Poslední dubnovou sobotu v roce 2015 odletěla smíšená osmičlenná česko-slovensko-polská skupina na Kamčatku s cílem vystoupit a následně sjet na lyžích z co největšího počtu kamčatských sopek a vrcholů. Začali jsme v oblasti vulkánu Viljučinskij (2173 m).
Po nedělním příletu na Kamčatku jsme se s jedenáctihodinovým časovým posunem oproti Střední Evropě vypořádali po svém – skialpováním na Krasnoj sopce přímo v Petropavlovsku-Kamčatském. Na Krasnoj sopce je lyžařské středisko, takže jednou jsme si to dali nahoru na pásech a podruhé vlekem, abychom vyzkoušeli, jak fungují kamčatské vleky. Počasí bylo dokonalé, což nám potvrdila i Aljona, když říkala, že tato neděle je prvním dnem na jaře, kdy je kromě slunce i krásně teplo.
K vulkánu Viljučinskij (2173 m)
Po aklimatizaci na Krasnoj sopce jsme se v ponděli přesunuli mikrobusem z Petropavlovska-Kamčatského do Těrmalného, kde už na nás čekaly dva skútry. Na skútru jsme jeli půldruhé hodiny do Sněžné doliny, odkud jsme pokračovali na pásech po svých asi osm kilometrů k podnoží vulkánu Viljučinskij.
Pod Viljučinskim jsme postavili stany ve výšce necelých 300 metrů nad mořem. Hned po postavení tábora jsme se vydali na první kopec. Bylo sice odpoledne, ale slunce pálilo o sto šest. Nejenom, že sníh tál před očima, ale ani naše těla nechtěly moc fungovat. Teklo z nás a výstup byl docela náročný, jelikož nám lyže ujížděly po rozbředlém sněhu a hodně jsme to museli držet na rukách. Šli jsme asi necelé dvě hodiny a užívali si krásné výhledy na okolní kopce a hlavně na náš hlavní cíl této oblasti vulkán Viljučinskij. Dosažený vrchol měřil necelých 1000 metrů (jednalo se o Pik Roman (925 m)). Potom následoval sjezd po už docela mokrém sněhu, ale byl dostatečně prudký, takže to bylo pěkné.
Trochu nás překvapil dojezd k našemu stanovému táboru, kde foukal vítr, a to i přesto, že byl postaven v závětří pod kopcem. Někteří si vybudovali pěkné závětří, kuchyni a Jaro prvotřídní toaletu. K večeru se zatáhlo, v noci foukal silný vítr a chumelilo. Nemohl jsem spát a doufal jsem, že se to do rána umoudří.
Vrcholový den na Viljučinském
V úterý ráno bylo trochu vidět, ale na vrchol to tento den nevypadalo. Vyrazili jsme postupně všichni s tím, že kam dojdeme, tam dojdeme. Sníh byl tvrdý a zanedlouho někteří museli nasadit stoupací železa na vázání. Najednou sluníčko prorazilo mlhu, bylo krásně jasno a stoupání hned bylo radostnější. Výškové metry přibývaly, a když už jsme byli v poslední třetině, tak i poslední sundávali lyže a nasazovali stoupací železa. To bylo ve výšce asi 1750 metrů.
Po lehkém občerstvení se rychlejší část vydala k vrcholu, ale během chvilky se zatáhlo a orientace byla opravdu obtížná. I přesto jsem našel závěrečný žlab Vrata, dorazili jsme k levému žebru a dále pokračovali bez lyží. Nebylo vidět vůbec nic. Zanedlouho jsme stáli první čtyři na vrcholu a konstatovali, že by se to dalo i na lyžích. Vracíme se zpět a přemýšlíme, jestli tam jit znovu s lyžemi.
Jaro, Vika a Krzysztof se nemohli rozhodnout tak jsem jim řekl, že máme čas a že by to bylo škoda. Bylo rozhodnuto. Bereme lyže a za dost silného větru stoupáme k vrcholu. Před vrcholem se mlha začala trochu rozplývat. Vrchol si užíváme, i když tam je opravdu zima. Na sobě máme všechny vrstvy oblečení.
Viditelnost se trochu zlepšila a na lyžích sjíždíme přímo z vrcholu. Zanedlouho potkáváme Jirku, Juru a Tomáše, a domlouváme se, že počkáme v závětří a společně pojedeme dolů. Počasí se stále vylepšovalo a kluci měli krásné výhledy na Tichý oceán. Sjezd sice byl na tvrdém ufoukaném sněhu, ale za krásného počasí se to dalo bezpečně zvládnout.
Další kopce v oblasti
Ve středu 29. dubna nám počastí opět přeje a vyrážím k dalšímu vrcholu přímo před naším táborem směrem na jih. Ráno Tomáš zjišťuje, že včera ztratil mačky. Rozhoduje se, že půjde společně s Jirkou a Krzysztofem spodním údolím a my to zkusíme přímo po žebru na mačkách. Výstup byl velmi technický a místy dost exponovaný, ale po všech stránkách úžasný. Užíváme si vrcholu, dáváme si něco na posilněnou. Čeká nás výborný sjezd po natátem firnu. Potom jsem zkusil vystoupit na Viljučinský z druhé strany sjezdovou trasou a pokusit se najít Tomášovy mačky. Stoupací železa jsem nenašel, ale na vrcholu jsem byl za 2,5 hodiny. V podvečer se všichni scházíme v táboře a balíme, jelikož všechny blízké okolní vrcholky máme zdolané.
Přesouváme se na bázu Sněžná dolina, kde jsou pěkně vyhřáté pokoje, a můžeme v klidu usušit všechny věci. Teplá voda je tu všude, dokonce se teplou vodou splachuje i záchod. V restauraci mají pivo a kousek za restaurací termální bazény – co více si přát po parádním skialpovém dnu.
Poslední dubnový den polovina naší skupiny vyráží na nedaleký kopec, zatímco ostatní relaxují v termálním bazénu. Je tu dokonce krátký vlek a dojezd na lyžích přímo k termálnímu bazénu nemá chybu. Teplota vzduchu je vysoko nad nulou, takže je velmi příjemně. Na večer máme objednané skútry se saněmi. Kdo chtěl, tak se mohl chytit za provaz a táhnout se na lyžích. V Těrmalnem nás už čekal mikrobus a odvezl nás do hotelu v Petropavlovsku-Kamčatském. Po večírku ve městě a dokoupení zásob jsme byli připraveni k výjezdu do další kamčatské oblasti.
Na Kamčatce jsem byl poprvé v roce 2002, kdy se nám při výletu vedeném Janem Palou podařila řada krásných prvosjezdů z aktivních a neaktivních vulkánů. Na jaro 2015 jsem na Kamčatku vyrazil se sportovně (většina účastníků se věnuje také závodnímu skialpinismu) založenou skupinou. Skialpinistické výpravy na poloostrov Kamčatka se pod vedením Petra Nováka zúčastnili z České republiky, Slovenska a Polska Jirka J., Vika, Jura, Jaro, Tomáš, Krzysztof, Petr a Špak.
Další čtení
