26. května 2013 odpoledne, po roce od vzniku myšlenky, po osmi měsících příprav, kdy vše, co se dělalo, se dělalo kvůli Peru, konečně vyrážíme. Kvůli Peru jsem celý podzim nikde nebyl a snažil se jen vydělávat peníze, ihned po lednových zkouškách jsem jel vydělat poslední peníze jako lyžařský instruktor na Ramzovou, kde jsem byl ale už hlavně kvůli tréninku.
Tréninky ráno a večer, mezi tím práce instruktora. Dřina, nad kterou ostatní parťáci instruktoři nechápavě kroutili hlavou. Když se oni šli bavit do hospody, já šel za svitu čelovky polykat ledový vzduch a motat další výškové metry na skialpech. Když oni po pařbě vyspávali, já už byl zase na svahu.
„Zapomeň na večírky, desítky výčitek, řekni ne děvčeti i teplu přikrývky ve svém pokoji… Pošli všechno do pekla a jdi ven do deště, nech své nohy krvácet, aby padly na dno a opět se zvedly, aby mohly běžet dál a dál k vrcholu…“ (Kilian Jornet)
Poté následovaly tři měsíce, které jsme strávili celé ve strmých žlabech a firnových stěnách Tater, Lofot a Alp. Peněz začalo ubývat, ale o to už jsme se nestarali. Vše bylo perfektně spočítané a naplánované. Mohli jsme se soustředit už pouze na lyžování a vychytávání vybavení. To vše kvůli Peru, které je teď konečně tady. Ten, kdo tvrdí, že jsme nebyli připraveni, nás nezná nebo nerozumí extrémnímu lyžování.
Autobus na trase Brno-Londýn střídá letadlo na trase Londýn-Madrid-Lima. Když prolétáme nad Amazonií a poté se chystáme na přistání v Limě, očekávání v našem týmu byste mohli krájet. Letadlo dosedá na runway a jsme na jihoamerickém kontinentě. Desetimilionová Lima je pulsujícím srdcem Peru. Špínou, prachem, auty a lidmi vířící peklo, přikryté pokličkou hustého smogu a obklopené bezútěšnou pouští. Zdrželi jsme se jen nezbytně krátkou dobu. Letiště – taxi – autobusové nádraží – směr Huaraz!
Autobus se začíná po pár hodinách vzdalovat od pobřeží Pacifiku a šplhá přes val Cordillery Negra, který chrání ledovce Cordillery Blanca před táním vlivem proudění od moře. Vyjíždíme až do 4000 m. Z této náhorní planiny, ne nepodobné Altiplanu, už vidíme do údolí Rio Santa, kde tušíme Huaráz. Zakrátko už projíždíme jeho pravoúhlými ulicemi. Všude je živo, klaksony aut jsou všudypřítomné.
Naše ubytování, La Casa de Zarela, je plné lyžařů. Jsou tu asi tři výpravy. Máca nechápajíc kroutí hlavou: „Před deseti lety, když tu byl Kris s Hansem s lyžema, každý se udiveně ptal, co to proboha dělají. Teď to vypadá, že tady je na lyžích snad každý!“ „Kéž by tehdy nedělali videjíčka“, mračí se Ondra.
Přímo nad městem se k blankytnému nebi tyčí zalednění šestitisícoví obři. Nejvyšší tropické horské pásmo světa je na dosah. Z terasy na střeše penzionu můžeme očima hladit křivky majestátního Huascaránu, který zde v neuvěřitelném rozmachu panuje okolní krajině. Pod jeho úbočím věčně spí chlapci československé expedice z roku 1970, ačkoliv dnes vypadá hora tak mírumilovně a poklidně. Mžourajíc do rovníkového slunce se rozhlížíme dál. Vidíme i Nevado Copa, náš aklimatizační cíl, Chopicalqui nebo známý Huandoy. A nejblíže je Ranrapalca, zkamenělý hrad strážící město svým ledovým cimbuřím.
Ležíte-li v červnovém ránu v posteli v Huarázu, ať už kvůli aklimatizaci (město leží ve třech tisících metrů) nebo se zotavujete z noci strávené v Tambo, nočním klubu, kde se střetávají lezci, turisti a místní, toto jsou zvuky, co k vám doléhají: kokrhající kohouti, bečící ovce, vzdálené kapely divoce vykřikující a hrající na flétny, politické slogany či reklamy znějící z megafonů na střechách pickupů a kovové zvonění kari sítí rozvážených po stavbách.
Instalace armatury do konstrukcí je v Huarázu skutečným byznysem a dědictvím ničivého zemětřesení z 31. května 1970, které srovnalo se zemí nevyztužené budovy a zabilo 20 000 obyvatel, tedy polovinu populace města (celkové ztráty na životech v severozápadním Peru se vyšplhaly na 70 000, což činí z tohoto zemětřesení nejhrozivější katastrofu na západní polokouli v zaznamenávané historii). Tragédie jako tahle může dané místo poznamenat na celé generace, avšak dnešní Huaráz je tepající a prosperující město. Přesto je třeba si uvědomit, že celá polovina současné populace má toto zemětřesení stále ve své paměti a byla jeho přímým svědkem a jistojistě v něm ztratila někoho ze svých blízkých. A právě k této živelné katastrofě se připletla československá výprava v roce 1970, která zůstala toho stejného dne pohřbena pod kamennou lavinou poblíž jezera Llanganuco pod Huascaránem. V rámci aklimatizace jdeme na lagunu Churup, 4 450 mnm. A zdá se, že alpská příprava se vyplatila. Nejenom že nahoru vystupujeme bez větší námahy, ale dokonce v družném rozhovoru a s úsměvem na rtech. Je čas si zorganizovat věci a vyrazit na první šestku. Technicky jednoduché, ale 6188 metrů vysoké Nevado Copa. Na tržišti dokupujeme jídlo, v Casa de Guías se ptáme na podmínky a domlouváme arriera (pozn.: řidič oslů) a osly.
Prvního června vyráží naše mini karavana dvou oslů do základního tábora v 4700 m. Za osly jsme hodně vděční, plýtvat silami hned od začátku nechceme. Jdeme nalehko, jen s lyžařskými batohy a lyžemi na nich. Zbytek mají osly. Ale ti to nedávají, a tak v jedné z vesniček nabíráme třetího osla jako posilu. Po pěti hodinách jsme na místě, pod starou morénou, která tvoří hráz laguny, do které přímo vtéká ledovec živený masivem Copy.
Černý Petr v podobě zažívacích potíží padá na mě, kluci jdou mezitím na aklimatizační bezejmenný vrchol s pracovním názvem Chocapic, cca 5300m. Další den už se na něj dostávám i já. Cítíme se parádně a po dni odpočinku a boulderingu u laguny balíme věci na vrcholový pokus. Sníh začíná v 4900 m a tam si taky odnášíme věci na další den. Plán zní jasně: vstát v 1:30, ve 3:00 vystartovat ze stanu v 4700 m, v 4900 m nabrat věci, přezout se do lyžáků, nasadit mačky a vyšlapat strmý kuloár do sedla v 5300 m. Tam začne svítat. Pak už v poklidu, raději pomaleji, pokud možno na pásech stoupat na vrchol.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Jak se řeklo, tak to i realizujeme. Svítání nás zastihuje skutečně až nahoře na nekonečných ledovcových pláních, které tvoří spojnici mezi Copou a další šestitisícovkou, Hualcánem. Na druhé straně se nám ukazuje Ranrapalca. Jdeme navázaní, úbočí je plné trhlin. Ale z Amazonie se na nás začínají tlačit mračna. Kupí se na východní straně Cordillery Blanca a chystají se pohltit vrcholové partie pohoří. V 5600 m začíná přituhovat. A to jak teplotně, už jsme v mraku a jdeme v péřovkách a v tlustých rukavicích, tak i výškově – začínáme už hodně cítit výšku a výrazně zpomalujeme. Navíc začíná vážný boj s orientací, jsme v bezrozměrném bílém pekle. Naštěstí se pomerně můžeme spolehnout na stopy, po kterých se dokážeme vrátit. V Peru zůstávají stopy dlouho. Málokdy tolik nasněží a vítr je taky hned tak nezafouká, protože nemá sníh, který by mohl transportovat.
Krůček po krůčku se blížíme ke kýženému cíli, ale v 6000 metrech se rychlost začíná blížit nule. Jsme jako ztraceni v čase. Pásy prokluzují na zvláštním sněhu. Subjektivně se sice minuty vlečou, každou chvíli zastavujeme a rozdýcháváme se, ale vůči naší rychlosti čas letí. Začínáme pochybovat, že tam někdy dojdeme. Najednou se mraky na malou chvíli mírně trhají a my vidíme, že kousek nad námi už svah končí! Vrcholový hřeben! Je to jako polití živou vodou. V 6050 m ale bohužel musíme sundat lyže a nechat je tam. Na vrchol vede cesta jedině přes 70° sérak, který určitě nesjedeme. Možná by existovala nějaká jiná cesta, ale jsme v mlze. Úplně na lehko, jen s cepíny v rukou, se vlečeme dál. Každý se oddává svým myšlenkám. Zničehonic ostrý hřeben končí. Konečně vrchol! Nevidíme nic, ale přesto cítíme obrovskou euforii. Skutečně, stojíme na první šestitisícovce v našem životě! Je to skvělý pocit a odměna za předchozí dřinu. Cítím i zvláštní dojetí. Jsem tu sám s bráchou (Máca doráží po chvilce) a civím do mlhy. My, obyčejní kluci z rovin od Brna. Spolu jsme prošli horolezeckými začátky a po pár letech došli až sem.
„Štěstí nespočívá ve štěstí jako takovém, ale v jeho dosahování.“ (F. M. Dostojevskij)
Je poledne a čas ke sjezdu. Slézáme k lyžím a pomalou jízdou sledujeme naši výstupovou stopu. Je to lehučký sjezd, červená a modrá sjezdovka. Vzhledem k zcela nekontrastnímu světlu si ho ale nemůžeme příliš užít. Až v 5600 m se dostáváme pod mraky a začíná super zabavné surfování na zvláštně odtátém mýdlovitém sněhu. Po ničem takovém jsem nikdy nejel a nevím, jak to přesně popsat. Jedeme s výhledem na Cordilleru Negra, která nemá žádný sníh ani ledovce, a tak máme pocit, že lyžujeme jediný sníh v jinak subtropické, polopouštní krajině. Opravdová exotika. Závěrečný 45° strmý žlab mezi mohutnými skalními stěnami je třešničkou na dortu povedeného prvního peruánského dobrodužství.
U stanů slavíme slivovicí a těšíme se na obžerství v Huarázu. Vše je levné a tak to budeme moci roztočit! Mě ale začínají pálit oči a rychle si uvědomuji svoji chybu: šel jsem stále první, a abych byl aspoň nějak schopen vybírat cestu mlhou, neměl jsem brýle… V noci bolestí nespím a z očí se řinou bez přestání slzy. Ráno sotva vidím, vše je jako za závojem. Sestup do civilizace se stává utrpením. Dole s úlevou naskakujeme do collectiva (pozn.: minibus či dodávka nahrazující taxi a autobusy v Peru).
Collectivo jede dolů vstříc řece Rio Santa, proplétajíc se mezi kukuřičnými poli, eukalypty a malými vesničkami, kde ženy v sukních a s rajčatovitými tvářemi pod klobouky postávají v prachu, čekajíce na odvoz na trh v Huarázu. Je stále teprve začátek června. Úbočí hor žlutě září a z vysoko položených cordillerských ledovců stékají dolinami divoké říčky, tak čisté a nyní po okraj naplněné. Každých pár kilometrů vyzývá další fantasticky tvarovaný horský štít.
Text: Jiří Švihálek
Foto a video: Ondra Švihálek, Jakub Macek
