Příběh Kejda Ski Teamu, část 1 – Warm up ve Vysokých Tatrách

Je konec února, a to znamená jediné: celá Evropa už je pokrytá dostatečným množstvím sněhu, lavinová situace se pomalu stabilizuje a opět po roce bude možné jezdit technické, strmé, jedním slovem extrémní sjezdy.

Pro Kejda Ski Team (Jakub Macek, Ondra Švihálek a Jirka Švihálek) začíná vytoužená sezóna snů. Doufáme také, že to bude sezóna v některých ohledech zlomová. Už loni jsme si vyzkoušeli, že ono to jde a letos budeme chtít na loňské sjezdy navázat a jít dál. Jak řekla Lynn Hill: ,,It goes, boys!“ Půjdeme tedy dál, doufejme. Máme našetřeno, máme přerušená studia, budeme mít pět (!) měsíců v kuse jedinou starost – extrémní sjezdy! Vše má vyvrcholit na naší vytoužené expedici v peruánské Cordillera Blanca na tamních šestitísícovkách, a tak se jedeme pomalu rozjezdit.

Sezóna začne pěkně v domovské oblasti, ve Vysokých Tatrách. Volba padá na Mengusovskou dolinu, kde je množství strmých sjezdů nižších stupní obtížnosti a víceméně aspoň trochu orientovaných na jih, což je pro nás ideální. Podmínky totiž ještě nejsou úplně optimální, na mnohých expozicích bude ještě určitě celkem ,,beton“ a navíc nejsme rozježdění.

Jsme tu na týden a tak není potřeba spěchat hned do něčeho velkého. Jdeme na Koprovský štít, který chceme sjet východním žlabem (45°) a potom na Východný Mengusovský štít, kde je krásná možnost sjezdu jihozápadní stěnou (47°). To nám dá šanci seznámit se na relativně lehčích sjezdech s aktuálními podmínkami v dolině, a to na různě orientovaných svazích.

V zamračeném dopoledni sníh ve žlabu na Koprovák vůbec nepovoluje, a proto je sjezd dolů poměrně hodně nepříjemný, po hodně tvrdém až ledovatém sněhu. Jsem celkem rád, že mám na nohou K2 Hardside, který drží na tvrdým perfektně.

Nevadí, je to trénink na Peru jak vyšitý, říkáme si, že asi tak nějak to tam bude vypadat. Ve spodní části, po menší chybičce, jsem ale zlomil hůlku o lyži. Karbon už nikdy více, nadávám, a na Mengušák jdou jenom kluci, bez hůlky se to nedá. Konečně je tu slunce a pere v brzkém odpoledni do jihozápadní stěny – plánované linie sjezdu. Tam budou podmínky určitě mnohem lepší! OK, mám aspoň roli filmaře. Borci hrnou nahoru a je prostě nádherně. Po zhruba hodině jsou nahoře a po pár minutách to začnou pálit dolů poměrně ostrými, otevřenějšími oblouky. Ha, je tam dobrý sníh! Snažím se udělat pár záběrů a za chvíli jsou kluci u mě. První strminy této sezóny jsou teda úspěšně za námi, jen já jsem naštvaný, že jsem si nemohl dát i ten druhý sjezd.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Další den je po ránu zase pod mrakem a se silným větrem, ale jdeme to zkusit na Rysy. Chceme do jihozápadního žlabu (46°). Ale cestou se kvůli počasí rozhodujeme pro normálku, kde je navíc po cestě výjimečně otevřená Chata pod Rysmi. Na vrcholu se ale dělá hezky a zdá se, že do našeho žlabu už to nějakou chvilku peče. Tak ještě chvíli čekáme a jdeme to zkusit na lyžařský OS, tedy lajnou, kterou jsme nahoru nevystoupili. Je to trochu tvrdší, ale jde to.

Další den jdeme na lajnu, kterou zatím (ještě jsem tam nesjel všechno) považuji za to nejlepší, co Mengusovská dolina nabízí. No, vlastně jsou to Zlomiska. Ano, mluvím o Vysoké a jejím direktu jihovýhodní stěnou! Má sklon asi 47–50°, ale obtížnost je dána především chvilkama dost bezprostřední exponovaností. To se najednou jede trochu jinak, že? Podmínky jsou nic moc, málem jsme to otočili zpět dolů, pod vrstvou asi 10 cm sněhu je totiž hodně tvrdá vrtsva. Je jasné, že při sjezdu to budeme celé shrnovat dolů. Na vrcholu je ale nádherně, výhled na celé Tatry, a tak se nakonec začínáme chystat ke sjezdu.

Napětí vrcholí, toto bude první letošní těžký sjezd! Nakonec se všichni dostáváme bezpečně dolů a máme z toho docela radost. Tečku za celým sjezdem dělá dolní žlábeček, který se dá projet jedině pekelným šusem, který pak mohutně brzdíme v pláních pod stěnou. No, v těchto podmínkách to byl prostě docela výživný sjezd.

Další dny dáváme ještě severozápadní žlab z Končisté (42°) a závěrem Satanův zářez ze Satana, kde je problémem hlavně horní úsek, asi 100 metrů se sklonem 47° v mírné expozici, a spodní část už je chrochtačka až na dno doliny.

V těchto dnech se začíná konečně pořádně oteplovat, jaro začíná přebírat nadvládu po zimě a je jasné, že podmínky budou už jenom lepší. Prodíráme se na lyžích kosodřevinou, která začíná na sluníčku zase krásně vonět a v hlavách už kolují myšlenky na další dobrodružství této sezóny. Loučíme se, prozatím, s milovanými Tatrami a jedeme vyslyšet volání divočiny zpoza severního polárního kruhu: norské Lofoty!

Tak zase za týden, hore zdar!