned první den díky němu nezrakvila nejenom psychicky, ale také fyzicky.
Po pár hodinách po slunce západu jsme už byli slušně vysoko a maminka oznámila, že půjde napřed, protože jí doháněl v horách poměrně častý fenomén, a to zima. Palič už touhle dobou bez ustání komentoval, že chata bude „conevidět“ vidět zpoza jednoho z kopců.
Ve společnosti obou těchto zkušených skialpinistů jsem si v horách připadala v naprostém bezpečí, a to platilo, i pokud jsem byla pouze s jedním z nich. Trochu mě tady zarazilo zjištění, že ani jeden z nich nemá stažené offline mapy Slovenska, a na chatu šplháme vlastně naslepo. Maminka nás kamzičím tempem předehnala o slušný kus a my jsme mohli z dálky sledovat blikající světlo její čelovky. Pokračovali jsme ve výstupu. Byly vidět hvězdy.
Při jedné z mnoha pauz, mezi nimiž se intervaly rapidně zkracovaly, si palič jdoucí stále bez čelovky (tu nenasadil po celou cestu) načetl kousek mapy. S mluvícím ústrojím každou minutou více a více zamrzajícím jsem se ho s námahou zeptala, „Coe?“, a on, po krátkém odkašlání pravil, že „No nic, když ti to tak jde, a je krásně, hvězdy svítí, tak nejdeme nejkratší trasou, ale jdeme přes generál, aby jsi věděla, co budeš za pár dnů sjíždět zpátky na Hrebienok“, což samozřejmě není to, co chcete slyšet.
Na Zbojnické chatě už bylo dobře
I s prodlevou jsme ale úspěšně dorazili na Zbojnickou chatu a tam potkali rozmrzající maminku. Samozřejmě jsem využila její starostlivosti, objednala si hned dvě horké čokolády a nechala si přislíbit nákup jednoho z triček na místě k prodeji.
Jistou zvláštností chaty byly toalety, které se nacházely venku. Tedy, přesněji, člověk musel projít venkem, aby se na ně dostal, samotné kabinky byly (díkybohu) vevnitř. Od toho tedy lze odvodit, že všichni účastníci zájezdu se stali přeborníky ve hře Cisteren, a na záchod se strojili podobně jako na denní výpravy. Teda s výjimkou paliče, ten tam zásadně chodil v tričku s krátkým rukávem a kraťasech.
Cisterny – tradiční skautská hra, hráči pijí každých čtvrt hodiny ešus vody, končí se zpravidla odstoupením a úprkem na latrýny nebo… tou horší, méně dobrovolnou variantou. Kdo vydrží nejdéle, vyhrál.)
Poohlížení se po okolních terénech
Ráno jsme byli, mimo šíleně brzké vstávání, uvítáni počasím pravidelnými účastníky nazvaným jako „nezvykle dobré“ (to samozřejmě nejsou jejich pravá slova, ta, kvůli čtenářům slabších povah zde raději nebudu zveřejňovat). Vyrazili jsme tedy, stále zhruba v polovičním počtu, na náš první výšlap.
Po krátké době jsem se ale rozhodla to otočit, k čemuž vedly dvě věci. Za a) při výstupu předchozího dne jsem si něco udělala s kyčlí a cítila jsem to čím dál víc, a za b) ten samý den jsem v autě rozečetla Zaklínače a nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, jak to dopadne. Byla jsem tedy samozvaným (a jediným) členem uvítací čety pro zbytek posádky, který dorazil toho odpoledne a uzavřel tak počet účastníků Ropákova vysokotatranského memoriálu. Zbytek samozřejmě tuto moji shovívavost neocenil a okamžitě po mém zahlédnutí mě začali nazývat „lemrou“.
Postupně se navrátila i naše druhá část, obohacená o Pankáčovo rozbité koleno způsobené pouhým pokusem o to, udělat na lyžích oblouk. Designovaná (ostatními) medička výpravy Lucie se ale hbitě chopila své prodloužené ruky (autolékárničky) a o Kapitána Bezoblouktýmu se skvěle postarala.
Večerní zábava na Zbojnické chatě
Nadešel večer, čas družby. Když nás s Davidem přestala tankovat má chemie a posléze i jeho lineární algebra, promnula jsem si ruce nad místní kytarou, jejíž um tak skvěle ovládám. Rozezpívala jsem celou hospodu, nebo minimálně náš roh stolu. Jak ale plynul čas a teklo pivo, zdálo se mi, že se k nám připojují i ostatní ubytovaní.
Zhruba tak v půl deváté k nám zabloudil jeden Slovák s prosbou. „Zahrajete ‚Zlodějou je také kvantum‘?“ Odpověděla jsem, že nevím, o čem to mluví. A on, že to je přece strašně známé, že to „na rádiu hrajú furt, že sme to preca někedy moseli slyšet“. „Aha,“ povídám. Slovák konstatuje, že to přece musíme znát, a aby nám nakopl paměť, zazpíval první dva verše:
„Zlodějou je také kvantum, že si kradlú navzájom!“
Děkuju mu a opáčím, že i přes jeho vynikající pěvecké schopnosti jsem písničku v životě neslyšela. Na důkaz toho, že tak skálopevně věří tomu, že si určitě vzpomenu, mi ještě tyto dva verše několikrát zazpíval, načež prohlásil, že jde vyběhnout na kopec, aby to stáhnul z webu.
Jedu na kofole
Poručila jsem si tedy další kofolu a dál procházela zpěvníkem, v domněnce, že tím byl tento zážitek u konce, že snad ani na kopec ve svém stavu nezvládne vylézt, raději to vzdá a půjde si lehnout, nebo někde odpadne po cestě. Osud měl pro mne ale jiné plány. Za patnáct minut se „Zloděj“ vrátil, a co hůř, s nepořízenou. Přesto se ale svého cíle držel se stejnou cílevědomostí jako Napoleon, Washington či Musk a znovu a znovu se mou paměť snažil SLONISKOVAT těmito dvěma verši.
Proběhlo to ještě několikrát, než se usadil u stolu se svými kumpány a provedli accapella verzi této skladby v celé její opilecké kráse. Do sboru se přidaly i další stoly a nám nezbylo než pochopit, že to my jsme tam ten večer byli „ti druzí“.
Jdeme na Svišťový štít, tedy někteří
Další ráno jsme se zase vzbudili brzo. Ale co hůř – odchod, který byl stanoven na 9:00, měl všechny, až na několik silných individuí, v nervech už od osmi, nedej bože od 7:30. Já a bruder jsme si tedy dopřávali posilnění v podobě domácího sýru s olivami a pak i, pro náš pobyt významnějšího, chilli sýru. (Jeho dochucení na něm bylo vidět pramálo, představoval tedy ideální prostředek k výstřelkům z nevinných obětí.)
Přesně v 8:58 jsme tedy vyrazili na výšlap, teď už v plném počtu, směr Svištový štít (2382 m). Sluníčko opět svítilo a počasí nám přálo, takže jsem se po svém jednom výlezu společně s Pankáčem vyvalila v polovině kopce na kameni a vyhřívala se jako ještěrka. Sledovali jsme ostatní dvě skupiny, které se dostaly až na vrch a pak se, v některých případech, bály sjet dolů. Některé výkony byly obzvláště bravurní. Nutno dodat, že jsem na tom nebyla nijak lépe, a můj jeden sjezd byl obohacen o krásnou tlamu i s kotrmelcem. Pocit z výhledu mi to ale nijak nezkazilo.
Letos, ač počasí bylo náramně vydařené, nutno konstatovat že napadlo málo sněhu. Snad každý si s sebou domů jako suvenýr odvezl i nějaký ten škrábanec na lyži.
