Ondřej je mladším (*1992) ze dvou bratrů a při jejich vůbec prvním rozhovoru pro média se držel spíš trochu zpátky, odpovědi nechával na bratra. Je bakalářem geologie a nyní studuje záchranářství. Jiří je o tři roky starší (*1989) a je „Projektovým, rozpočtovým a marketingovým manažerem, tiskovým mluvčím, vedoucím centra pro kontakt s veřejností a ve filmech je herecem,“ jak o sobě s nadsázkou píše na Facebookovém profilu Kejda ski teamu.
V následujícím dvoudílném rozhovoru se dozvíte co oba bratry k extrémnímu lyžování přivedlo, kam s lyžemi jezdí nejraději, jak se jim lyžovalo na cordillerském firnu a co obnáší sjíždění pětapadesátistupňových svahů v šestikilometrové výšce. Pojďte se podívat do duše extrémního lyžaře!
O Jirkovi, Ondrovi, jejich začátcích a všedním životě
Dočetl jsem se, že k horám vás přivedli rodiče. Můžete to trochu rozvést?
Rodiče nejsou vyloženě horolezci, ale taťka na vysoké škole trochu lezl a tak nás jako děti brali na vysokohorskou turistiku, ferraty, kolo a vodu. Na prvním větším kopci v Alpách jsme ale pak už byli sami s Ondrou bez rodičů.
Kdy a proč jste se začali více věnovat právě skialpinismu?
S lyžováním je to takové složité. Lyžujeme oba od čtyř let a vedl nás k tomu hodně táta, který v té době dělal lyžařského rozhodčího. Jenomže asi tak v patnácti letech jsme propadli skalnímu lezení a big wallům. No a z velkých stěn jsme se začali asi po šesti letech pomalu přesouvat do zimních hor: sníh a mixy. Pak jsme zjistili, že pro přístup pod stěnu jsou docela dobré skialpy a na konec skialpy převzaly žezlo a začali jsme jenom lyžovat.
Dá se říci, že vlastně nejste skialpinisté, ale extrémní lyžaři. Co vás přilákalo právě k této podobě skialpinismu?
Vždycky říkám, že jsme vyrostli v horolezeckých kruzích a proto máme tu filozofii spíše horolezeckou. Je tady nějaká klasifikace a žene se to stále do vyšší obtížnosti. Proto nám to přišlo úplně logické, že i u lyžování obtížnost ženeme stále výš.
Ondra: V rámci našich možností jsme se snažili z toho vždy dostat úplné maximum. U lezení jsme zkoušeli dělat nové cesty a vždy jsme se na to snažili dívat jinak než na obyčejné lezení. Takže nějaké výletování na skialpech by nekorespondovalo s naším přesvědčením. Věděli jsme, že máme určité lyžařské zkušenosti a pokusili jsme se je aplikovat u extrémního lyžování, které momentálně provozujeme.
Je v Alpách ještě lyžařsky co objevovat? Existují stále svahy, které je možné sjet a nikomu se to ještě nepodařilo?
Jsou, ale už jsou to takové krkolomné věci, nemá to tu správnou eleganci. Linie, které jsou skutečně lyžařské, už sjeté byly. Když dneska někdo udělá v Alpách prvosjezd, jsou to takové krkolomnější věci. Dlouhé úseky se sešoupávají po hranách, je třeba několikrát slanit. Je to často vlastně takový sestup s lyžema na nohách.
Jste součástí Kejda ski teamu. Co je to za sdružení, za jakým účelem vzniklo a jak funguje?
Tak jako jsme si kdysi s kámošema založili horolezcký oddíl, který jsme si i zaregistrovali pod Českým horolezeckým svazem, tak jsme si potom také chtěli založit něco jako skialpinistický oddíl. Jméno pochází od zvláštního druhu sněhu, na kterém občas každý lyžuje: takový ten jarní prohnilý sníh, který není ani firn, ani prašan, ale taková vata. Postupně to vykristalizovalo tak, že jsme se lyžování z celého „oddílu“ věnovali už jen já s bráchou a Kuba Macek, takže vzniko toto trio.
Oba pocházíte z Brna. Které skialpinistické oblasti v zimě navštěvujete nejčastěji? Čím se bavíte přes léto?
Nejčastěji na skialpy jezdíme do Vysokých Tater. No a přes léto? Stále jsme věrni lezení, i když už v tom nemáme tak vysoké ambice, jako dříve. Je to ale pro nás obrovský koníček a letní hory, když je teplo, jsou pro mě parádní relax. Lezu už jen lehké cesty- šestky, výjimečně nějakou sedmičku. Musíme taky trénovat fyzičku na zimu.
Z Brna to máte asi tak stejně daleko do Tater, jako do Alp. Proč jezdíte více právě do Tater?
Myslím si, že Tatry jsou po lyžařské stránce trochu nedoceněné. Nevím, jestli je to typem hor nebo jsou jenom tak tvarované, ale na extrémní lyžování mají obrovský potenciál, větší než většina alpských oblastí! V Tatrách není jenom strašně moc žlebů, ale mnoho možností sjezdu různými stěnami a ranpami. Tatry jsou zkrátka tvarované jako lyžařaské hory.
Zmínil jsi, že v Alpách už vlastně všechny logické linie byly sjeté. Jak je na tom situace v Tatrách?
Valná většina už je také sjetá, přes to v Tatrách ještě něco zůstalo. Právě letos se nám asi jeden takový kousek podařil. Přímo nad Brnčálkou z Kežmarské Kopy jsme pravděpodobně udělali prvosjezd. Nedokážeme to ale říct úplně jistě- v osmdesátých letech byla poměrně silná generace lyžařů a skoro všechno sjeli. Udělali jsme v letošní sezoně také jedno první opakování prvosjezdu (autorem je Rišo Bolmer, pozn. red.) v severovýchodní hraně Kežmarského štítu.
Vrchol „One steep season“: Jižní Amerika
Pojďme se zaměřit na vaší letní lyžařskou expedici. Proč jste se rozhodli právě pro Jižní Ameriku?
To je strašně jednoduché. Peru a naše oblast Cordillera Blanca mají úplně nejlepší poměr cena/výkon. Jsou to nejlépe dostupné a nejlevnější opravdu velké hory. Taková oblast už nikde jinde není.
Jakým způsobem a jak dlouho jste se na tento podnik připravovali?
Fyzická příprava začala více systematicky až ve chvíli, kdy byly vyřešeny všechny finanční záležitosti, takže řekněme koncem podzimu. Museli jsme si oba přerušit studium, abychom si dost vydělali a zároveň natrénovali. Dělal jsem lyžařského instruktora v Jeseníkách, kde jsem každé ráno vstával dříve a chodil na skialpech, abych nabíral výškové metry. Kluci měli nějaké povinnosti, takže trénovali spíše kolem Brna.
Od začátku března jsme už lyže prakticky nesundali až do května: Lofoty, Tatry, Alpy. Trénovali jsme samotným lyžováním a za celou sezonu jsme udělali 27 sjezdů, které byly strmější než 45°. Potřebovali jsme totiž hlavně najezdit metry. Asi dvě třetiny výletů s námi objezdil i Kuba Macek. Lidí, kteří by byli schopni takových výletů v Čechách moc není. Vlastně jenom pár Slováků…
Jaký byl vlastně plán? Kde jste hledali informace o lyžařských možnostech v Jižní Americe?
Výhoda je, jak už jsem zmiňoval u jednoduché logistiky, že v Peru je všechno prozkoumané a jednoduché na organizaci. Na pohoří Cordillera Blanca už byl vydaný horolezecký průvodce (Classic Climbs of the Cordillera Blanca Peru: Brad Johnson, pozn. red.) a tam jsou v kostce popsané normální výstupy na všechny důležité vrcholy v celém pohoří. Jsou tam sklony, fotky a tak jsme si už s předstihem udělali představu, co bychom mohli sjet.
Také jsme hodně věcí konzultovali s americkým lyžařem Chrisem Ericksonem, který tam toho v minulosti hodně polyžoval a byl dobrým zdrojem informací.
A jaký byl plán? Chtěli jsme zkrátka sjet co největší množství šestitisícovek. Nevado Copa měla být aklimatizační a pohodová a dále jsme měli vytipovaných 6 extrémních sjezdů včetně Huascaránu.
Jako aklimatizační túru jste si vybrali pětitisícový vrchol v masivu Copy a na rozlyžování následně Nevado Copa. Jak v této oblasti funguje infrastruktura, jak jste se pod kopec dostali?
Místo veřejné dopravy tam fungují takzvané „colectiva“, což jsou soukromníci kteří si koupili dodávku a pendlují po různých trasách bez jakéhokoli jízdního řádu. Ty jsme používali a občas jsme si k tomu navíc vzali taxík, abychom se dostali přesně tak kam jsme potřebovali. Za tři hodinky jsi z Huarázu na místě. Potom je potřeba ještě relativně dlouho nást lyže na zádech. První den chůze do base campu jsme si dopomáhali s osly a pak obyčejně ještě celý další den trvalo, než jsme se dostali na hranici sněhu. Sněhová linie byla ve 4900 m.
Můžeš popsat průběh výstupu na Nevado Copa? Jaké byly první zážitky z lezení a lyžování v Jižní Americe a ve výšce nad 6000 vůbec?
Byli jsme příjemně překvapení co se týkalo výšky, protože třeba vrcholový den nám bylo lépe než nějaký ten měsíc zpátky na Mont Blancu. Co se týká sněhu, ten je v Jižní Americe hodně zvláštní a nikde jinde jsme se s ním do té doby nesetkali. Jsou to takové velké ledové krystalky které přes noc drží pohromadě a přes den se oddělí a vznikne takové mýdýlko. Při lyžování si připadáš, jako kdybys na sněhu surfoval. Na extrémní lyžování je tento sníh ideální.
Kam vedly vaše další kroky?
Další v řadě bylo Quitaraju (6040 m), šestitisícovka ze které se nám bohužel nepodařilo slyžovat kvůli špatným podmínkách. Na vrchol jsme si vynesli lyže a dvě hodiny čekali, jestli svah nepovolí. Stále to ale bylo moc ledovaté a tak jsme nechali lyže na batozích a sestoupili to celé na mačkách.
Následovala Ishinca, což je v rámci Peru celkem bezvýznamný vrchol, který má jen něco málo přes 5500 metrů a navíc to bylo úplně jednoduché. Šli jsme na ni, protože je z ní dobrý výhled do severovýchodní stěny Ranrapalcy, kterou jsme chtěli následně sjet. Šlo o to podívat se, jestli stěna není příliš skalnatá a zda-li to za aktuálních podmínek vůbec bude lyžovatelné.
A teď už k Ranrapalce! Jak probíhal výstup, co bylo na sjezdu nejtěžší? Můžeš srovnat s jinými sjezdy, které jste do té doby udělali?
O samotném vrcholu expedice- sjezdu západní stěny Ranrapalcy, smutném osudu Jakuba Macka a podrobnému rozboru expediční výbavy si budete moct přečíst ve druhém díle rozhovoru tuto středu 8.1.
Sponzoři expedice v Peru:
Podívejte se na sestříhaná videa z našlápnuté sezony 2013 před expedicí v Peru a ve středu se těšte na exkluzivní sestřih přímo z Ranrapalcy!:
KST na Brnčálke from Ondrej Svihalek on Vimeo.
HUEVO_Trailer from Ondrej Svihalek on Vimeo.
One Steep Season_LOFOTY from Ondrej Svihalek on Vimeo.
One Steep Season_HOHE TAUERN from Ondrej Svihalek on Vimeo.
One Steep Season_INTRO from Ondrej Svihalek on Vimeo.
