Trilogie, tři velké vysokotatranské stěny na lyžích za tři dny ve třech údolích

Fotogalerie Trilogie ve Vysokých Tatrách >>

Predná Bednarzova lávka: Prvosjezd Miliče Blahouta z roku 1988

Pátek. 800 výškových metrů. 50 až 55° na 50ti metrech, dále kilometr se sklonem 40 až 45°. Expozice E3. Severní stěna Hrubó, Hlinská dolina.

Nesmírně spektakulární linka s nádhernými panoramaty. S Horem, Radovanem Horeckým, se nahoru prodíráme hlubokým starým prašanem čtyři hodiny! Linku jsem sjel už v roce 2016 s Karlem Svobodou. Tehdy to byl náš nejtěžší sjezd. Nyní jsem tam šel znovu kvůli projektu, který byl ale zledovatělý. Jízda z PBL v totálním prašanu byla asi mým největším zážitkem v extrémní lince! Samozřejmě občasná kůrka, deska, či beton byly taky v nabídce, ale minimálně.

Narovnání Grónského lávky, 1. opakování: Prvosjezd Rasťa Peťa z roku 2013

Sobota. 800 výškových metrů. 50 až 55° na 80m, 1 traverz 55° na pět metrů dole na originál Grónského lávce. Expozice E3. Technicky (i psychicky) je to nejtěžší sjezd z těchto tří a v mezinárodní stupnici je to VI anebo VI+. Do Malé Rohaté štrbiny na Volím hřbetě stoupáme brzy ráno tři, Já, Hore a Karel Svoboda. Když pohlédneme z malého hřebínku dolů, tak svorně prohlásíme: „To nemůže být ono!“ Jenže nic lehčího jsme nenašli, takže jsme neradi usoudili, že to ono je.

Pohled ze strmého hřebínku, kolem 55°, přes úzký žlábek a šikmé Grónského lávky o zhruba sto metrů níž až dolů na Černý stav pod Rysy a Mořské oko byl opravdu více než děsivý. Chvíli trvalo, než jsme se s touto výzvou sladili a pustili se dolů. Na naše překvapení znovu prašan, akorát v nejtěžším místě na ledě anebo aspoň na betonu. Kdo jel zrovna třetí, hodně trpěl.

Nejtěžší exponovaný oblouk je hned nahoře a další těžké a exponované přeskoky ve zúžení žlábku, spadajícího na Grónského lávky. Na lávkách nás vítá už zase parádní jízda v prašanu, jaká se podaří v takové lince jednou za mnoho let. Téměř půl metru nádherného stabilního prašanu až pod Rysy.

Pouze druhé klíčové místo Grónského lávky, krátký traverzový žlábek 55°, byl opět zmrzlý. Dost mě to šoklo, když jsem do něj celkem zprudka najel a najednou lyže začaly hrkat a nadskakovat. Ovšem dále pokračoval znovu kvalitní neporušený prach! Druhý mimořádný zážitek v těžké lince ve dvou dnech!

Prostredný hrot, černá linka Peťovců z roku 2016

Neděle. 850 výškových metrů. 45°až 50° na 150 m, E3. Bláznivý nápad vyšel. Noční přesun z Popradského plesa na Štrbské a krátký spánek v autě. Brzy ráno přesun do Smokovce a útrpné šlapání znovu s Karlem a Horem pod tuto obrovskou stěnu naproti Lomnického štítu v Malé Studené dolině.

Znavení třetí den dlouhých výstupů a sjezdů bojujeme s časem, který je limitní pro sjezd a znovu se čtyři hodiny trápíme vzhůru. Prošlapáváme často hluboký, už brzy ráno měkký sníh. Klíčová stěna a žlab jsou naopak betonově tvrdé jen s malou vrstvou firnu anebo starého prašanu na povrchu. Zvažujeme hranici našeho přípustného rizika. Já to mám na hranici, je to pro mě přece jenom lehčí sjezd, Karel za ní a rozhoduje se, že nejede. Hore sice, že jede, ale na vrchol doráží s půlhodinovým zpožděním, mlha stoupá a šanci na sjezd ztrácí taky. Já se na vrcholu cítím dobře a mám hlubší pocit, že podmínky budou ještě akorát, proto neváhám a hned jedu.

Do klíčových míst mi ještě svítí slunce a i beton mám k mé radosti lehce „natavený“. Vezmu raději do rukou dva cepíny místo hůlek a skáču oblouky na jistotu. Lyže mám tvrdé a super nabroušené, takže se brzy uklidním, protože každý oblouk je jistý a drží pevně. V dolním úzkém žlábku, kde už vystoupala mlha, se obávám, že bude led, ale nacházím na kraji pod skálou zbytek starého prašanu. Sešlapu k němu opatrně jen asi do pěti metrů, a pak už zase spokojeně skáču. Pod klíčovou pasáží mi naopak mlha pomohla schovat měkký firn na lavinových pláních před sluncem. Firn začal tuhnout, takže i kluci tady nasadili lyže a zbytek jsme mohli lyžovat společně. Posledních pár set metrů ve sklonu do 45° bylo opět velkým teatrálním zážitkem s bizarními kulisami skal, věží i protějších stěn Lomnického a Pyšného štítu. Fantastický zážitek a mimořádná trilogie!

Další vysokotatranské strmé sjezdy

Mimo tyto ohromné linky jsem sjel většinou sám další top sjezdy ve Vysokých Tatrách. Začátkem března technicky můj vůbec nejtěžší Ďáblův žlab, 50 až 55° na 150 metrech, který byl ojedinělým sjezdem z Ďáblova sedla, kdy i v minimálním zúžení byly přeskakovány oblouky. Dva dny na to jsem zlyžoval doslovnou psychickou torturu a velmi ceněnou linku: Zadnou Baštu do Mengusovské doliny, 2x5m 55°, jinak 45 až 50°,kde jsem zopakoval psychicky těžší variantu Rasťa Peťa z roku 2010 a celkově za osm let jsem udělal teprve čtvrtý sjezd. Ještě to jel Miro Peťo 2013 a Jožo Capcara 2015 (náš parťák z Kežmaráku), oba jeli nahoře jinou variantu. Výzva Zadné Bašty spočívá v tom, že stěna končí jakoby useknutá a v úzkém místě a sklonu 55°se přejíždí nad kolmou skalní stěnou do spodní stěnky ústící do Ďáblova žlabu. Psychicky je právě nesmírně těžké se každým obloukem neustále přibližovat tomuto okraji propasti.

Dva týdny po Trilogii jsem sjel nádhernou klasiku Grónského lávku originál, která stále patří k vážným tatranským sjezdům, pokud se jede poctivě ze Západní Volí štrbiny a skáčou se odsud oblouky. V polovině dubna se mi podařilo prodloužit a ztížit další tatranský gigantický sjezd z Predné Garajovy lávky severní stěnou do Mengusovské doliny, který jsem protáhl velmi exponovanou stěnkou na vrchol Predné Garajovy veže. Dohromady zase asi 750 výškových metrů a dva delší úseky ve sklonu 50 až 52°. Celý sjezd rovněž řadím mezi „černé lehké“ linky v Tatrách.

S Jožem Capcarou a Horem jsme nastoupili i do současné asi nejtěžší tatranské linky, Východní rampy z Ladového štítu, ale pro množství nafoukaného nestabilního sněhu jsme to otočili. Ještě za dva dny jsem se vrátil sám, doufaje v lepší podmínky, ale dolní žlábek už byl naopak odtopený na led a skály. Rasťo Peťo na tuto linku čekal pět let! Stále tady mám plány na těžké a krásné sjezdy, ale sníh mizí rychleji, než by kdokoli čekal.

O několik dnů později Hore zahynul při sjezdu Červeného žlabu. Cítíme velkou bolest, smutníme a vzpomínáme na něho…