Z mnoha směrů se můžeme doslechnout, že skialpinismus v chráněných rezervacích je zlo a s ochranou přírody je v jakémsi věčném sporu. Ovšem nemusí tomu být za každou cenu! Skialpinismus v České republice má určitou tradici a zakazovat ho nemá smysl – pokud se budou skialpinisti chovat zodpovědně vůči přírodě, není to boj s žádným zlem. Přehled a zároveň názor ochranáře-lyžaře si můžete přečíst v následujících řádcích.
Začátkem prosince se v Beskydech konalo skialpinistecké setkání. Měl jsem zde přednášku s názvem „Provozování skialpinismu v České republice – pohled z hlediska aktuální legislativy v NP, CHKO“. Cílem bylo seznámit přítomné jaký vliv má skialpové lyžování v ČR na přírodu a jaké jsou možnosti legálního pohybu mimo vyznačené trasy. Problematiku pohybu na skialpových lyžích, snowboardů, ale i běžek jsem probral z pohledu legislativního, ochranářského i vlastního. Zaměřil jsem se pouze na pohyb mimo sjezdovky tam, kde je skutečný střet s chráněnou přírodou.
Všechno začíná a končí zákonem
Z mnoha různých zákonů a vyhlášek se pohybu ve volném terénu nejvíce týkají dva zákony – zákon č. 289/1995 Sb. o lesích (lesní zákon) a zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (ZOPK). V lesním zákoně se v souvislosti s lyžováním o jízdě na lyžích přímo hovoří: V lesích je zakázáno mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo na saních a narušovat půdní kryt. Taková jízda je posuzována jako přestupek a je možné dostat pokutu až do výše 15 000 Kč. Přestupkem je i narušování půdního krytu a poškozování stromů; v obou případech může poškozování nastat při malé výšce sněhu.
V případě ZOPK se jednotlivé zákazy týkají především podmínek ve zvláště chráněných územích. Ovšem nikde zde nanenajdeme jako u lesního zákona přímý zákaz jízdy na lyžích. Obecně se to však týká zákazu vstupu mimo vyznačené cesty bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Čili mimo jakékoliv trasy je z pohledu ochrany přírody zakázáno lyžovat, ba dokonce chodit. Nicméně existují výjimky. Pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, může příslušný orgán ochrany přírody udělit výjimku. Základním východiskem je si výjimku smysluplně obhájit a dostat ji. Pak se může jezdit.
V případě národních parků platí zákaz pořádání a organizování hromadných sportovních a turistických akcí bez souhlasu orgánu ochrany přírody (připomínám, že u nás se to týká Krkonoš a Šumavy). V návštěvním řádu NP Krkonoše je dokonce přímo uveden: skialpinistických a lavinových kurzů a túr.
Zákazy mají svá „opodstatnění“
Legislativa hovoří jasně, ať už je to vstup i vjezd mimo vyznačené trasy, nebo narušování půdy, ničení rostlin a rušení živočichů. Právě skialpové lyžování, které je směřované mimo vyznačené trasy do volných terénů má bohužel několik negativ. Pomineme-li vliv na půdní povrch, mladé stromky či vegetaci, je tu vždy faktorem přítomnost samotného lyžaře. Jako největší problém spatřuji vliv na faunu. Mnoho živočichů se vyskytuje v horách, protože zde mají větší klid než v dole nížinách. Navíc existuje příměr, že čím extrémnější podmínky prostředí, tím vzácnější a ohroženější druhy to jsou. Příkladem jsou tetřevi, tetřívci, sokoli anebo velké šelmy – rysi, medvědi, vlci. Citlivost těchto živočichů je mnohdy až taková, že pohyb lyžařů v takových podmínkách může mít fatální dopad na jejich populace.
Pokračování: Úvahy o skialpinismu a ochraně přírody – druhá část
