A je to tady! Dneska je den, kdy jedeme na skialp a freeride do Švýcarska. Jsem nadšená, že nebudu ve škole a nebudu muset vidět některé méně oblíbené učitele. Je nás deset a napřed máme dva dny chodit na skialpech a potom budeme jezdit tři dny freeride v Davosu. Na to se těším, protože nebudu muset šlapat na tuleních pásech do kopce.
Cestou jsme jeli přes Německo, Rakousko a možná i Lichtenštejnsko. To si ale nejsem jistá, protože jsem většinu cesty spala. Ale vím, že jsme jeli kolem nějakého jezera, kde se Lída chtěla „koupat“, ale koupání se nekonalo, protože bylo pozdě večer a k tomu ještě sněžilo. Co všechno jsme v Davosu dělali s naší #skimokids partičkou?
Má první skialpinistická túra ve Švýcarsku!
V sobotu 8. ledna jsme se ráno nasnídali, vzali jsme si potřebné věci (skialpy, lavinový vyhledávač, sondu a sněhovou lopatu) a vyrazili na skialpy do sedla Strela (2352 m) . Na skialpy jsem se fakt netěšila, protože jsem věděla, že to bude náročné a s velkým převýšením, ale co už. Přežila jsem už různé výlety s tátou v létě i v zimě, takže jsem moc neprotestovala. Navíc chci jet příští rok do Japonska, což mám slíbené, že kromě freeridu a skialpu tam budeme chodit do termálních pramenů, na sushi, za sněžnými opicemi a mnoho dalšího.
Vedle hotelu jsme si nalepili tulení pásy a nasadili lyže. Vyrazili jsme na dlouho cestu. Pro mě dlouhá určitě, pro Ladu možná ještě delší, protože tuto zimu ještě na skialpech nebyla. Já už jsem chodila na skialpech aspoň během Setkání skialpinistů na Dvoračkách v Krkonoších v prosinci 2021.
Stoupali jsme strmě lesem
Původně jsme měli jít rovnou lesem, ale nakonec jsme šli kus po modré traverzové sjezdovce a až potom lesem, protože dole v lese nebyl sníh. Když jsme odbočili do lesa, tak se mi to moc nelíbilo, protože to bylo hodně strmé. Stejný názor na to měla i Lada a Lída. Výše se stoupání zmírnilo, což už bylo lepší. Místy jsem i fotila, protože bylo krásně a výhledy byly úžasné, ale většinou jsem tam měla prsty, nebo to bylo rozmazané, protože neumím fotit.
Viděli jsme kozoroha pod sedlem Strela
Nad lesem jsme šli vedle sjezdovky, ale na několika místech jsme kouskem přešli i po ní. Po dlouhém stoupání a našich (Lada a já) dotazech, kdy už budeme na chatě, jsme ji konečně uviděli. Byla ještě dost daleko. Na dohled od chaty jsme viděli vysoko v prudké stráni kozoroha, tak jsme se ho snažili vyfotit. Na mobil to moc nešlo, ale na foťák s velkým objektivem ano.
Než jsme dostali povolení jít do chaty, museli jsme ještě vylézt na vyhlídku v sedle Strela a vyfotit se tam, jinak by táta dostal záchvat, že nemá žádné fotky. Na chatě jsme si dali dobré jídlo a pití, takže to bylo velké plus výletu. Dospělí šli ještě na nějaký předvrchol vrcholu Strela (2636 m) a my, jakožto děti, jsme zůstaly v chatě, dokud si pro nás nepřišli. Prý se jim výstup líbil a sjezd byl údajně fantastický. Víme své, určitě nás chtěli obalamutit. Před chatou jsme si nasadili lyže a jeli zpátky na hotel. Sjezd byl super a ani jednou jsem nespadla, pády jsem si nechala na další dny. Na hotelu jsme konečně dostaly volno, a mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Jen jsme měly jít brzy spát, abychom zvládly i další skialpový výlet v neděli.
Ve sněžení a mlze na skialpech jen na Pischu (2483 m)
Nedělní ráno, další skialpy, „jupí“! Dojeli jsme autem na parkoviště u lyžařského střediska Pischa. . I když nebylo téměř nic vidět, tak jsme museli všichni šlapat na tuleních pásech. Zatímco dospělí byli nadšeni, naše dětská část byla slušně řečeno „zpruzená“. Cílem bylo vyšlapat na chatu Pischa u horní stanice velké lanovky. Měl to být kratší a s menším převýšením než sobotní výlet do sedla Strela. No nevím, mě se to zdálo dost dlouhé a dost strmé. Lada i Lída si myslely to samé. A to jsme měly štěstí, že nebylo hezky, to bychom šlapali do kopce o hodně víc, a bez chaty.
Skoro celou cestu jsme šli kolem lanovky a docela mě štvalo, že jsme museli jít na skialpech. Dělali jsme si přestávky, jinak bych to nepřežila. Po strašně dlouhé a náročné cestě jsme se dostali na chatu. Dali jsme si obídek a odpočívali. Potom jsme sundali pásy a nachystali se na sjezd. Jeli jsme jenom ve freeridu, což bylo dobré, ale někdy to bylo takové, že jsem nevěděla, jestli to sjedu, aniž bych se přizabila.
V jednom okamžiku táta v mlze přehlédnul, že je za prohlubní sněhová stěna a naplno do ní najel. Docela se rozbil a dlouho se sbíral, takže se mu všichni smáli, protože to se jen tak nevidí. Bohužel to nikdo nenatočil. Cestou táta fotil a točil, aby měl co dávat do videa a na tulenipasy.cz nebo mountainski.cz (toto není reklama, ale určitě se na tyto stránky podívejte). Pokračujeme. Dorazili jsme k autu a přesunuli se na nové ubytování do hotelu Montana. Večer jsme šli do restaurace, která byla propojená s cukrárnou, takže jsem měla dobrý rozhled. Tento večer jsem měla tu čest vidět Alenu Zárybnickou, jakožto velkou televizní a meteorologickou ikonu. Alena Zárybnická měla přednášku o meteorologii, což bylo zajímavé pro dospělé, ale nám jednotlivé meteorologické „modely“ nějak splývaly. Po přednášce jsme dostali trika se sestřičkami, ale jedno oko nemají vybarvené, takže tak no.
První den freeridování na SNOWfestu na Parsennu
Dnes jsem vstala s větším nadšením, protože po zbylé tři dny ve Švýcarsku jsme jenom lyžovali, už žádné šlapání na skialpech. Tento den jsem si velice užila a po dlouhé době jsem mohla padat do prašanu. Lyžovali jsme na různých místech na Parsennu. Nadšeně jsem jezdila lanovkou nahoru a dolů v prašanu. Prostě ráj! Nafotili jsme úžasné fotky a natočili spoustu videí. Kolem půl čtvrté odpoledne jsme se sebrali a sjeli až dolů do Davosu, kde jsme se přesunuli na pokoj.
Freeride na Jakobshornu neměl chybu
V úterý ráno jsme šli jako vždy na snídani. Pak jsme šli na autobus, kterým jsme jeli k velké kabinové lanovce na Jakobshorn. Dostali jsme se až na samotný vrchol. Táta vyhecoval polovinu skupiny a sjel s nimi strmý nerozježděný svah úplně nahoře. Jezdili jsme opět v prašanu, jak nejvíc to šlo. A šlo to velmi dobře! Jednu jízdu lanovkou jsem musela jet sama, protože táta nestihl najet na lanovku, ale zvládla jsem to. Jen jsem si neměla s kým povídat. Do čtyř hodin jsme jezdili na lyžích a padali, v prašanu nás to bavilo. Víc bylo asi padání. Po večeři jsme šli s Ladou na kluziště, které bylo před naším hotelem. Na pokoji jsme si udělali čtenářský kroužek, Bebe četla, Lída vyšívala, Lada ležela v poličce a já jsem se snažila uškrtit Bětku (dělám si srandu, nechtěla, ségru mám ráda).
Poslední den opět freeridujeme na Parsennu
Poslední den. Vůbec se mi nechtělo odjet, protože musím do školy a musím dopisovat testy. Fakt otrava! Raději bych lyžovala v prašanu. Dospělí ale musí do práce, takže opravdu odpoledne končíme a odjíždíme. Dnešek jsme strávili na Parsennu, ale na jiných svazích než první den. Jako předešlé dny jsme jezdili v prašanu, jak nejvíc to šlo.
Jednu jízdu jsme věnovali černé sjezdovce, která vedla z nejvyššího bodu, na který jsme dojeli lanovkou. Strašně tam foukalo, ale byly tam krásné výhledy. Na některých místech černé sjezdovky, po které jsme jeli, byly plochy, kde nebyl dobrý sníh. Na oběd jsme si dali většinou gulášovku, ale taky nějakou kroupovou polévku. Po obědě jsme jeli na lanovku, když jsme zjistili, že Ladě vypadla permice z bundy. Tak jsme se vrátili do hospody, abychom se podívali, jestli tam není. Karta tam ovšem nebyla k nalezení, tak jsme se přemístili na lanovky, kde se nemusela permice používat. Nic nás nerozhodí!
Můj dlouhý let černou sjezdovkou
Při poslední jízdě se mi stala nemilá věc. Nechtěla jsem jet mimo sjezdovku jako dospělí, ale normálně po černé sjezdovce 7 do Davosu. Táta řekl, že máme zastavit, že udělá nějaké fotky, nebo videa. Jak jsem zastavovala, nějak se mi dostala hůlka pod spodní lyži, která směřovala ze svahu. V ten moment jsem spadla na záda, hlavou směrem dolů ze sjezdovky. Jela jsem strašně rychle, takže jsem vůbec nezaznamenávala, co se děje. Vypnuly se mi skelety z vázání, takže jsem neměla jak zastavit. Různě jsem se přetáčela a snažila jsem se chytit tyčky, která byla vedle sjezdovky, abych se zastavila, ale nepovedlo se mi to. Nakonec po tak sto metrech jsem se nějak zastavila, ale byl to pro mě nejstrašidelnější zážitek v životě, co si budeme povídat. Od té doby mě bolí kolena a pravé rameno. Dost mě to rozhodilo, ale do Davosu jsem potom sjela v pořádku.
