Prosluněná únorová Makedonie na skialpech v roce 2019

Fotogalerie Zimní Makedonie 2019 >>

V neděli 17. února 2019 stojím plná očekávání na brněnském autobusovém nádraží Zvonařka. Výprava CK Alpina zahrnuje skialpinisty, splitboardisty, lyžaře, snowboardisty, sněžničáře. Těším se na to, že se vrátím do hor, které mne okouzlily, že na ně vyšlápnu na lyžích s pásy, užiju si sjezdy a poznám nové lidi, které baví stejné věci, jako mě.

Cesta z Brna autobusem je náročná zejména svou délkou a rizikem dlouhého čekání na maďarsko-srbských hranicích, ale díky seznamování se s účastníky zájezdu utíká rychleji. Je-li toto spojeno s lehkou konzumací alkoholu, lze pak lépe usnout a noc přežít.

První den na Šar Planině

Ráno přijíždíme do lyžařského střediska Popova Šapka v pohoří Šar Planina, kde strávíme první polovinu zájezdu. Hotel nemá pokoje ještě připravené, ale to nevadí, necháváme věci v trochu undergroundové společenské místnosti, převlékáme se a hned jdeme do lyží. Pokyn pro skialpinisty zní jasně. Vezmete si všechno s sebou (myšleno včetně tuleních pásů, pípáku, lopaty a lavinové sondy) dáme nějaké sjezdy volným terénem a odpoledne někam vylezeme.

Lanovka na Ceripasinu, není z nejmodernějších, kupujeme celodenní skipas za 900 MKD, což je necelých 400 Kč. Dvousedačka sice pamatuje již hodně a jede hlemýždí rychlostí, ale jednou jízdou nás dopravuje o téměř 700 metrů výše.

Řada dlouhých sjezdů volným terénem si zasluhuje přestávku,  při níž dodržujeme pitný režím. Po doplnění tekutin jedeme ještě jednou lanovkou nahoru, nasazujeme pásy a šlapeme na kopec Antena (2531 m), fotíme a užíváme si první vrchol. Následuje závěrečný sjezd dne, místy po hodně tvrdém sněhu, dolů k hotelu. První den bylo dokonalé azuro, panoramata, naježděno pár tisíc výškových metrů z kopce, nastoupáno  150 metrů – ideální den na rozcvičení po nočním přejezdu autobusem.

Hotel Popova Šapka v Popově Šapce musel být tak před 35 lety luxusním zařízením, kde trávili jugoslávští odboráři dovolené. Od té doby na něm ale nikdo nic nevylepšil, investice žádné, snaha obsluhy v restauraci nikterak závratná, ale pokoje čisté a člověk je šťastný, že mu ve sprše teče teplá voda, že odpad odtéká a že, dokonce, má k dispozici hotelové ručníky. Dojmy jsou ale silné, lze slyšet rozhovory typu: Vojta: „Sraz je v 9 ve vrátnici?“ Jana: „Ano, normálně se tomu říká recepce, ale tady je výraz vrátnice výstižnější.“

Na večeři vyrážíme na doporučení průvodců do nedaleké restaurace, kde je kuchyně i obsluha bezchybná. Seznamovací večírek v dobré náladě všech, spousta nových fajn lidí, ukazuje se, že někteří jsou na tomto zájezdu už po několikáté. Šarska pljeskavica, pivo Skopsko a víno Aleksandria, pohoda. Ošetřujeme první sluncem spálené části pokožky.

Druhý den na lyžích s výletem na Bakardan a Titov Vrv

Těšila jsem se moc na zimní podobu nejdelší túry, kterou jsme tu šli v létě, byť s respektem směrem ke sjezdům, a otázkou, jaký bude sníh. Oproti létu si velikou část stoupání zkracujeme lanovkou.  Chvíli to trvá, než se nám podaří zakoupit jeden výjezd nahoru, protože s novými turnikety to tady ještě nikdo nechtěl. Následuje již včera vyzkoušený výstup na Antenu (2531 m), pokračování po hřebeni dolů a pak nahoru na Sin Vrv (2550 m), dále Karabunar (2600 m). Svačíme, doplňujeme energii.

Sjíždíme pod patu Bakardanu (2704 m) a vystupujeme na něj. Počasí je i dnes je bezchybné, slunce, blankytně modré nebe, takže se fotíme my, lyže, v pozadí s dalším cílem, horou Titov Vrv, což je s 2747 metry druhá nejvyšší hora Makedonie. Z Bakardanu sjíždíme až do doliny, nahoře je sníh tvrdý, ale spodní část si vychutnáváme. Čeká nás nastoupat skoro 400 výškových metrů na Titov Vrv kotlem, který ze třetí strany stráží další více než 2700 m vysoká hora Turčin (2702 m). Jen Robin se usadí v sedle se slovy, že nahoru nejde, že se musí naobědvat. Slunce svítí na svah, potíme se, funíme, nahoře u rozhledny opět pár obrázků, lehké občerstvení se a já si užívám výhledů do okolí, neboť v létě jsme tu byli v mracích.

Sjezd kotlem, kterým jsme stoupali zpět do sedla přibíráme zpět do party vysmátého Robina, který už v sobě má i dezert a před námi je 10 km zpět víceméně traverzem. Snaha neztratit na začátku výšku, stoupání, pozvolné sjezdy. Cesta dlouhá zejména pro Janu, která má splitboard a ten na traverzování není uzpůsoben. Když už se před námi na kopci objeví horní stanice budoucí lanovky, část skupiny přemůže nechuť k dalšímu stoupání nahoru a navrhujeme objet to dalším traverzem, stopa tam vede. Tato varianta nebyla zkratkou ani vzdálenostně, ani co do potřeby stoupání, se zatnutými zuby zvládáme, odměnou je měsíc v úplňku, který právě vyšel, krása.

Třetí skialp den na Popově Šapce

V 16 hodin plánovaný odjezd nás trochu omezuje, proto vedoucí celé výpravy naplánoval jen dva výstupy a dva sjezdy. Takže ráno již tradičně lanovkou nahoru, vyšlápnout na Antenu (2531 m), sjet jen kousek za ni. Následuje fantastický sjezd 600 výškových metrů s parádním sněhem, až k cestě, po níž jsme včera traverzovali. Poté dlouhý výstup zpět na hřeben, slunce svítí, jako včera, ale fouká intenzivně. Část svahu, kterým stoupáme je opravdu zmrzlá, ale zvládáme, jen Vojtovi ujela rukavice, je tedy rozhodnuto, že zpět musíme sjíždět opět tudy. Na vrcholu Sin Vrv se moc nezdržujeme, fakt fučí, a nadšeně se vrháme do druhého dlouhého sjezdu. Končíme pod kopcem s výhledem na horní stanici budoucí lanovky, nasazujeme znovu pásy a stoupání k ní.  A hurá dole kopcom kolem sjezdovek, čas je výborný, stiháme ještě čaj či pivo před odjezdem autobusu.

Autobus nás odveze dolů do Tetova, což je největší muslimské město Makedonie. Prohlídka barevné mešity pro ty, kdo tu nebyli, jinak zde nic moc k vidění není, vydlážděné náměstí a lékařské centrum „Anakonda“, které vyvolává diskusi, co za zákroky se zde asi provádí, nákupy jídla, večeře při procházce – epesní burek se sýrem i s masem, jako dezert mandarinka a můžeme jet směr Mavrovo.

Ubytování v o třídu lepším hotelu. Celodenní program je završen přednáškou vedoucího zájezdu o lavinové prevenci, teorie, doplněná filmy a řadou osobních zkušenosti.

Na Govedarnik

Ráno v Mavrovu, dalším a modernějším lyžařském středisku, opět modré nebe, čeká nás další skialpová krása. Po stejných dohadech, jako v předchozím středisku nakonec máme lístky na jednu jízdu lanovkou nahoru do 1600 m. Nasazujeme pásy a už si šlapeme nejdříve kousek sjezdovkou, poté dál, na vrchol 1900 m. Před námi je zas krásný sjezd, úplně do údolí ke sněhem zasypané silnici.

U zasněžené silnice se rozhodujeme, že namísto na Medenici (2163 m) vylezeme na sousední Govedarnik (2011 m), což vypadá na pěknější sjezd v aktuálních podmínkách. Stoupáni je dlouhé, Vaněc opět valí do kopce s neúnavností a rychlostí Kiliana Jorneta, snažím se moc neztrácet, ale nejde to. Na vrcholu pohoda, někteří členové výpravy si odložili až do trenýrek, když stoupali, navlékají dlouhé gatě a všichni se natěšení vrháme dolů z kopce, zpět do údolí. Následuje běžkařská vložka po vysněžené silnici a musíme ještě na přes kopec Mavrova. Paráda! Asi nejhezčí i nejnáročnější den. Večer opět decentně večírkujeme.

Výlet do Galičice

Na předposlední den je pro zájemce naplánovaný výlet do dalšího pohoří Galičica, cílem je hora Magaro (2254 m), z jejíhož hřebene je výhled na jednu stranu na Ohridské jezero a na druhou na Veliko Prespansko jezero. V létě jsme výhled moc neměli, počasí dnes vypadá všelijak, tak uvidíme.

Z Mavrova jedeme do Ohridu a po východním pobřeží Ohridského jezera k silnici vedoucí na hřeben Galičice. Autem se dostáváme do výšky asi 1300 metrů, kde rovnou nastupujeme na sníh. Nasazujeme pásy, začíná sněžit. Kus lesíkem po značce k silnici vedoucí po vrstevnici, po ní po běžkařsky. Za ohybem se rozdělujeme, plzeňské družstvo „Fitness skialp“ se rozhodlo pro protější kopec, zbytek výpravy pro Magaro (2254 m). Sjezd od cesty dolů (ať si před dlouhým výstupem taky něco užijeme), nasadit pásy a dál cesta vede ještě 300 výškových metrů lesem, kde je prašan. Každý si v duchu představuje, jak si to tu užije cestou dolů. Na konci lesa něco málo zakusujeme a v již hustém sněžení a mlze pokračujeme do sedla.

Odtud nahoru už jen pětičlenná skupinka, stoupáme kotlem po strmém a zmrzlém svahu, není nic vidět, chvílemi jsem nejistá, když Lukášovi vypne vázání, nechápu, jak si tady lyži obuje, i palič je lehce nervózní a po pár minutách volá do mlhy: „Vaněc!“ O pár metrů níže se ozve: „No?“ a za chvíli už vidíme siluetu s lyžemi na batohu, všichni jsme na hřebeni a hledáme vrchol. Dá to práci, ale naštěstí se počasí začne obracet, aspoň trochu začíná prosvítat slunce. Díky tomu najdeme vrcholový sloupek, pořídíme vrcholové foto a pomalu se stáčíme ke sjezdu. Přestalo sněžit a viditelnost je lepší. Horní ledová část je i tak těžká, pak ale to stojí za to. Prášíme lesem tak intenzívně, že při tom zlomím hůlku. Dojezd k autu 3 km po zvolna klesající silnici s výhledem Ohridské jezero, ve kterém se odráží zapadající slunce, dokonalá romantika.

Zastávka v Ohridu, večerní prohlídku města redukujeme na večeři v jedné z restaurací na břehu jezera, místní pstruh a pivo, mňam! Den končí závěrečným uvolněným večírkem v Mavrovu.

Sněhová vánice na mavrovské sjezdovce

Sobota, poslední den, venku chumelí jak o život, 30 cm nového sněhu a odpoledne v 15 hodin odjezd domů. Tedy dnes chceme jezdit lanovkou a užívat si powder. Jenže vypadla elektrika, lanovka nejede, tak tedy ještě naposled pásy a už si to ve vánici šmatláme nahoru sjezdovkou. Nazvala bych to dnes extrémní fitness skialp.

Po necelých 400 výškových metrech zalézáme do zděné boudy na okraji sjezdovky, ve které vichr neustále vyvrací dveře a hned je jasno, že až výš nepůjdeme, tak jen trochu rozmrzneme, pásy dolů a po kolena v prašánku valíme sjezdovkou. Zakončení svařákem v hospodě pod kopcem je symbolické, při pohledu na stále se sypající sníh a na předpověď počasí, která na zítra hlásí slunečno, nás napadá, že bychom mohli propíchat autobusu gumy a podobné sabotérské kousky.

Nakonec po sprše, nákupu vín a jiných suvenýrů v místním obchůdku, nasedáme do autobusu a vyrážíme domů. Řidiči jedou jako draci, maďarští policisté na hranici jsou dobře naložení, tak se opět v neděli, po týdnu na Zvonařce loučím s těmi, se kterými jsem zažila báječný týden a říkám si, že chápu Robina, který už tento výlet absolvoval potřetí a jsem si jistá, že ani já jsem v Makedonii nebyla naposled.