O dalším výletě skialpinistického Kejda Teamu a jeho akcích po Evropě! Tentokráte se společně vydáme do bájného Chamonix a na Mont Blanc!
Nikde jinde na světě nejsou rizika a odměny, které přináší život v horách odkrývané jasněji než ve francouzském Chamonix. Chamonix je kolíbkou alpinismu, jeho vlastí. V 70. a 80. letech bylo vždy vnímané jako nějaká zářivá destinace v nadživotní velikosti. „Oh, Cham, Chamonix.“ Znělo to téměr mysticky. Každý extrémní lyžař touží, aby si jednou mohl zalyžovat v Cham. Tamnější hory jsou velké. Jsou divoké. A neuvěřitelně estetické. Ať už jste lyžař nebo ne, nedá se tam přijít a nebýt tím vším unešený. (film Steep, 2007)
V Chamonix je spousta lidí. Přicházejí sem z celého světa. Je tu spousta výborných extrémních lyžařů z celého světa. A všichni sem přicházejí kvůli té stejné věci. Když jdete někam do baru po šesté večer, vidíte, že každý z toho šílí. Zkrátka, cítíte všechnu tu energii. Je to skutečně výjimečné.
Chamonix je v podstatě vstupní bránou do opravdu velkých hor. Lanovky jsou postavené tak vysoko, jak jen to jde. Takže tam se během pár minut dostáváte do úplně jiné dimenze průserů. Ve světě lyžování je Chamonix jedním z těch míst, kde vždy, když tam zamíříte, existuje šance, že se vrátíte v pytli na mrtvoly. Právě to umocňuje jeho intenzitu. Toto místo je to pravé ořechové. Jednoduše nejste horským lyžařem, dokud jste nelyžovali v Chamonix.
Právě v těchto horách, okolo nejvyššího vrcholu Evropy Mont Blancu, se extrémní lyžování stalo sportem. Jezdili tu chlapíci jako Patrick Vallencant, Anselme Baud, Daniel Chauchefoin, následovaní Jean-Marcem Boivinem, Stefanem de Benedettim či Pierrem Tardivelem… (film Steep, 2007)
Do Chamonix jsme přijeli přímo z naší akce na Grossglockneru. Míjíme střechy domů v Argentiere, zkrápěných hustým jarním deštěm. Pravdou je, že atmosféra Chamonix je jedinečná a dokáže vás pohltit téměř okamžitě, vždy, znovu a znovu. I za deště. I uplakané Cham, kdy se Aguille Rouges či chamonixské jehly koupou v mracích, má svoje neopakovatelné kouzlo. Jste v tomto zeleném údolí, v pulsujících srdci horolezectví, a v těch mračnech nad sebou tušíte všechno to dobrodružství, které se tam skrývá. Pravděpodobně jste také ve skvělé formě, psychicky připravení jít na hranu a splnit si nějaký divoký sen – protože to je Chamonix! Pár hodin po odjezdu z domova jste přímo v dějišti tolika příběhů, kterými jsou naplněny knihy ve vaší knihovničce. Jen stěží to nechá někoho chladným.
Neleníme a jdeme zjišťovat aktuální podmínky tam nahoře do La Maison de la Montagne neboli do Domu horských vůdců. Ten bývá v těchto deštivých dnech vždy plný horečnatě plánujících horolezců. Opravdu, každý tady z toho šílí. Potom potkáváme českého guida a dozvídáme se, že se toho v posledních dnech hodně pojezdilo. Kuloáry jsou plné sněhu, nikde žádný led. Volba padá na Gervasuttiho kuloár ve východní stěně Mont Blanc du Tacul. Je to jedna z hodně známých linií a tak akorát těžká: sekce 55°, 50° pořád, celkem 700 metrů.
Další den už je krásně a po tradiční ranní francouzské bagetě se líně, pomalu a obřadně balíme. Odpoledne vyjíždíme lanovkou na Aguille du Midi. Věci si dáváme do dřevěné bivakovací boudy věnované Godefroyi Perrouxovi, kterou mu pod chatou Cosmiques postavili jeho kamarádi na památku. Zase kousek historie. Bivak je stále v dobrém stavu a s vlastním spacákem tam jste jako doma. Jediný oříšek je k němu vylézt po vyviklaném kovovém žebříku. Dolů je lepší slanit.
Večer se chceme podívat pod Gervasuttiho kuloár a zkontrolovat podmínky. Přichází ale mraky a tak to vzdáváme. Podle všeho by ale měl být v dobrém stavu. Zkusíme ho zítra shora na mačkách a podle toho se rozhodneme.
Ideální čas pro sjezd tohoto kuloáru je mezi devátou a desátou hodinou ranní. Je otočený na východ a slunce do něj svítí od rána. Druhý důvod, proč se vyplatí spěchat, je výstup na Tacul jeho normálkou, která je trošku nebezpečná kvůli sérakům a obvykle se proto chodí v noci či brzy ráno. A proč vlastně normálkou? Za prvé není špatné se občas dostat na kopec komplet na pásech (už jsem skoro zapomněl, jaké to je :-)), za druhé, a to je mnohem důležitejší, nad Gervasuttiho kuloárem visí gigantický sérak jako Damoklův meč a svých ledových šperků se zbavuje celkem pravidelně a běžně. Jen blázni tím lezou nahoru a tráví tak 2–3 hodiny pod touto hrozbou. Podle Pierra Tardivela by se i lyžař jedoucí dolů neměl zbytečně zdržovat a prostě mastit dolů. Dobrý čas je prý 20 minut.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Z bivaku vyrážíme brzy ráno za naprostého klidu a ticha hor. Na normálce jsme sami, což je neuvěřitelné a jedinou známkou života jsou nekonečné krásné cik-caky od našich předchůdců, které se vinou až nahoru. Máme dobrý čas a můžeme jít v klidu. Po pár stech metrech se po pravé straně odkrývá pohled do hlubiny na Bossonský ledovec a dno údolí se zástavbou Chamonix. Tady nahoře je už vše zalité zlatým nedočkavým sluncem, ale údolí je ještě temné a spící.
Kolem deváté hodiny jsme na vrcholu Taculu a hledáme vhodný vstup do žlabu. Je potřeba odkopat vrcholovou převěj, aby se do žlabu vůbec dalo najet.
Shora to vypadá nechutně strmě. Slézám ještě pár desítek metrů na mačkách a zkouším sníh. Zdá se to dobré. Zase to známé napětí, zase ta nekonečná hloubka pod lyžemi! Sjezd začínáme pravou, lehčí větví žlabu. Levá větev je těžší a teď navíc ledovatá. Tam někde se zřítil vstříc smrti v roce 2001 ve svých třiceti letech Hans Saari, známý americký extrémní lyžař a člověk, který z velké části inspiroval naši blížící se výpravu do Peru. S jeho parťákem Krisem si dopisujeme o Cordillera Blanca. Rádi bychom v Peru zopakovali právě některý z jeho sjezdů. Ani na Hansův pád, ani na Peru teď ale nemyslíme. Nebo nesmíme myslet.
Dokážete přijmout skutečnost, že byste kvůli tomu zemřeli. Nechcete zemřít. Avšak když žijete tak blízko možné smrti, pochopíte, co je skutečně důležité a co ne. A to z vás dělá lepšího člověka. (Stefano de Benedetti)
Najíždíme traverzem do spádnice žlabu, abychom se dostali do nejméně strmého terénu. Jsme ale přímo pod zlověstným vysutým sérakem. A začíná pekelná jízda. Podmínky jsou skvělé a tak jsou kostky jasně vrženy: měli bychom jet co nejrychleji a tento sníh to dovoluje. Za cenu trošku riskantnější jízdy chceme snížit objektivní riziko zásahu padajícím ledem. Vždy jeden jede a druhý kontroluje pohledem situaci, připraven upozornit na padající led. Držíme se pravého okraje žlabu, kde je člověk tu a tam v bezpečí, valíme a nohy tuhnou a tuhnou. Dole už je hodně měkko a strháváme hodně sněhu. Musíme si dávat pozor a nesypat ho na sebe navzájem. Po asi 25 minutách ne příliš požitkového lyžování jsme dole na rovinách Valleé Blanche. Na placatém ledovci už se dělá tropické mikroklima, v totální euforii sundáváme lyže a svlíkáme se do půl těla. Tak tohle je extrémní lyžování v Chamonix!
Byl to zřejmě nejdůležitejší okamžik v mém životě, protože během tohoto dokonalého momentu jsem byl, nebo jsem se cítil být, malým supermanem. (Stefano de Benedetti)
Ještě nás čeká prácička, musíme kousek do kopce do bivaku pro zbytek věcí a pak nás čeká exkluzivní průjezd celým Valleé Blanche a ledovcem Mer de Glace až na Montenvers a dále dolů do Cham. Jen tato trasa samotná je snem mnoha (,,střediskových“) lyžařů. Tady totiž potkáte většinu z toho, co dělá z Chamonix to, čím je.
Za odpoledního pařáku, kdy už jsou davy turistů se svými guidy někde na Mer de Glace nebo ještě níž, máme celé hory už zase jen pro sebe. Po levé straně míjíme jednotlivé zkamenělé plameny Aguilles des Chamonix a napravo se nám ukazují proslulí a mýty opředění obři: Dent du Geant, Grandess Jorasses, Les Droites, Aguille Verte a nakonec i Petit Dru. Lyžařsky ne úplně zajímavá trasa je krajinově opravdu nezapomenutelnou exkurzí do masivu Mont Blancu, kterou si užíváte už zcela bez námahy a nervů. Pro nás o to hezčí, že míjíme spoustu cest, co jsme tu společně vylezli a vzpomínáme. Lyže sundáváme až hluboko pod Montenversem, sjeli jsme z 4248 metrů vysokého Taculu až na konec sněhu zhruba v 1600 metrech. Zbylých 600 výškových metrů jdeme už v teniskách za zpěvu ptactva.
O horách jsem měl romantickou představu. Hory představovali něco víc než jen masu skal. Hory pro mě představovali možnost objevovat život a objevovat sebe samého. (Stefano de Benedetti)
Na chamonixské údolí se opět sneslo neutěšené, deštivé počasí. S výletem jsme už teď byli nadmíru spokojeni, Palačinka i Gervasutti jsou dva velké splněné sny. Navíc na čekání na počasí jsme už v Chamonix zvyklí a dobře připravení. Díky hlubokému vnitřnímu uspokojení, které přinesly předešlé velké dny, se můžeme s poklidnou radostí toulat ospalým, mimosezóním městečkem, navštívit pár lezeckých obchodů, pojídat bagety s olivami a paštikou, nebo jen tak polehávat v autě a číst. I lízání ran, spřádání dalších plánů a brouzdání vlastní myslí má v takovéto dny svoje kouzlo. Ze zkušenosti dobře víme, že čekat pár dní se vyplatí a obvykle zase nadejdou vzrušující dny tam nahoře.
Čtvrtého dne se vyčasuje a vše se zase rozbíhá na novo. Nejtěžší je ze sebe shodit tu roušku sladkého nicnedělání. Je rozhodnuto, další den jdeme nahoru. A to co nejvýš. Peru se blíží, troška předaklimatizace se může hodit. Takže Mont Blanc. Jediná potíž je, že sjezdy z Blancu jsou buď hodně jednoduché, anebo zase totální pomníky, prakticky bez opakování. Kompromisem je ale Ostruha Brenvy, 50°, 1300m, krásná otevřená lajna místy ostrým sněhovým hřebenem, která navíc bývá často v podmínkách a je podobně orientovaná jako Gervasutti, tak by to mohlo jít. Je to vlastně jediný relativně pravidelně ježděný sjezd z Blancu na italskou stranu. Opět vyjíždíme lanovkou na Midi a jdeme na Bivouac delle Fourche. Ten svým umístěním na ostrém hřebínku s výhledem na dramatické italské srázy Mont Blancu, ale i interiérem, patří mezi nejhezčí bivaky, jaké jsme kdy navštívili. Tavíme litry vody i na ráno a snažíme se co nejrychleji usnout.
Vstáváme už v 1 hodinu v noci. Nejpozději v 9 chceme být na vrcholu. Zase se jedná o čistě dopolední sjezd. Opět je jasná, klidná a mrazivá noc. Čeká nás několik hodin šlapání po tmě přes klidný ledovec Brenvy, ale potom i napojení na Ostruhu, které je plné temných hlubokých trhlin a séraků, které ve svitu čelovky přízračně ční vysoko nad našimi hlavami.
Ve výšce asi 4000 metrů nás dostihuje kouzelné, neopakovatelné svítání. Hory jsou jako zalité tekutým zlatem. V sedle Brenvy, 4400m, kde je konec obtíží, nás přece jen začíná dostávat nadmořská výška a už jdeme docela pomaličku, v klidu na pásech na vrchol. Docela fučí, ale to už vůbec nevadí, každým krokem staneme na střeše Evropy! Poprvé. Od ledových obrů Wallisu po francouzské roviny, od pahorků nad Ženevským jezerem po věže Ecrins, vše už je teď pod námi, Alpy máme u nohou. Už je ale čas opustit všechny tyto rozhledy, Ostruha Brenvy je už dlouho rozehřívaná sluncem. Sjezd zahajujeme v 10 hodin ledovatými škraloupy vrcholové kopule Mont Blancu, která je ale velmi mírná. Nad Ostruhu se potom dostáváme dlouhým traverzem a strmé pasáže začínají. Vše je pouze 45–50°, takže nic strašného. Problémem jsou ale mraky, které se začínají kupit nad ledovcem Brenvy. Dolní část totiž musíme jet originální cestou, protože Güssfeldova varianta, kterou jsme lezli nahoru, je stále příliš ledovatá. Musíme tedy jet onsight, a to v mraku. Technicky to není takový problém, ale orientačně je to opravdu vážný problém: nesmíme totiž sjet až na ledovec Brenvy, ale musíme trefit traverz do sedýlka, které nás dostane do naší doliny s bivakem. V opačném případě skončíme na hrůzně rozbitém ledovci Brenvy, kde je do civilizace na všechny strany velmi daleko.
Po dlouhých peripetiích, dohadech, odhadech a vyčkávání se na nás ale usmálo štěstí a jsme v sedýlku a po únavném pochodu i v bivaku delle Fourche. V 16 hodin odpoledne, po patnácti hodinách na nohou. Další krásná věc se podařila, Chamonix nám vrylo pod kůži další velký příběh a vzpomínky na něj už nám nikdo nevezme.
Můžete svůj život prožít jako ovečka, anebo můžete žít jako lev. V životě máme na výběr. A v Chamonix nikdy nebyla nouze o lvy. (Jean-Marc Boivin)
Foto: Ondřej Švihálek
