Absence většího množství volného času způsobila, že jsme se tentokrát vydali do Vysokých Tater jenom na otočku. Museli jsme, protože nejenom Vetroplach dává obden na internet fotky skialpu na parádním vysokotatranském sněhu.
Velikonoční sobota 2017 na vysokotatranském bílém betonu – Štrbina pod Strapatou a Malá Laštovičia štrbina
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerieFotogalerie Velikonoční vysokotatranský beton >>
Odjížděl jsem ve čtyři ráno, abychom se potkali v Tatranské Lomnici před osmou hodinou. Ve smíšené pětičlenné skupině jsme se premiérově vyvezli pod Lomnický štít, abychom poprvé v životě začali skialpinistický výlet ve Vysokých Tatrách sjezdem. Teda, napřed byl kus pěší sestup, protože nahoře nějak chyběl sníh. Podmínky ve cvičném Filmaráku (beton – škrupina – beton) dávaly tušit, že jarní firnování nás tuto sobotu asi nečeká.
Po dojezdu na dno doliny jsme nasadili tulení pásy a rychle stoupali k Téryho chatě (2015 m). S vedúcou jsme to vzatli lehce kochacím tempem, takže úderná trojka nám kousek poodešla. Doufali jsme, že nás budou čekat u chaty s čerstvě načepovaným pivem. To byl zásadní omyl, protože vedoucí Roman minul chatu velkým obloukem a rovnou zamířil do Mačacího kotle.
Malá Lastovičia štrbina – označení v nákresu E, zo štrbiny priamo nadol mierne esovitým žľabom na dno Mačacieho kotla. Sklon 40-45°, S3+, E2, červený stredně ťažký, prevýšenie 500 m Štrbina pod Strapatou – Miro Peťo nemá ve svém katalogu, hodnocení podobné, sklon 40-45°, S3+, E2, červený stredně ťažký, prevýšenie 500 m – subjektivně těžší díky úvodnímu strmému zúžení |
V dolní mírnější části kotle se rychle nabíraly výškové metry. Výše jsme hodili lyže na batohy, na boty stoupací železa a do ruky cepín. Roman téměř běžel do strmého svahu – nebylo celkem divu, když přední hroty stoupacích želez šlo zakopnout jen kousek. Hrot cepínu šel do tvrdého podkladu podstatně lépe. Bylo jasné, že je potřeba, aby do svahu zasvítilo slunce a beton změknul na lyžovatelný sníh.
Do Štrbiny pod Strapatou
Skupinka se stočila úplně vlevo, takže prvním cílem se ukázala být Štrbina pod Strapatou. Po zúžení ve střední části se svah opět rozšířil až k části kousek pod štrbinu. Tam došlo opět k zúžení na šířku jen o něco větší než délka lyží. Bylo zataženo, takže optimistický předpoklad, že by svah mohl změknout do smysluplně lyžovatelného stavu, nevyšel. Po prokopání skrz tvrdou svrchní vrstvu bylo jisté, že krusta tady není – tvrdá betonově ledová deska měla tloušťku 4-6 cm. Pod touto deskou byl krásný lyžovatelný sníh.
Roman s Michalem na strmém betonu opatrně proskákali a bokem sesunuli zúžení, aby se na širší pláni pustili i do oblouků. Další dvojice to sesunula bokem, zatímco jsem větší část sestoupil na mačkách s cepínem v ruce – sesuny bokem nejsou mou oblíbenou aktivitou. U skály v propojení žlabů ze Štrbiny pod Strapatou a Malou Laštovičiou štrbinou jsme to ve dvojici s vedúcou zabalili a zamířili na Téryho chatu.
Zbylá trojice mezitím stoupala do Malé Laštovičiej štrbiny, odkud následně s jedním kontrolovaným pádem sjeli dolů. Pochvalovali si to, neboť tam byl navátý sníh a jinde byl podklad měkčí než ze Štrbiny pod Strapatou. Škoda, že Malá Laštovičia štrbina nebyla naším prvním cílem.
Na jiných sjezdovkách v Malé Studené dolině byly ten den údajně lepší podmínky, takže ti, co sjížděli z Baranieho sedla si to nadmíru pochvalovali.
Jan Pala se skialpinistickým aktivitám věnuje dvě desetiletí od Kanady přes Evropu, Blízký východ až po východní Asii (Japonsko, Kamčatka). Je autorem knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol., Epocha 2010) a spoluautorem knihy Horolezecká abeceda (Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol., Epocha 2007). Skialpinismus propaguje od metodiky přes kurzy až po přednášky. |