Rasťo Hatiar: Obyčejný chlapec

Obyčajní chlapci je dokument o “zlaté éře” slovenského skialpinismu. Jak Tě napadlo zrovna tohle téma?
Byla to taková shoda náhod. Požadavek byl natočit film o nejznámějším skialpinistickém závodě na Slovensku – Bokami Tatier. Shodou okolností je jedním z pořadatelů právě Dušan Trizna. Aktivním závodníkem na tomto závodě je zase Milan Madaj. A tito dva Madaj – Trizna jsou pro nás Slováky, skialpinisty, horaly legendární dvojicí z 90. let, kdy patřili ke Slovenské a Evropské špičce. Tak mě napadlo natočit film o nich a zároveň o Bokami.

Znal jsi Dušana a Milana jako sporotvce ještě než Tě napadlo o nich točit film? Sledoval jsi jejich kariéru, když byli oba aktivní nebo Tě to minulo?
Každý, kdo se trochu zajímal o skialpinismus a každý z Liptova je znal. I já. A vnímal jsem je jako takové Liptovské legendy. Znal jsem se s nimi i osobně, potkávali jsme se na horách. Líbila se mi především jejich skromnost a přístup k životu, k horám. Už dávno jsem si říkal, že by si tito chlapci zasloužili, aby se o nich trochu víc vědělo. I když oni sami o to nestáli. Právě naopak. Jsou to velmi skromné typy lidí, kteří na nic nehrají, nepotřebují publicitu, žijí si svůj život, dokázali ba horách neskutečné věci, ale nepotřebují o tom informovat veřejnost třeba na sociálních sítích. A právě takoví lidé můžou pozitivně ovlivnit druhé.

Jak oba skialpinisti reagovali na to, že o nich chceš natočit film? Chtělo se jim?
Reagovali tak, jak je pro typické. Moc se jim do toho nechtělo. Přesvedčilo je asi jen to, že jsem jim slíbil, že to bude film hlavně o závodě Bokami a trochu o nich. Nakonec to je hlavně o nich a trochu o Bokami.

Prohlédněte si celou fotogalerii k článku…

Bylo obtížné posbírat natočený dobový materiál? Z čeho jsi čerpal?
Milan Madaj mi poskytl svoje záběry, ještě na páskách, za období možná 20 let. Nechal jsem je zdigitalizovat a potom jsem se v tom trochu přehraboval. Hodně mi pomohl i Pavol Barabáš, který mi poskytl mnoho záběrů ze svého archivu, také na páskách.

Koho myslíš, že film nejvíc osloví? Ty, co éru slovenských závodníků zažili a sledovali ji nebo mladé sportovce, kterým je oba vlastně představuješ? A která možnost by tě potěšila více?
Když jsem film natáčel, očekával jsem, že by mohl oslovit hlavně ty, kteří je znali a Liptáky. Když byl film na světě , zjistil jsem, že oslovil i ty, co o skialpinismu nic nevěděli a kluky vůbec neznali. Ze všech stran jsem slyšel pozitivní reakce a to mě moc těšilo. Ani mě nenapadlo, že by film mohl mít takový úspěch. Svědčí o tom ceny diváků, které získal na neprestižnějších festival na Slovensku, například v Popradě, ale i v Nitře a v Bratislavě, kde jsem to vůbec nečekal.

Film Obyčajní chlapci byl zrovna výjimka, ale běžně natáčíš v horách, v zimě, v létě, v jakýchkoliv podmínkách. Jak náročné je ochránit drahé vybavení?
Techniku je potřeba chránit před vlhkostí, mechanickým poškozením, ale myslím, že to není až tak náročné. Často se s extrémnějšími podmínkami, které mohou vybavení škodit mnohem více, můžete setkat spíš v civilizaci než na horách.

Vzpomeneš si na nějakou krizovou situaci při natáčení? Hrozila Tobě nebo někomu z týmu újma na vybavení nebo dokonce na zdraví?
Už jsem přišel o spoustu vybavení, ale vždycky to bylo mojí vinou. Tři kamery mi ukradli, ztratil jsem displej, autem jsem si přejel slider, zkrátka nedostatek pozornosti. Nedávno jeden můj kamarád natáčel v Tatrách, visel ve stěne Jestřebí věže v Pochylého plotnách, omylem zavadil o pjistku objektivu a ten se zřítil 200m dolů ze stěny. Je třeba dávat neustále pozor, ale dřív nebo později to stejně přijde, nějaká ta ztráta. Při takovém objemu natáčení po několik let to ani jinak nejde. Jen se to nesmí stávat moc často. Dokud jde o jen techniku, tak se vlastně nic moc neděje, zásadní je, aby nešlo o zdraví. Jak se říká: “Když nejde o život, nejde o nic.”

Nejsi jen režisér, píšeš si i scénáře a filmy zpracováváš jako kameraman, zvukař, strihač. To je z nouze nebo máš rád jistotu toho, že si všechno uděláš sám? Kdyby sis měl vybrat jedinou roli, které Tě z filmařiny baví nejvíc, která by to byla a proč?
Profesionální filmaři nad tím budou asi kroutit hlavou, také uznávám, že by to bylo snazší, ale já jsem spíš individualista. Občas se s někým spojím, ale většinou jsem na to sám. Rád natáčím, jinak to ani nejde, rád potom záběrem vdechuji duši do konečné podoby filmu. Mám rád všechna stádia produkce i postprodukce. Ze všeho nejméně rád mám shánění peněz na film, na to bych potřeboval někoho šikovného, stejně tak na propagaci filmu. Vidím problém v tom, že ve filmu nechávám svoje srdce a jednuduše neznám nikoho, kdo by v tom byl stejně zaangažovaný stejně jako já. Často to souvisí i s penězmi, které mám na produkci, až na jednu výjimku jsem všechny filmy natočil za pár korun a v takovém případě je těžké sehnat někoho, kdo by toho šel se mnou na úkor mnohého a nechal tam srdce.

Znamená natáčet horolezci, lyžaři a dalšími sportovci také umět lézt, lyžovat, sportovat? Pomáhá Ti k unikátním záběrům i to, že jsi sám aktivní sportovec?
To je nesporná výhoda. Bez toho to prostě nejde.

Nemáš touhu natočit dokument z jiné než outdoorové branže?
Mám chuť natočit dokument o něčem, co mě bude opravdu trápit a budu mít pocit, že takovým filmem bych mohl změnit věci k lepšímu. Ale zatím mi stačí i to, že chci lidi motivovat ke krásnějšímu a plnohodnotnějšímu životu tím, že ukazuji, jak ho žijí jiní. Sám jsem se vyprofiloval tak, že se dostávám především k tématům v outdooru, nikoho asi ani nenapadne, že bych byl možná rád i za jiné téma, než jsou hory. Je to tím, že se pohybuji hlavně v horském prostředí, většina mých kamarádů a známých jsou horalové a tak se stekávám hlavně s takovými příběhy. Ale už jsem natočil i nehorské dokumenty, například v Bangladéši, kde má nejvyšší kopec 40 metrů nad mořem, jsem natáčel enviromentální dokumenty pro OSN. A musím říct, že to byla těžší práce, než kterou jsem zažil při natáčení v horách.

Díky Tvým filmům už se diváci podívali do severní Ameriky, Kyrgyzstánu, Himálaje, nesčetněkrát do Tater. Je nějaká z těch zemí pro filmaře něčím specifická? A kde to máš nejraději Ty sám?
Každá krajina, každé pohoří je specifické. Někde je sníh a led, někde teplo, někde hrozí laviny, jindy zase nesmyslné zákony. Bude to klišé, ale pro mě je to nej místo Liptov a hory okolo něj. Tatry, Fatry. Doma to miluji a neměnil bych za žádnou jinou krajinu.

Který z tvých filmů je pro tebe srdcovka? Takový, který Tě během tvorby nejvíce zasáhl?
Pro mě je srdcovka vždy ten nejnovější film, který natočím. Vždy se snažím posouvat nejen řemeslně – formálně, ale hlavně obsahově. Možná k sobě budu zybtečně moc tvrdý a možná ani ne, když řeknu, že mám zatím jen dva filmy, které stály za to natočit. Je to film Slepá důvěra o nevidomém chlapci Jurovi Prágerovi, který se snaží stoupat na svoje vlastná vrcholy a Obyčejní chlapci, film o lidech, jakých je na Slovensku stále méně, pomalu se řadí mezi vyhynulé druhy. Dnes je to spíš o uměni se prodat, tlachat o sobě na sociálních sítích a mít ostré lokty a nedostatečnou sebereflexi. Kdyby bylo lidí, jako je Madaj, Trizna nebo Práger na světě více, měli bychom se lépe.

Máš nějaký cestovatelský sen?
Nový Zéland, Kamčatka …

A filmařský?
Je těžké mluvit o filmařském snu. Před 15 lety, když jsem začinal, bylo mým filmařským snem mít film na Mezinárodním festivalu, to už se mi podařilo. Je to vlastně legrační. Ve skutečnosti jde jen o to natáčet smysluplné filmy, které u lidí po odchodu ze sálu zanechají silný pocit a které si budou pamatovat i po letech. Mojí největší touhou je udržet si vášeň pro tuto práci a vždy ve filmu nechat kus srdce. Potom je úplně jedno, jestli za něj získám cenu a nebo ne. Ažse vášeň vytratí, tak filmy natáčet přestanu, nestály by za nic.