Komplexní společensko‑politická změna po pádu železné opony přinesla v dravých 90. letech takřka nekonečnou plejádu nových možností, pochopitelně i v drtivé většině sportovních disciplín. Skialpinistům o to víc, když otevření hranic umožnilo běžným smrtelníkům snadno vycestovat do rozsáhlejších a strmějších pohoří, než se nacházely na území ČSSR, resp. ČSFR či nakonec ČR.
Zvlášť v první polovině 90. let však vlastnilo v tuzemsku skialpovou výbavu stále jen několik desítek, později možná nízkých stovek nadšenců. Důvodem byla zejména vysoká pořizovací cena i relativní nedostupnost na domácím trhu.
Ti „starší“, povětšinou horolezci, kteří disponovali alespoň základním kapitálem, se rozjeli do světa; zpočátku do různých koutů relativně nedalekých Alp, posléze i dál, do velehor. Vesměs studující nastupující generace „Husákových dětí“ za peníze tvrdě vydřené na brigádách získávala použitou skialpovou výbavu od starších kamarádů, často členů Horské služby. V Krkonoších pak objevovali běžně nepřístupná krásná místa. Nebudeme jmenovat konkrétně, každopádně se jednalo zkušené sjezdaře, jednotlivce, resp. nízké desítky nadšenců, kteří se k přírodě chovali vždy s citem a respektem. Moderní techové (pinové) vázání měl málokdo, a tak často na lehčích sjezdovkách byly fixovány různé typy oblíbené Silvretty. 90. léta v Krkonoších jsou ze skialpového hlediska stále průkopnickou záležitostí. Houfy běžkařů v té době nahlížejí na občasné jedince s pásy na lyžích jako na zjevení. K pozvolnému rozšíření skitouringu v našich horách dochází až po roce 2000 a o boomu lze hovořit až po roce 2010, respektive 2015.
První expedice a první úspěchy
První českou skialpinistickou expedici v roce 1994 na Mount McKinley (dnes Denali, 6 190 m) podnikl kolektiv chlapíků z Jizerských hor. Úspěšným výstupem ji završili Mirek Klínovský a Luboš Tesař, dalšími členy expedice byli vedoucí René Bulíř, Mirek Rozehnal, Milan Fuksa, Zdeněk Zapata a Honza Jakl. Z dalších českých skialpinistických úspěchů stojí rozhodně za povšimnutí zvýšení laťky v rámci v pořadí třetí expedice Josefa Šimůnka v roce 1995 na Šišu Pangmu, při které Pepa společně s Oldou Ryplem sjeli na lyžích z výšky přibližně 7 200 metrů. První úspěšnou českou skialpinistickou výpravu do Himálaje zorganizoval o tři roky později, tj. v září–říjnu 1998, Robin Baum za podpory horolezeckého oddílu Slovan Karlovy Vary. Cílem výpravy byl sjezd 7 202 m vysokého Tarke Kangu (Glacier Dome), ležícího v Nepálu v oblasti Annapuren. Z vrcholu sjeli Robin Baum a Vladimír Smrž. Smrž byl též prvním Čechem, který se na skialpech vydal z vrcholu osmitisícovky, 5. října 2000 uskutečnil první český sjezd Čo Oju (8 188 m).
Závody na obou stranách Krkonoš
Nejvýraznější personou krkonošského, ale i českého závodního skialpinismu 90. let je bezesporu Pavel Jirsa (* 1961), dlouholetý člen HS Špindlerův Mlýn a emeritní náčelník. Patří mezi zakládající členy SAC Špindlerův Mlýn, klubu, který vychoval mnoho mistrů republiky ve skialpinismu a ve kterém je od roku 1994 dlouhá léta také jeho předsedou. Aktivně se podílel na práci komise skialpinismu při Českém horolezeckém svazu od jejího vzniku v roce 1986 a od roku 2000 vede jeho závodní sekci. Zde je nezbytné zmínit dřívějšího a současného náčelníka HS Špindlerův Mlýn Adolfa Klepše (1964–2017) a Pavla Cingra (* 1964), kteří společně vyhráli 2. ročník závodu Karpacz–Špindlerův Mlýn v roce 1993.
Pavle, skialp v Krkonoších v 70. a 80. letech jsme probírali minulý rok (viz K+JH č. 2/2023), v tomto rozhovoru bychom rádi probrali 90. léta. Mohl bys, prosím, úvodem stručně shrnout svoji závodní kariéru v 80. letech?
V roce 1984 jsem se vrátil z vojny v Dukle Liberec, rok nato nastoupil jako čekatel u Horský služby ve Špindlu a tam jsme se dali dohromady s Vláďou Erlebachem. Nejvíc nás dal do kupy pan doktor Roučka, který u nás dělal sportovní prohlídky. Přiznám se, že jsem tenkrát o skialpinismu nic moc nevěděl, tak jsem to ještě moc neřešil, ale v osmdesátém šestém jsem se nechal přesvědčit a začal jsem poprvé závodit. Vláďa předtím závodil ve dvojce s Hubertem Slavíčkem. Ale třeba 3. ročník Ski‑alpinismu na Krkonoších jsme jeli spolu a vyhráli ho, stejně jako ten další. 1988 jsem se neúčastnil, ale 1989 jsme zase vyhráli a poslední 7. ročník 17. března 1990 jsme byli taky první. S Vláďou jsme pak závodili v zahraničí ještě tu sezonu a jeden závod v roce 1991, pak už jsem začínal závodit s Honzou Zapletalem.
Kdy se na scéně objevil Honza Zapletal? Velký skialpový talent, který bohužel zemřel velmi mlád (1970–1994)…
Kde se vzal, tu se vzal (smích), z Pardubic. Přišel sem po škole hned po revoluci. Přes léto tu měl půjčovnu horských kol, přihlásil se k HS a začal dělat skialpinismus. Bohužel jenom krátce. Spolu jsme začali závodit v roce 1991 na Slovensku, třeba na Ďumbieru jsme byli druzí. Předtím Honza jezdil s jinejma parťákama. Spolu jsme úspěšně odjeli celou sezonu 1992 doma i v zahraničí. V roce 1993 už byl venku a dělal celou zimu na chatě Forni v oblasti Cevedale, tak nezávodil. Já taky ne, protože jsem zas byl skoro celou zimu v Německu. Další rok jsme se potkávali v Itálii na závodech, protože on chodil s Marcem Confortolou, když měl na víkend volno. Na jedny závody jsme byli domluvený, že se potkáme, a Honza tam nebyl. Nebyl tam ani jeho parťák, tak nám to bylo divný, volali jsme na chatu a tam nám nejdřív nechtěli nic říct, až pak jsme zjistili, že měl Honza nehodu. Doprovázel lidi na túře, na hřebínku byla mlha, neviděl, a místo aby sjel napravo, jak měl, stočil to doleva a schrastil asi 600 metrů. To se stalo zkraje dubna 1994.
Jirka Dunka přišel s myšlenkou Mezinárodních závodů ve skialpinismu Špindlerův Mlýn–Karpacz. Tys ji rozvinul a navázal na tradici krkonošských skialpových závodů v 80. letech. Popsal bys počátky tohoto dnes již legendárního klání?
S Honzou jsme byli v jednadevadesátým na závodech na Slovensku a nebyli jsme úplně spokojený s organizací. Organizátor nám na naše výtky řekl: „Tak si udělejte svůj závod, když se vám to nelíbí!“ Tím to vzniklo. Tenkrát Jirka Dunka dělal starostu ve Špindlu a byl v kontaktu s Polákama, tak vznikla myšlenka, že bysme mohli udělat závody v rámci spřátelené Karpacze a jeden rok by se to mohlo chodit od nás tam a druhej zase zpátky. V podstatě to byl třídenní závod. V pátek odpoledne jsme se sešli, buď v Polsku, nebo tady, v sobotu probíhal samotnej závod a v neděli se vracelo domů, protože závody byly samozřejmě i s večírkem, takže to bylo dobrý. Etapa byla většinou 26 km. Startovalo se přímo ze Špindlu z náměstí nebo poblíž a cíl byl v Karpaczi na náměstí. Trasa byla různá, ale většinou se chodilo Dlouhým dolem nebo po hřebínku na Luční horu, pak se sjíždělo Slalomákem (rozuměj z Kopy severně, resp. severovýchodně dolů, pozn. aut.). Poláci dělali obří slalom a my zase časovku, která byla z Výrovky po Koňské cestě na Luční horu, v nejvyšším bodě byl cíl. Mívala kolem 250 m převýšení a 2,7 km. Vše se stihlo v rámci etapy, na kterou býval limit 6–7 hodin, podle počasí. Časovka i obří slalom se přepočítávaly na body, na to byl vzorec. Někdy byl i bodovací vrchol, kterej jsi mohl nebo nemusel navštívit, ale když jsi ho navštívil, tak jsi měl plusový body. Bývala to třeba Studna nebo Sněžka.
Většina závodníků byli Češi a Poláci, často kluci z GOPR, HS Krkonoše a dalších hor. Prvního ročníku se účastnilo 16 dvojic, z toho jedna smíšená (Jiří Zapletal, bratr Jana Z. – K. Levpuščáková). Vyhráli Pavel Jirsa – Jan Zapletal, druzí Luboš Šimek – Svatopluk Picek, třetí Hubert Slavíček – Luboš Novotný. Družstva postupně přibývala, v druhé půlce 90. let startovalo vždy do 40 dvojic, někdy i smíšených. Od r. 1995, kdy startovalo 31 týmů, má závod podtitul Memoriál Waldemara Siemaszki (1931–1994, boudař ze Samotni a člen GOPR, znalec lavin, zahynul při autonehodě v Karpaczi) a Jana Zapletala.
Kde všude jste se během 90. let v rámci závodu pohybovali?
Tenkrát jsme jezdili i ze Sněžky Lomničkou (dolina Łomniczki, pozn. aut.), to už je dnes nemyslitelný. Chodil se i Vrbatův žlab v Labským dole, taky se sjížděl Obří důl. V 80. letech, když trasy dělal Vali Spusta, se sjížděla i Krakonošova rukavice a vystupovalo Čertovým hřebínkem. V 90. letech jsem trasu značil já s Lubošem Novotným, ale šlo nás víc. S KRNAP vše řešil Jirka Dunka, který byl pak i náčelník HS. Za Poláky zase jak závody, tak komunikaci řešil Jurek Pokoj, tehdejší náčelník GOPR. S Polákama bylo celkem 10 ročníků. Pak jsme spolupráci ukončili a od tý doby se to jmenuje Rally Krkonoše, vše se odehrává na český straně a od r. 2005 se běhá způsobem start–cíl. Já šel r. 1992 s Honzou Zapletalem, 1993 jsem se neúčastnil a od roku 1994 s Pavlem Cingrem. A pokaždý jsme vyhráli. S Pavlem jsme jezdili i na zahraniční závody. Od roku 1995 jsou tyhle závody i součástí Českého poháru ve skialpinismu, od roku 2006 je to MČR a od 2015 Akademické MČR. Taky koncem 90. let dělali závody ve Strážném Luboš Šimek a Sváťa Picek, první byl 29. března 1998 a pamatuju šest ročníků, pak to nějak skončilo, a po roce 2000 začal Jirka Pleskač pořádat Noc tuleních pásů a kluci v Rokytnici O dřevěného Krakonoše.
O skialpinismu a skialpinistických závodech po roce 2000 poreferujeme v článku za rok.
Libor Dušek a David Horyna
Původní verze článku vyšla v časopise Krkonoše – Jizerské hory č. 3/2024
