Šestý československý firnový memoriál v Norsku pouze s místní účastí

Fotogalerie Firnový memoriál 2020 >>

Termín byl vybrán tradičně na konec května (20.-24. 5. 2020) a původně plánován v tradičních lokalitách ve vyšších nadmořských výškách – Jotunheimen, Strynnefjell nebo Trollstigen. Nicméně květen byl srážkově nadprůměrný a teplotně podprůměrný. K tomu týden před konáním memoriálu napadlo velké množství sněhu, který začínal již od hladiny moře.

Sníh byl od hladiny moře ve fjordech

Horské průsmyky byly uzavřené a nezbývalo tedy nic jiného, než přesunout místo konání do nižších poloh. Na základě pečlivého prostudování numerických modelů předpovědi počasí a zvážení dojezdové vzdálenosti všech účastníku, byl lokalitou base campu vybrán ‚gapahuk‘ (přístřešek s ohništěm) v Isfjorden. Každý den po náročné tůře a koupeli v nedaleké řece následovalo příjemné posezení u večerního ohně v zateplených off-shore oblecich a s pivem v ruce.

Předpověd počasí hlásila slunečno a výrazné oteplení, což po bohaté sněhové nadílce vedlo ke zvýšenému lavinovému nebezpečí. O to důležitější bylo pečlivé plánování túry a nutnost vyrážet brzy ráno.

První den jsem si dali přes dva tisíce výškových metrů

První memoríálový den byl vyhlášen 4. lavinový stupeň s rizikem samovolných lavin. Bylo nám tedy jasné, že bude nutné plánovat túry, kde se budeme pohybovat mimo dojezdovou dráhu potenciálních velkých lavin – tedy žádný appraoch hlubokým údolím, žádné exponované svahy, atd. Naplánovali jsme tedy velmi konzervativní tůru z Måndalen (ano, tam kde bydlí Killian) na vrchol Kaldtinden (1115 m), kde výstupová trasa byla celou dobu po hřebeni s relativně nízkým sklonem. Situace se nezdála být tak kritická a na stinných svazích byl stále prašan. Po návratu k autům jsme se proto rozhodli přidat další túru na vrchol Urhaugen (1187 m), ze kterého byl vyníkající sjezd západním svahem, který zakončil tento parádní a dlouhý den s celkovým převýšením přes 2000 m.

Prérijní túrou na Bjørnabotnhøgda (1524 m)

Druhý den panovaly podobné podmínky, proto jsme se rozhodli jít velice konzervativní ‚prérijní¨ túru na vrchol Bjørnabotnhøgda (1524 m). Prérijní túra je termín, kterým byly označeny tůry s dlouhou vzdáleností, ale relativně nízkým sklonem. V tomto případě 17 km návrat na 1500 metrů převýšení. Po cik-cak nástupu na hlavní hřeben cesta na hlavní vrchol vedla po zvlněném širokém hřebení. Kombinace potu, slunce, bezvětří, relativně vysokých teplot (až 15C v 1000 metrech!) a lehce zvlněného hřebene v nás vyvolávala pocit, jako bychom opravu byli na prérii. Část expedice se pokusila o vzpouru a chtéla to otočit.

Nicméně převrat byl brutálně potlačen a všichní jsme úspěšně doputovali až na hlavní vrchol, kde se nám naskytnul parádní výhled až na vzdálené pohoří Dovrefjell. Sjezd z tohoto vrcholu není nic, co by stálo za zmínku a nebudu to tedy komentovat.

Tolik řečeno, všichni jsme se dostali do base campu bez zranění, což považuji za velký úspěch. Nedávné sněžení a pak prudké oteplení, kdy vysoká teplota a vysoká relativní vlhkost, které panovaly i během nočních hodin, neochladily sněhovou pokrývku dostatečně na to, aby došlo k metamorfóze sněhu a vytvoření velkých firnových krystalů, tolik typických pro jarní období. Sníh byl tedy lehce lepivý a vyžadoval ‚poskakování‘ v oblouku při cestě dolů, což bylo velmi fyzicky náročné.

Klasiky na vrcholy Mjølvafjellet (1215 m) a Storhesten (1023 m)

Na třetí den byla vybrárna místní klasika na vrcholy Mjølvafjellet (1215 m), Storhesten (1023 m). Vyráželi jsme přímo z Isfjorden a naplánován byl návrat do Venjedalen, odkud Kamil dostopoval zpět k autu aby nás pak všechny odvezl zpět. Ke sjezdu bych dodal jen to, že byl fyzicky (a asi i psychicky) náročnější než výstup a po návratu bylo nezbytné se ponořit do ledové řeky, abychom ochladili hořící stehna.

Na Søre Klauva (1512 m) se sjezdem přes vrchol Skarven (1142 m)

Čtvrtý den se mělo podle předpovědi ochladit a byla ohlášena snižující se tendence lavinového nebezpečí. Naplánovali jsme tedy lehce exponovanější, byť stále konzervativní túru na Søre Klauva (1512 m) přes hřeben Klauva (1356 m) a následný sjezd přes vrchol Skarven (1142 m). Sníh byl výrazně stabilnější než v předchozí dny, a po chladné noci bylo možné najít svah s ‘velkýmy krystaly’.

Nenechali jsme se ovšem zlákat zdánlivě stabilními podmínkami a na pátý den vybrali opět relativně bezpečnou túru na Hesten (1610 m) z Innfjorden. Na vrcholu jsme se přesvědčili, že naše opatrnost byla na místě. Naskytl se nám výhled na záchrannou akci ve vedlejším údoli, kde skupina záchranářů vykopávala osobu zavalenou v lavině. Zraněný lyžař byl okamžitě transportován vrtulníkem do nemocnice v Trondheimu, kde bohužel téhož dne večer zemřel. To nám všem připomělo, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí, jak důležité je plánování túry a že je třeba být vděčný za to, že jsme se vrátili živí a bez zranění.

Tímto bych rád poděkoval všem zúčasněným, zejména těm, kteří vážili dalekou cestu (Oslo, Geilo, Midsund a za přátelskou atmosféru, která celou dobu panovala. Budu se těšit na další setkání!

A co na memoriál říkali účastníci?

Tibor:

Najlepší zjazd memoriálu – zo Søre Klauva do sedla smerom na Klauva. Snehové podmienky boli dobré, čo sa týka hĺbky aj trocha nadpriemerné, čo bola príjemná zmena oproti minulému roku. S výnimkou Hesten začínala každá túra s lyžami na batohu a vo výške do 150 m nad morom. Snehu bolo zvyčajne dosť od cca 300 metrov a potom ho zároveň s výškou rýchlo pribúdalo.

Recentné sneženie však pokrylo povrch jemným, mierne lepivým snehom, s ktorým sme sa popasovali každý individuálne. Niekto natrel lyže na kopci hrubou vrstvou vosku aby si potom užil zo 5-7 oblúkov. Iní križovali svah hľadajúc sneh s väčšími kryštálmi a kto mal pri zjazde veľa energie to pozoskakoval. Veľkosť snehových kryštálov bola každopádne jednou z hlavných tém pri diskutovaní o zjazde.

Návrh na doplnenie výbavy do budúcna – malá záhradnícka lopatka, ktorú si treba zobrať so sebou keď príroda zavolá a zahladiť za sebou stopy. Účasť bola skromnejšia než po minulé roky, ale partia super a atmosféra skvelá.

David Šimeček:

O memoriálu jsem se dozvěděl z listu “Tsjekkisk-Norsk forum” v Oslo, kde jsem se jako expat druhým rokem pobýval. Pochybnosti se rozplynuly společným výšlapem na první vršek a musím jen potvrdit, že sluníčko, hory, sníh a lyže prostě lidi spojuje. Výlety se plánovaly při společné diskuzi u večerního ohně s ohledem na počasí a aktuální fyzický stav skupiny podpořené bohatými zkušenostmi místních osídlenců. Platili bezpečnostní zásady a nebylo pochyb, ze by mne nikdo nenechal ve svahu samotného v problémech. Odvezl jsem si krásné vzpomínky, a hlavně také poznal rozličné české osudy žijící právě v této, skialpově příznivé zemi.

Petr Vojta:

Na memoriál jsem se těšil z mnoha důvodů. Rosťu a Tibora jsem neviděl nekolik roků, ostatní účastníky jsem sice neznal, ale osazenstvo memoriálu vždy bývalo skvělé. Také hory v Romsdalen mají své unikátní kouzlo. Z pracovních důvodů bohužel přijezd na předposlední den pozdě v noci, všichni již spali po náročné túře. Ráno vítačka a příprava na výšlap. Ten byl pro mě zpovykaného měštáka náročný, holt nemám poctivě našlapáno jak místní borci. Sníh byl již s tradičním memoriálovým velkým krystalem, přesně vhodným pro uzavřeni skialpové sezóny. Volba tras a sjezdy pak přiměřeně náročné podmínkám. Celkově se dle mého názoru memoriál velmi povedl, nesl se v tradičním družném duchu dobré nálady, sparťanských podmínek a radosti z pohybu. Velmi osvěžující zážitek s novým kouzlem kolektivu menšího než obvykle, umožnujícím blíže poznat naše krajany žijící v Norsku.

Kamil Vavroušek:

Lokální příjemné setkání s partou Čechoslováků žijících v širokém okolí  More og Romsdalu. Akce vydařená, žádná líce nepodřená. Ani hlava nebyla vytřeštěná. Jen lýtka trochu natečená.

FOTO A VIDEO: Jiří Paur