Silvestrovský skialp má tu nevýhodu, že podmínky oproti jarnímu bývají často velice vrtkavé. Pokud k tomu přidáte aktuální situaci pandemie na vzestupu a pravidla vstupu do jednotlivých zemí, vyjde vám rovnice o tolika neznámých, že přemýšlíte, jestli není lepší vsadit sportku. Co se bude dít v Alpách do poslední chvíle nikdo moc netušil, a tak jsme neodmítli Paličovu nabídku vyrazit do jeho oblíbené Makedonie.
Po celodenní jízdě dorážíme do absolutní mlhy lyžařského střediska Mavrovo. Spolujezdci moc nerozumí, jak se v ní dalo řídit, natož potom aby se v ní dalo lyžovat. Daleko větší starost nám ale dělá, že lyžovat ani není na čem. Lehký déšť se ale postupně měnil ve sněžení a už při posledních doušcích vína bylo při pohledu z okna pravděpodobné, že pásy se další den nasazovat budou.
Do kopce na lyžích a dolů pěšky
Ráno se situace potvrzuje. Ve 1300 metrech nad mořem leží dejme tomu souvislá vrstva sněhu. Jde se na věc. Startujeme u nejezdících dvousedaček pamatujících si toho víc než většina účastníků zájezdu. Vybíháme prvních tři sta výškových, které se na první výšlap sezony zdají nekonečné. Mlha nás pořád neopouští a sníh se zrovna dvakrát neobjevuje. Palič nám při výstupu vypráví, jak se to dolu jezdí lesem, nicméně jeho hustota tento fakt moc nepotvrzuje. Možná to jde jinudy.
Dosahujeme náhorní plošiny s výhledem na téměř dvoutisícové vrcholky, které jsou sotva pocukrované. Vybíráme jedinou cestu, na které převažuje bílá barva před hnědou a vyrážíme ještě kousek dál. Nakonec nám nezbývá, než za příchozího blizardu sundat pásy a nandat lyže na batoh. Sestup vedeme pro zpestření mimo výstupovou trasu.
Zprvu nás na náhorní plošině bičuje vítr tak, že lyže sotva na zádech udržíme, ale to se s ubývající nadmořskou výškou naštěstí uklidňuje. Otevírají se i nádherné výhledy na okolní hory a jezero pod námi. Oblast je to vskutku pěkná, ale co naplat, sníh v ní není. Dole vypadá, že je trochu nastříkáno, a tak pár srdcařů sundává lyže z báglu, aby si udělali slovy čtyři oblouky, než chytli kámen a zas vše nandali na záda. Večer zakončíme degustací pár desítek vzorků makedonského bílého i červeného a další den volíme ústup směr Popova Šapka.
Popova Šapka je pod sněhem
Mavrovo je příjemný lyžařský areál zasazený do původní makedonské vesničky, kde se nové hotely mísí se starými domy a působí hezkým klidným dojmem. Oproti tomu státní resort Popova Šapka složený z mnoha jugoslávských hotelů spíše katastrofálních kvalit je plný sáňkujících a sotva lyžujících balkánců a klidu byste v něm teď, okolo Silvestra, moc nepohledali. Po jedné dost neočekávané pokutě za předjetí plížícího se kamionu na plné čáře se do něj dostáváme kolem poledne.
Sněhu je tu o poznání více, a tak ještě v jednu nasazujeme. Stoupáme obloukem k horní stanici lanovky směřující na hlavní hřeben. Ta z důvodu špatného počasí stojí. My i přes špatné počasí – sněhová vánice, v níž nám nezbývá než věřit, že ten, kdo nás vede, ví, kde jde. Jdeme dál a statečně se držíme. Naštěstí je na horní stanici bouda pro vlekaře, která se náramně hodí na zahřátí a přípravu na sjezd. Pár set výškových jedeme dolů v mlze ale po chvíli se viditelnost lepší a větší část sjezdu je zábavné blbnutí v korytě potoka s prašanem.
V potočních korytech na lyžích
Do potoků nás nahnala zhoršená viditelnost i další den. Naštěstí je údolíček ve středisku několik a skýtají dobrý potenciál se trochu vyřádit. Nebyl ani problém najít pár terénních zlomů na nácvik techniky. Dáváme pár otoček v prudkém svahu a skákaný oblouk do neznáma. Třikrát jsme si tedy vyšlápli a sjeli pokaždé jiné údolíčko. Odpoledne začalo sněžení postupně vlhnout a následovalo i naše oblečení a vše kolem. Čas na svařák. Během něho už sníh přešel definitivně v déšť, a tak místo dalšího výstupu padla volba na další svařák.
Do Skopje za stovkami soch
Další den bylo počasí stabilní. Zůstalo z předešlého dne stabilně hnusně. Už během snídaně vznesl Palič dotaz, zda by někdo chtěl místo ježdění jet na výlet do Skopje. Kladných reakcí se moc nedočkal. Nicméně ke konci snídaně se ukázalo, že to bylo jen proto, že nikdo nechtěl být ten srab co vzdává lyžování, a tak už jsme za půl hodiny všichni spokojeně seděli v autech směr „poznávání místní kultury.“ Skopje je na první poznání skvělé město a stejně tak sousední kaňon Matka. I když za den to byla trochu rychlovka a bude to vyžadovat podrobnější letní prozkoumání.
Na slunci po přemrzlém podkladu
Vítr a slunce! Dobře, možná zbytečně moc větru. Ale konečně nás to pustilo až nahoru na Anténu, i když tentokrát ještě pořád až zespoda po svých. Během dne se místňáci snažili rozpohybovat kompletně zamrzlou lanovku. Výstupovou taktiku teamu jsem pochopil velice rychle. Bylo potřeba si vybrat alespoň trochu zledovatělý terén s pěkným sklonem. Mé návrhy na to se přesunout se do stopy rolby která kolem nás projela rozhodně nebyly akceptovány. Nenudili jsme se.
Na Anténě foukalo tak, že nebyl čas na nic jiného než rychlý sestup. Vítr pořád ještě honí mraky po vrcholcích, a tak se nám po pár výškových metrech sjezd pěkně zahaluje. Naštěstí se daří najít lajnu dobrého sněhu, a tak to jde dobře i při zhoršené viditelnosti. Níže už se dělá lépe, a tak pokračujeme, dokud sníh dovolí. Končíme až když sníh už téměř mizí. Nacházíme krásný plácek na nandání pásů, načež Palič prohlásí, že jsme 1710 metrů vysoko a mizí někam za kámen do koryta potoka o deset metrů pod nás. To nás ale nerozhazuje a zbytek skupiny už sundává pásy tam, kde je. Vybíháme k horní stanici nově postavené šestisedačky, která se ovšem nehnula za celý náš pobyt ani jednou.
Silvestr vysoko nad civilizací
Večer dohadujeme vypuštění na noční výšlap, kdy máme čas od jedenácti do půl jedné ráno. Vybíháme kus nad vesnici do takové malé útulny, kde stavíme metrovou zeď proti větru, která se při jeho ustálení ihned mění v bar. O půlnoci pozorujeme ohňostroje jak v lyžařském středisku pod námi, tak v údolí o dobrých 1500 metrů níže. Těžko říct, jak se jim to při zákazu vycházení povedlo, asi se pálilo z okna. Je hezky, takže na sjezd místo čelovek rozsvěcujeme prskavky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok? Kéž by. Na Nový rok se vyvážíme lanovkou, abychom si ušetřili první výšlap. Razíme na hřeben za Anténu a snažíme se najít nějaká zajímavá místa ke sjezdu. Je hezky, nefouká. Dostáváme se po hřebeni nejdále za celý týden. Dáváme dva sjezdy dost vyfoukanými svahy, ale pár hezkých pasáží se přeci jen najde. Výhledy jak na sousední hory, tak do obrovského údolí táhnoucího se od Tetova na jih jsou parádní. Tentokrát je vidět až někam ke Golem Korabu a na druhou stranu na Kosovo a Albánii.
Odjezdový den sice slunce neodešlo, ale vrátil se vítr. Dole bylo ještě docela příjemně, ale šestadvacetiminutový výjezd pomalou lanovkou vyžadoval na sebe nandat vše, co šlo. Nahoře rychle do pásů a zahřát se chůzí. Přecházíme do třetice Anténu a kus za ní se spouštíme dolů. Jedeme zas až co to jde a pak usuzujeme, že je potřeba šetřit síly na přejezd. Nezbývá tedy než vyšlápnout k šestce, posilnit se před jízdou posledním výborným mletým masem a vyrazit na nekonečnou noční cestu směr domovina.
