Po předchozím rozlyžování se na Hoher Sonnblicku a ve východním žlabu Mt. Maudit ještě dále zůstáváme v Chamonix. Začátkem května 2014 prší, a proto vydatně odpočíváme v hotelu Rolba Inn. Počasí se zase lepší a je třeba zmizet pryč z toho civilizačního humusu.
Ráno se pomalu posouváme v tlačenici na opožděně puštěnou lanovku na Aiguille du Midi. V plánu máme s Mikkem zkusit Devil’s couloir z Mont Blanc du Tacul, ale díky nabranému zpoždění musíme změnit plány. Za vděk tedy vezmeme „malým Gervasuttim“ – tedy Gervasuttiho kuloárem z Tour Ronde (převýšení 600 metrů, S 5.2, E2, max 50 stupňů).
Taktické držení se zpátky za skupinkou Francouzů a Rakušanů nejmenovaný odborník na prošlapávání z našeho dvoučlenného družstva (přezdívaný „HF“, tedy horská fréza) dlouho nevydrží, takže na vršku jsme zase první.
Putána, shit! … Please don’t do this again! Hned na prvních metrech sjezdu Martin spolehlivě testuje (ne)přilnavost nafoukaného prašanu na vodním ledu a tvrdost své helmy. Já, následován bývalým mistrem světa ve freeridu a dalšími dvěma franzouskými přeborníky, volíme na nepříliš širokém hřebínku mezi vyledněnou severní stěnou a zrádně vypadajícím západním žlabem raději techniku „side stepper“. Vrchní část má k dobré vysněženosti poměrně daleko, takže bereme za vděk připravenému štandu.
Pod slaněním ještě trochu spíš ledu než sněhu a jízda může začít. Teda jen těm, co jim lyže při přešlapování nevystřelila směr dolina. Zatímco Martin a Rakušáci mizí v dolní části žlabu, slézám pro zapíchnutou lyži. Po příštím nazutí vystřelila téměř okamžitě, takže nebyl problém to ustát, na rozdíl od dalšího pokusu o nazutí a oblouku – to při brzdění musel pomoci cepín. Nadávám jak spaček různými jazyky, zatímco mi francouzští přeborníci posílají svými proklatě elegantními oblouky sněhové&ledové zásilky přímo na hlavu. Zbytek žlabu raději slézám. Hledání upadlé brzdičky v kupě prašanu pod žlabem vzdáváme rychle. Martin básní o parádním sjezdu a já doufám, že návštěva servisu mi pomůže najít ztracenou důvěru ve vázání.
Lanovka si ráno dává zase na čas, takže za Martinem do bivaku Godefroy Perroux dorážím se spravenými lyžemi až kolem desáté. Počasí ne úplně optimální, takže velké plány pro změnu budou muset počkat. Jdeme aspoň okouknout terén kolem Aiguille du Midi dlouhým sjezdem Glacier Ronde.
Další den ještě za tmy opouštíme bivak Godefroy Perroux. Co ten svítící had támhle na tom úbočí? Evidentně se jedná o skialpovou normálku na Blanc. To musí být teda lambáda celou noc pěkně ve vláčku po nekonečném rameni tohohle bílého obra. Nad bergšrundem ledem, pak sněhem, stoupáme pod skalní bariéru. Protlačit lyže krátkým koutkem, potom na laně lezeme průběžně traverzem vlevo, dál skrz díru a zase v lehčím vzhůru. Pestré sněho/skálo lezení. Nad dalším strmým sněhovým polem při pauze pozorujeme malé tečky hluboko pod námi na ledovci na Col du Midi. Následuje zajímavý trochu hůře vyledněný skalní koutek a co nevidět jsme na sněhovém hřebeni. Napravo se nám po chvíli otevírá pohled na zrádnou severozápadní stěnu, kudy vede normálka na Mt. Blanc du Tacul.
Při pohledu do těch pod čerstvým sněhem schovaných bezedných děr a nad svahem visících seráků začínám rozumět dost nechvalné pověsti, kterou tahle normálka má. Po posledních velkých tragediích v roce 2012 a 2013 už ji často odmítají chodit i místní vůdci. Nám naštěstí nad hlavou žádné séraky ještě nevisí, zato vydatně fučí a rychle se blíží šedobílé cáry mraků. Už na lyžích stoupáme po hřebeni, kvůli trhlinám se v traverzu radši navazujeme a netrpělivě točíme hlavy vlevo – k začátku zdejší klasiky klasik – kuloáru Gervasutti. Tenhle kuloár je nechvalně proslulý hlavně obřím sérakem, který nad ním visí jako Damoklův meč. Dramatické výrazy na klidu nepřidají, takže raději sérak přezdíváme autobusem a dáváme se do odkopávání okrajové převěje. Doufejme, že před polednem nepojede.
Snad to půjde sjet.. kdo ví, jak bychom se odsud jinak dostávali. Mraky mezitím ovládly oblohu,foták beztak pořádně nefunguje, takže není čas ztrácet čas. Tragických příběhů už tenhle kuloár pamatuje více než dost, takže věrni doporučení z průvodce první metry sjíždí Martin na laně. „Začátek trochu tvrdý, ale jinak dobrý!“ hlásí a já ho opatrně následuju. Co ten autobus nade mnou? Co vázaní? Co bych udělal, kdyby se ozval rachot ledu? Co, kdybych hodil kotrmelec směr dolina?
Raději se maximálně soustředit a co nejrychleji směr dolina. Pierre Tardivel říká ideálně do 20 minut. I to nám připadá proklatě hodně. Trochu krustoidní sníh v horní části mezitím vystřídal pěkný prašan a ve spodní části žlabu pak obligátní jarní kaše. Co nevidět už přeskakujeme bergšrund a radost se rozlévá tělem. Najednou jsme dole! Celí! Úplně plní tohohle obrovského zážitku!
Zpátky na bivaku ještě vaříme. Venku se mezitím patřičně vyčasilo, „fujavice, vítr, holomráz“ si ani nemusíme pobrukovat, když si to v bílé tmě s krysami na zádech unavení šineneme dolů parádním prašanem širokého svahu Glacier Rond.
Klesáme níž, mlha se trhá. Sjíždíme pryč ze světa velkých hor. Mizíme se stopou nesmazatelně vrytou do mysli – stopou těch neskutečných obrazů, chvil nejistot, šimrání v zádech, zatajeného dechu, a úplného soustředění, kde je jenom to návykově intenzivní TEĎ.
A člověka zase napadá – je to návrat do reality, nebo naopak útěk z ní?
foto: Karel Svoboda a Martin Štourač z Beton Ski Teamu
partneři Beton Ski Team: Boatpark, Hanibal
