Sjezd na lyžích je obvykle vyvrcholením skialpinistického výletu a celkovému kladnému dojmu výrazně dopomůže vhodný způsob zahájení sjezdu. Na mírných svazích je zahájení sjezdu jednoduché, ale pokud je svah strmý, nebo na hraně svahu je převěj, rozjetí může být subjektivně i objektivně dost náročné.
Na normálním svahu s malým sklonem se stačí rozjet přímo dolů a v závislosti na sněhových podmínkách po dosažení dostatečné rychlosti začít řezat jeden oblouk za druhým. Jiná počáteční rychlost je na firnu, jiná na prašanu nebo mokrém sněhu, a úplně odlišná na krustě. U krusty závisí rychlost jen a pouze na tom, jak moc náhodně a hluboko se propadá a jak si s tím dokážeme poradit – velké rychlosti před zahájením oblouku nedoporučujeme.
V případě, že jsme někde uprostřed žlabu, terén nad námi je skalnatý nebo čistý led, je potřeba zahájit sjezd níže než na konci žlabu. K tomu je potřeba vhodné bezpečné stanoviště podle terénu a stavu sněhu na přezutí lyží a start. Pokud je sníh měkký, stačí nohama vyšlapat zářez ve svahu pro nasazení lyží. Jako první nasazujeme spodní lyži, a poté i horní lyži. Je-li sníh dostatečně hluboký, je možné vydupat i startovací „blok“ do svahu, takže lyže míří při nasazování v ose svahu. Zahájení sjezdu je překlopením lyží do spádnice.
Většinou začínáme u kraje žlabu, aby nás nesmetly kameny nebo lavina padající odněkud shora. Podle terénu a sněhu zahájíme sjezd buď přímo dolů, nebo se napřed rozjedeme šikmo dolů do středu žlabu, kde zahájíme první oblouk – více Skialp a freeride metodika 6 – sjíždění strmých svahů.
Začátek sjezdu na hraně žlabu je ovlivněn sklonem horní části žlabu a lyžařovou psychickou připraveností na velikost sklonu. Zkušení to ani v terénech se sklonem přes 45 stupňů nijak neřeší a nadšeně vjíždí do žlabu přímo. Méně zkušeným se do toho obvykle moc nechce, v čemž je často podpoří ještě „díra“, kterou vidí pod nohama. Začátek přes hranu je pro ně lepší přejet šikmo, anebo první dva až tři metry sesunout bokem po hranách lyží. V zásadě platí, že nástup na sjezd do strmého terénu se začíná vždy opatrně a pomalu, zvlášť když neznáme sněhové vrstvy v daném žlabu.
Převěj jako startovací místo je pro lyžaře mnohdy nejhorší variantou. V prvé řadě je nutné zjistit její velikost a stabilitu, kdy výrazně převislým převějím je nutné se zdaleka vyhnout. Převěje se stěnou jen trochu odkloněnou od vertikální osy je možné po otestování a zjištění jejich stability použít jako startovací blok. Zahájení jízdy z převěje je možné několika způsoby:
- přes převěj slézt nebo slanit a lyže nasadit pod převějí,
- lyže postavit rovnoběžně s hranou převěje a z ní z místa bokem skočit dolů na svah pod převějí bez následného pohybu – to je nejméně vhodný statický způsob,
- nad převějí se několik metrů rozjet, její hranu přejet šikmo, vhodně se odrazit a dopadnout o kus níže pod převějí v jízdě šikmo nebo po vrstevnici. Aktivní let vzduchem a pohyb jsou nápomocny k tomu, aby bylo možné po dopadu zahájit první oblouk a plynule pokračovat ve sjezdu,
- pokud jsou podmínky na svahu pod převějí pro schopnosti lyžaře ideální, je možné se krátce rozjet, hranu převěje překonat napříč, odrazit se a letět žlabem přímo dolů. Lyžemi se přitom kopíruje terén a po dopadu a stabilizaci postoje se zahajuje první oblouk,
- pokud je mezi převějí a bočním okrajem kuloáru místo, kde je převěj malá nebo není žádná, můžeme tudy vjet do žlabu, aniž bychom řešili, jak z převěje seskočíme na lyžích.
Článek připraven s využitím knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol.), Epocha 2010.
Metodický seriál:
