Již tradičně jsme se letos na začátku února vydali strávit alpskou dovolenou s CK Bondtour do švýcarského Adelbodenu. Termín jsme vyspekulovali na 5. až 11. února 2013. Doufali jsme přitom, že sněhová předpověď klapne…
Jelikož v tu dobu sypalo v celých Alpách, v pondělí večer jsem usínal klidným spánkem, že si snad prašanu užijeme. Z Beskyd vyrážíme v grupě já, Veru, Pavel s Janou a jejich synem Pavlem č. 3. V Brně nabíráme Valašské odstěhovalce – Johnyho s Pájou a naše 7 členná posádka může vyrazit.
Na hotel jsme dorazili v úterý odpoledne a dali pár her biliardu než se uklidily pokoje. S velkým nadšením jsme přes okno pozorovali, jak venku přibývá sněhu. Středa zataženo, rube a rube, lanovkou vyjíždíme jako už tradičně na Enslignalp do freeride zóny. To jsme ještě nečekali, že tento termín bude první tři dny freeride úplně všude… nahoře jsem za poslední čtyři roky tolik sněhu neviděl.
V horních pasážích bylo ve středu okolo dvou metrů sněhu a z toho po pás čerstvého. Hned první den se při rozlyžování samozřejmě každý x-krát vymeleme, ale naše největší kaskadérka Verča předvedla opravdu dva solidní držkopády. První zranění, kdy si při dojezdu o muldu vyčelila koleny přes brýle a udělala ukázkový monokl. Každý si asi dovede představit, jak se na mě celý hotel pak celý týden díval, samozřejmě naše grupa má narážky ohledně domácího násilí do teď.
Při druhém Verčině držkopádu mi ale ztuhnul úsměv na rtech. Byla taková mlha, že splývalo nebe se sněhem, takže nebylo vidět skoro na krok. Přejížděli jsme mezi dvěma návějemi po úzkém nafoukaném hřebenu a Verča to v plné palbě přejela a seskočila dolů po hlavě do sněhu. Zapíchla se po hlavě až po kotníky a lyže nahoře se postupně přestávaly hýbat. To trvalo asi 30 sekund než se jí povedlo tak se nějak otočit, aby si rukou udělala ve sněhu tunel. Když jsem k ní sjel a vypl se svým lyží 130 pod patou, propadl jsem se skoro po krk do sněhu.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Celý areál byl první tři dny celkem prázdný, protože nebylo moc vidět, občas sice vykouklo sluníčko, ale jinak sněžilo vločkami velikosti ping-pongového míčku. Čtvrtek lyžujeme jinde v areálu všude možně kolem lanovek a úžasně jsme si to užili.
Nejlepší zážitek mám z pátku. Po třech dnech neustálého sněžení, jsem se vydal opět nahoru do freeride zóny. Když jsem po spojovacím vleku, na kterém nebylo vidět od sloupu na sloup dorazil ke spodní hranici kotvy, stáli tam pouze vlekaři a vlek nejel. Říkám: „chlapi neříkejte mi, že to dneska nepojede, vždyť to je úplný whistler!“ Odpověděli mi: „no určitě vlek pojede, ale máme jeden problém… nevyjela nám nahoru rolba… za minulou noc napadlo přes 70 cm dalšího prachového sněhu.“
Celkově tam už bylo místy přes 3 m. Začal jsem jim pomáhat vyklízet prostor před nástupem, když na mě jeden vlekař, se kterým se tam už od vidění za tu dobu znám volá: „pojeď se mnou, vyhrneme spolu stopu lyžema kotvou nahoru.
“Tak tedy nastupujeme na kotvu a dole stojíme ve 30 cm sněhu. Kotva se rozjela, oba se nadšeně rozhlížíme okolo na ty závěje a viditelnost se lepší. Cestou nahoru jsme probrali něco o letošní rekordní zimě na sníh a sněhu začalo přibývat rapidně. Nad polovinou výšky převýšení už máme sněhu nad kolena a přes tlak kotvy už je udržet se na ni celkem problém.
Sněhu stále přibývá, už před sebou máme nahromaděnou velkou hromadu. Smějeme se oba jak malí kluci nad tím božím nadělením. Později nám bledne úsměv a rozhovor vázne, naše jediná snaha je nyní vydržet, vyjet nahoru a udržet nohy pod náporem sněhu. Nakonec jsme nespadli a jsme nahoře. Nechápeme nic, málem nám upadly nohy… sníh máme oba po prsa… skoro 5 minut se hrabeme od kotvy na horizont svahu. Lituju toho vlekaře, jelikož má lyže sto pod patou a raduju se, jak sem udělal se 130kama dobře. Pánové a dámy, zatáhl jsem pásku od tyček a rozjel se. Po 20 výškových metrech šusem mi vyjel rokr nad sníh a já „jedu“ jen sníh pás…můj první Whistler. Užívám si každé zatáčky a odstředivé síly s tím vytouženým odstřikováním sněhu do ksichtu. Dolů dojíždím s řevem a jak sněhulák.
Poslední dva dny už počasí přálo tak se kocháme výhledy na Eiger, natáčíme nějaké videa a fotíme. Proto máme všechny fotky převážně z jednoho dne. Vtipná historka pro zasvěcené: Nad městem u spodních lanovek potkáváme dva mladé brity, ptající se na cestu a číslo sjezdovky, kterou by se dostali do města na prkně, aby nemuseli šlapat. Prý „if is possible to get this track to Adelboden on snowboard?“ zvažovali sklon svahu a délku případného kolobežkování. Anglicky mu to tak nějak vysvětluju a v tom přijde Johny, který rozhovor poslouchá a s tak milovaným pražským přízvukem říká „no tak possiplé to asi nebude tý jo“.
Výlet jinak naprosto geniální, Pavel nás každé ráno a večer léčil domácí medicínou, takže šestý den zjišťujeme, že jsme stáhli skoro litr slivky a litr jabkovice. Když nabízíme panu Součkovi – majitel cestovní kanceláře na pozdrav panáka, bez kolku nějak nechce okoštovat, tož pěkně jsme si to Moraváci u těch Čecháčků zase podělali.
