Na širokých nebo užších volných pláních různého sklonu a za proměnlivých sněhových podmínek by měl umět dobře jezdit každý zájemce o skalp a freeride. Pro lyžování na svazích pokrytých řídkým nebo hustým lesem by mělo platit to samé, tj. každý skialpinista nebo freerider by se neměl bát stromů v duchu hesla „Kdo se bojí, nesmí do lesa“. Když ale v lese se jezdí tak dobře.
Lyžování v lesním porostu patří do vysoké školy lyžování ve volném terénu. Zatímco v horách jsou různě široké žlaby a svahy bez přírodních nebo umělých „překážek“, v lese máme v závislosti na hustotě lesa překážek spoustu. Platí, že každý strom od místa startu až po výjezd z lesa musíme brát v potaz, a počítat s ním jak s pevnou slalomovou brankou. Na rozdíl od ohebné slalomové branky ovšem strom neuhne a srážka s ním znamená jednoznačnou prohru sjezdaře.
Pozor na uměle vysázené lesní školky a malé stromky, jimž je nutné se důsledně vyhýbat a nezavdávat tak silné argumenty proti pohybu na sněhu dolů z kopce v našich podmínkách. Často se totiž tvrdí, že na lyžích nebo snowboardu se ve volném terénu jezdí jen mezi malými smrky a hranami se jim řežou špičky. Za jízdu lesem je možné považovat terén, kde jsou stromy minimálně dva až tři metry nad sněhem. Například v podmínkách České republiky je jízda takovým nízkým lesem nemožná, neboť je uměle vysazen a mezery mezi stromy jsou maximálně půldruhého metru, což při hustotě smrkových monokultur nedává možnost průjezdu na libovolné sněhové vrstvě.
Lesem tak můžeme jezdit pouze starým vzrostlým, ať už jehličnatým, listnatým nebo smíšeným. Důležité je, aby spodní větve stromů byly dostatečně vysoko, abychom se v každém oblouku nemuseli sklánět až k zemi. Přesto jsou nepostradatelným vybavením brýle, neboť větve se mohou dostat do blízkosti očí a jen se štěstím skončí kontakt oka s větví pouze poškrábáním rohovky a ne vypíchnutím oka. Velmi doporučitelná je také přilba na hlavě, neboť stromy mají obvykle větší tvrdost než lidská hlava.
Jak na jízdu v lese? V hlavě je potřeba mít neustále větu: „Stromy nejsou nepřítel, jsou tu déle než my, a ukazují nám, kudy máme jet dolů.“ Zjednodušeně řečeno je možné představit si les jako velmi hustý slalom, kdy jsou „slalomové“ hole pevné a nenajíždí se do nich. V lese je potřeba dostatečně nadjíždět nad stromy a sledovat nejenom svah pod sebou, ale i blízké okolí, aby se v případě krizového oblouku nebo pádu dalo vyjet bokem či zastavit. Blízko u stromů mohou být od kmene odtátá místa a prohlubně a nájezd do nich může skončit kontaktem s kmenem stromu. Ze stromu po takovém kontaktu možná spadne trocha sněhu, zatímco člověk bude zralý na odvoz do nemocnice.
Samostatnou kapitolou jsou „tree well“ (stromové studně), které jsou hlavním nebezpečím v pásmu lesa v Britské Kolumbii. Jedná se o kuželovité (zužující se směrem dolů) nebo válcové díry kolem jehličnatých stromů za vysoké sněhové pokrývky. V takovém případě může být ze sněhu viditelná pouze např. dvoumetrová špička jinak desetimetrového stromu. Pokud se nedopatřením k takovému stromu najede příliš blízko, může se stát, že se lyžař nebo snowboardista propadne i několik metrů dolů – v nejhorším případě hlavou napřed. Sebezáchrana je v takovém případě téměř vyloučená, a musí se spoléhat na rychlou reakční dobu a šikovnost kamarádů.
V lese se používají různé varianty krátkých a středních oblouků v závislosti na sněhu a sklonu svahu. V případě velmi řídkého porostu je možné přejít i na dlouhé oblouky. V lese se také s oblibou skáče přes padlé stromy a pařezy pokryté sněhem. A kde najít nejlepší prašan v lese? Hned po Japonsku je na druhém místě Britská Kolumbie a v případě občasných dokonalých podmínek i řada evropských oblastí. Vzhůru do lesa!
Článek připraven s využitím knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol.), Epocha 2010.
Metodický seriál:
