Skialp, whiskey, Berbeři: marocká jízda bratrů Švihálkových

Prezentujete se jako bratři Švihálkové i jako Kejda Ski Team. Můžete nám objasnit, co vás vedlo k takovému pojmenování a jak a kdy vzniklo vaše společné ježdění?

Je pravda, že v tom máme trošku hokej. Na začátku jsme totiž jezdili ve větší skupině kamarádů, hlavně pak s Kubou Mackem, a Kejda vznikla jako takové pojmenování ze srandy. Kejda je náš terminus technicus pro mokrý, prohnilý jarní sníh. Nakonec se to ale uchytilo a už nám to zůstalo. S Ondrou spolu jezdíme odmalička, jen někdy v rozmezí 16 – 20 let jsme jenom lezli a lyže šly do ústraní. Teď je to naopak, skialpy jsou náš hlavní zájem, ve kterém se snažíme realizovat, a skalní lezení je příjemný doplněk.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Nelezete si během dlouhých výprav vzájemně na nervy?

To víš, že lezem, ale to k tomu tak trochu i patří a nesmí to překročit určitou míru. Být v neustálé shodě není normální.

Hledání nejkrásnějších kulis

Patříte mezi české špičky skialpu; je to pozice vydřená, anebo to šlo samo?

Šlo to celkem samo. Třeba lezení máme daleko víc vydřené, a přitom v něm nejsme vůbec nijak výjimeční. Otázkou je, do jaké míry jsme skialpová špička. V Česku je jistě spousta výborných neznámých skialpinistů. Spíš děláme věci trochu jinak než ostatní a máme originální projekty.

Pouštíte se často do nebezpečných expedic, kde je součástí i obtížné lezení. Jak se na takové, po technické i psychické stránce obtížné, expedice připravit?

Je pravda, že se dostáváme s lyžemi i do lezeckého terénu, ale lezení to nikdy není nijak obtížné. Někdy je to přímo vítané zpestření. Je důležité být s horami srostlý, trávit v nich hodně času, potom je člověk i v relativně techničtějším terénu psychicky v pohodě. Je to o zvyku. Na co si nikdy nezvykneme, je nedostatek piva na delších akcích 😉

Vrcholové sportování se většinou neobejde bez zranění. Byla nějaká, která vás vyřadila ze hry?

Loni mě vyřadily ze hry přetrhané vazy v koleni. Doufám, že to bylo poprvé a naposled. A zase říkám, ono to není tak vrcholové sportování, jak se může zvenčí zdát. Myslím, že víc než sportovci jsme dobrodruzi, kteří si hledají různé osobní výzvy.

Kde berete inspiraci pro skialpové destinace? Máte nějakého svého guru?

Guru rozhodně nemáme a nikdy jsme neměli. V době, kdy jsme začali jezdit těžší věci, byla česká scéna v tomto směru mrtvá. Až teď se zase skiextrém rozmáhá, asi hlavně díky sociálním sítím, kde lidi nacházejí inspiraci. Otázkou zůstává, jestli je to dobře, protože právě z tohoto důvodu se do toho hrnou i lidé, kteří na to technicky nemají – a to je dost nebezpečná hra. My si hledáme cíle sami, za ta léta máme celkem přehled, kdy, kde a co zajímavého se dá udělat.

Africké skialpové extrémy

Jezdíte i na celkem netradičních místech. Jaká místa byla úplně „nejnetradičnější“?

Časem jsme zjistili, že samotná jízda je všude podobná, co se ale mění, jsou kulisy. Amazonský prales, saharská poušť, hluboký fjord nebo Severní ledový oceán jsou superzajímavé a krásné kulisy.

Na základě vaší expedice do Maroka vznikl film Whiskey Berber. Jaký měl zatím úspěch?

Film je celkem odlehčený, jak už je naším zvykem. Nechceme si hrát na nějaké hrdiny v extrémním výkonu. Vždyť v reálu spočívá kouzlo hor často především v té pohodě. Do filmu jsme se snažili kromě samotného lyžování dostat zvláštní atmosféru tamních hor a taky místní obyvatelstvo. Loni jsme se na promítáních setkávali s pozitivními ohlasy.

Bylo lyžování v Africe něčím specifické?

V Maroku jsme byli kvůli natáčení dvakrát. První výlet byl spíš v zimním období a sníh byl často špatný, povrch byl hodně tvrdý a nerovný, zničený silným větrem. Při druhé, jarní návštěvě jsme jezdili na prvotřídním firnu. Každá oblast měla svoje typické sjezdy: Mgoun pláně, Tazarhart úzké „dolomitské“ žlaby a Toubkal různé klikatice.

Měli jste možnost nasát trochu místní kulturu?

Rozhodně, to pro nás byl i jeden z cílů a do filmu se to hodně promítlo. V Marrakéši jsme byli tři dny a nějaký čas jsme strávili i v odlehlých horských vesničkách.

Jak řešíte technickou stránku vzniku filmu? Skloubit pořizování záběrů a podávání sportovních výkonů musí být nesmírně složité.

Jo, to je často boj. Člověk se musí smířit s tím, že prostě nemáme k dispozici rozpočet a techniku jako profesionální produkce. Přesto se Ondra snaží mít filmy po technické stránce stále dokonalejší. V praxi to znamená občasné zdržení, víc fotomateriálu v batohu. Ale všechno je to o kompromisu mezi samotným vykonáním túry a filmováním.

Máte nějak rozdělené, co má kdo na vašich výpravách na starosti?

Já mám na starosti veškerou logistiku a taky výběr cílů, Ondra má na starosti filmařinu.

Měli jste promyšlený scénář a záběry, anebo jste improvizovali přímo na místě (a pak i ve střižně)?

Rozhodně improvizace, jinak by to už byl moc razantní zásah do samotného výletu. My tam jedeme hlavně kvůli horám, vrcholům a sjezdům. Film je jen dokument o tom, jak to probíhalo.

Vzniknou nějaké další filmy?

Doufáme, že ano. Po pravdě řečeno, díky filmům jsme schopni financovat naše výpravy. Protože máme rádi tu pestrou paletu, kterou horolezectví nabízí, v příštím roce chceme zkusit něco pro nás úplně nového – kontinuální skialpový přechod severních vápencových Alp, to jsou takové naše domácí hory. Z toho by mohl vzniknout takový syrovější, míň učesaný a hodně autentický snímek. A pak chceme vyrazit na šestitisícovky do Bolívie, odkud si určitě taky dovezeme nějaké záběry. 🙂

Tajemství úspěchu

Jsou místa, kam se pravidelně vracíte? Proč?

Určitě jsou. Někdy si člověk říká, proč riskovat objevováním nové oblasti, když se třeba nemusí ukázat jako tak dobrá, a jede za tou svou klasikou. Se skialpy se vracíme do Tater, Vysokých Taur nebo do Chamonix, na horské lezení na Hochkönig, do Bergellu či zase do Chamonix a Tater, na sportovky třeba na Istrii.

Máte jistě nějaký svůj skialpový sen, prozradíte nám ho?

Úplně konkrétně ho prozrazovat nebudeme. Ale dá se říct, že chceme pokračovat ve stejné linii, v jaké jsme začali, a to znamená cestovat na různorodá místa a tam hledat zajímavé sjezdy. Lákají nás také některé přechody, protože extrémů už jsme sjeli hodně a chceme zkoušet i výzvy jiného druhu.

Co děláte v běžném životě a jak se dá vrcholový skialp s normálním životem skloubit?

V běžném životě jsme na volné noze a do nekonečna improvizujeme a žijeme „z ruky do huby“. Je nám jasné, že to není udržitelné na věky, ale zatím nás to takhle baví. Možná je zajímavé říct, že kromě skialpů žijeme taky lezením, ale to nikoho nezajímá, protože v tom nijak nevynikáme.

Momentálně se účastníte kurzu horských vůdců. Co všechno to obnáší? Je nějaká oblast, která vám není příliš blízká?

Obnáší to totální horskou univerzálnost a to je nám právě hodně blízké. Když někdy „ujedeme“ a místo na povinnosti myslíme moc dlouho jen na skialp a lezení, můžeme si to sami před sebou omluvit, že to přece děláme kvůli kurzu, a to je dobrá výmluva J.

Co byste poradili někomu, kdo chce následovat vaše kroky?

Za prvé, dělejte to tak, aby vás to bavilo. Za druhé, dělejte to tak, aby vás to nezabilo – cílem není sjet nejtěžší sjezd za každou cenu a hned, ale chodit do hor celý život. Za třetí, buďte kreativní a originální, běžte svou cestou. Za čtvrté, velmi zodpovědné chování je v horách žádoucí, ale ve všedním životě právě naopak 😉 .

Mockrát díky za rozhovor!