Ropákův vysokotatranský memoriál 2022 se sluncem a prašanem

Komise tradičního skialpinismu ČHS a 155. HO Vsetín pořádá každoročně tento memoriál pojmenovaný po lezci a skialpinistovi Romanovi Ropákovi Tylovi, který zahynul v lavině v Rakousku v lednu 2016. V rámci pětidenního soustředění na některé vysokotatranské chatě se účastníci věnují tomu, co dělal Ropák nejraději – lezení, skialpování, metodika, odborné i neodborné večerní diskuse.

Nástup ze Smokovce na Téryho chatu

Od 26. prosince jsme se pohybovali v Malé Studené dolině. Při nástupu ze Smokovce někteří využili kolejové dopravy na Hrebienok, ale většina dala přednost přesunu na tuleních pásech. Bobová a sáňkařská dráha byla zledovatělá a místy byly asfaltové fleky. To mělo za následek, že většina lidí se po ní pohybovala pěšky a jen minimum se na něčem vezlo. Po davech lidí okolo Hrebienku a po Rainerovu chatu se jejich počet snížil od odbočky do Velké Studené doliny už bylo lidí přijatelně. Po Zamkovského chatu bylo nutné lyže pouze jednou kousek poponést. A kolem dětského kočárku, v kterém rodiče táhli dítě na „Zamku“ to nebylo.

Na Zamkovského chatě následovalo tradiční tekuté občerstvení doplněné o výbornou polévku. Už tady se ovšem naplno projevil jistý stupeň retardace návštěvníků Vysokých Tater bez ohledu na pohlaví, věk, národnost a náboženské vyznání – chodit do vnitřních prostor chaty na stoupacích železech nebo s nesmeky vyžaduje opravdu mdlý rozum.

Kousek nad Zamkovského chatou se dostáváme z lesa ven, abychom na vlastní oči zjistili absolutní nedostatek sněhu na Velkém hangu, který není v žádném případě sjízdný. Ačkoliv to z dáli vypadalo tak, že se budou muset lyže či splitboardy nést na batohu, nakonec šlo Velkým hangem v pohodě vystoupit na tuleních pásech. Za Velkým hangem už nás čeká jenom Malý hang a na jeho konci Téryho chata. Po čerstvém sněžení vypadala dolina na první pohled pěkně vysněženě, ale téměř chybí podklad. Je jasné, že v následujících dnech bude pohyb na skialpech, splitboardech nebo mačkách možný, ale trochu omezený.

Zhodnocení množství a kvality sněhu v mlze

Druhý den byl jediný mlhavý za celou dobu v Malé Studené dolině. Prošli jsme tak okolí, něco málo pojezdili a spoléhali na předpověď počasí, která v dalších dnech slibovala slunečno. V mlze nebylo poznat, kde je sníh nafoukán ve formě desek a kde jsou naopak různě velké zledovatělé fleky. Nevadí, věnovali jsme se metodice na chatě.

Slunečná paráda v Malé Studené dolině

Třetí den jsme se rozdělili do několika samostatných skupin. Úderníci vyrazili na Hřibovo doporučení lezecky na Baraní rohy s následným sestupem normálkou přes Baraní sedlo. Skialpnisticko-splitboardové skupinky prověřily různé svahy a sedla v dolině. Na rozdíl od předchozích let bylo sněhu na konci prosince opravdu výrazně méně, takže do řady sedel vedly jenom skály. Nevadilo to, lyžovali jsme níže. Množství sněhu znemožňovalo i některé standardní lehké sjezdy jako je Baraní sedlo. Nad ním, směrem na Baraní rohy, sníh dokonce chyběl úplně.

Obdobně krásně bylo i další den, jen vítr byl poněkud silnější. Lezecké aktivity tak byly vypuštěny, zatímco skialpinisté a splitboardisté se v sedlech zdržovali jen po nezbytně nutnou dobu, než i poslední účastník vystoupil po svahu, po němž se následně mělo sjíždět. Chybějící sněhový podklad pod novým sněhem způsoboval zvýšené množství pádů a třírozměrnou úpravu skluznic lyží vlivem dotyku s ostrými hranami skalek a kamenů.

Nejenom na chatě

Po večerech byl každý den bohatý program zahrnující lavinovou prevenci, lanové techniky pro pohyb na ledovci a záchranu na ledovci i v obecně strmém terénu. Velkou výhodou na konci roku 2022 bylo, že v Malé Studené dolině jsme se s „prkny“ pohybovali po celou dobu sami. Neutěšený stav sněhu na Velkém hangu způsobil, že místo sjezdu jsme šli s lyžemi a splitboardy na zádech. S menším omezením způsobeným ledem a občasným asfaltem byl sjízdný pouze úsek Hrebienok – Starý Smokovec.

Letošní Ropákův memoriál byl neobyčejný. Při cestě na chatu se nám všichni smáli a koukali se na nás divně. „Kam jdete lyžovat, když není sníh?“ slýchávali jsme opakovaně. Nakonec jsme výstup na Téryho chatu zvládli z velké části na skialpech. Ve žlabech nad chatou naštěstí nějaký ten sníh byl, a protože jsme byli jediná skialpová skupinka, tak nám ho nemohl nikdo jiný rozjezdit.

Kromě tradičních skialpů jsem si tento rok mohla vyzkoušet také zimní lezení, protože můj kamarád nesehnal jiného parťáka. První den jsme kvůli počasí zůstali na malém cvičném ledíku. Ale i to v hustém sněžení stačilo. Nebylo nijak snadné si ve svahu nazouvat mačky, učit se, jak udělat štand z hůlek a proč je dobré na zemi lyžemi zajistit batoh, aby mi ho lavinka nebo padající ledík neodnesli.

Druhý den se počasí umoudřilo a vyrazili jsme vyzbrojeni mačkami, cepíny a lany až na Baranie rohy. Cesta byla náročná, protože jsme se bořili v prašanu a bylo obtížné udělat krok. V jednom úseku jsem byla ve smrti, když mi v převísku podjely obě nohy. Naštěstí jsem se udržela na rukách, a navíc jsem lezla přeci jen na druhého. Nakonec jsem vše zvládla, snad jsem Pankáče moc nezdržovala a snad jsem nezničila Hřibovi cepíny (ani jeden si zatím nestěžoval…). Shora byl nádherný výhled do širého okolí a svítící sluníčko jen umocnilo celý zážitek.

Letošní povánoční Tatry byly neobyčejné a moc jsem si užila lezení, skialpování, metodiku tahání někoho z trhliny na chatě, vyhledávání pípáků, souboje o večeře i večerní zábavu u piva. Už teď se těším příští rok na Ropákův memoriál.

hodnotí pravidelná účastnice Klára

Do Tater po Vánocích jezdím naštěstí s touto skupinou několik let a opět se potvrdilo, že vynést lyže na chatu je vždy dobrý počin. Roman byl osobnost, který vždy ten čas po Vánocích dokázal svým humorem a vlastně i sám sebou obohatit o ty nejhezčí chvíle strávené na horách. Lyžovat se nejen dalo, ale opět jsme, jelikož jsme se nebáli vzít lyže, zažili nerozryté svahy. Metodika při zhoršených povětrnostních podmínkách byla nejen pro připomenutí a oživení zkušeností. Skvělá parta lidí pod vedením zkušených horalů, kteří, nejen, že ví, kam je nejvhodnější v daný čas dle sněhových podmínek vyrazit, dokáží poradit, naučit, připomenout a samo sebou i zpříjemnit čas ať už na svazích, chatě, tak při samotné cestě. Díky moc všem za super chvíle – co mne nejen bavili, dávali jídlo, napájeli, šlapali mi stopu, ukázali kudy dolů, prohmatali a srovnali i chůzí po hřbetě. – jste Super banda! SKOL! už teď se těším zase na další…

BruderAlt (ten prostě hezčí z těch dvou) 🙂

Letošní výlet do Vysokých Tater pro mne byl podruhé. Radostně jsem si zařídila dopravu, která nezahrnovala moji ctěnou maminku ani paliče, a překypovala spokojeností při transportu vlakem s Pankáčem, Klárou a Davidem. Výšlap nahoru mne zmohl převelice, neb mé slabounké tělo již chátrá, a takzvaný “šůšn” (poslední vrchol před cílem) byl perným bojem, který jsem nakonec úspěšně završila mnoha sklenkami kofoly.

Následující dny byly milé především tím, že se toho mnoho nedělalo, a když se zrovna něco dělalo, tak to netrvalo moc dlouho. Druhý den bylo hnusně, třetí den se trénovala samozáchrana, kterou jsem samozřejmě zvládla v rekordním čase, potom co David odvedl všechnu těžkou mentální práci. Chata prudce zklamala nepřítomností jak hudebních nástrojů, tak muzikantů, a byla jsem tudíž odkázána na svou čtečku s maturitní četbou. Občas ale zaznělo i pár dobrých historek. Za úspěch považuji, že jsem si domluvila ceny do tomboly na maturitní ples, přesvědčila Přemka, aby příští rok přivezl svoji dceru, a vypila solidně nejvíc kofol ze všech zúčastněných.

hodnotí bývalá novicka Lída

Jako vzpomínku na Ropáka nás v Tatrách byla celkem velká skupina, co se pár dní potulovala na tuleních pásech. Skupina bláznů do hor. Jen blázen, když ví jak je to nebezpečné, tak to dělá. Super bylo, že nás tam doprovázel palič, díky němu bylo to naše gajdování relativně bezpečné a nepřibyl nikdo k uspořádání dalšího memoriálu. Na sraz jsem dorazila s opozdileckou tříčlennou partou. Přijeli jsme do Smokovce, ze Smokovce jsme šli přes Hrebienok a přes Zamkovského chatu, před Hangem jsme už za tmy sundali skialpy. Na Téryho chatu jsme dorazili po večeři. Po mlhavém a nevlídném prvním dnu byl další den za odměnu se sluncem na azurovém nebi bez mráčku. Třeba tam na druhém břehu to má Ropák taky tak. Oproti nevlídnému životu v podmínkách, kdy ať děláš co děláš, tak je to do kopce a proti větru, je mu možná druhý břeh rájem, který horolezec okusí za života zřídka kdy. Jako my teď, když vychází slunce a můžeme to pozorovat přímo z palandy na Téryho chatě. To je ráj. Bylo to náročný, bylo to nebezpečný, ale zvládli jsme to. A žijeme. Je to jasné, je to tím, že nejlepší lidi odcházejí jako první. V lavinách lidi prostě ztrácejí život. Když to, co člověku vezme srdce, ho i pohřbí, je v tom láska i dobrodružství a tak to má být.

shrnuje své pocity Zuzana

Web horosvaz.cz: Ropákův vysokotatranský memoriál 2022