Pierra Menta – jaký byl 39. ročník nejtěžšího skialpinistického závodu na světě?

Tento rok šlo i o emotivní jízdu plnou zvratů a obratů. Jak jsme si skutečně počínali s mým věrným partnerem, kam jsme se posunuli od minulého ročníku Pierra Menta?

Jak se dostat na Pierru Mentu?

Především je k tomu potřeba vášeň. Bez toho to nepůjde. Zlí jazykové tvrdí že v sezóně, kdy chceš jet Pierru Mentu bys měla nastoupat 100 000 výškových metrů. Aha, tak to oba splňujeme. Já asi 30 000 a Petr 10 000 výškových.  Minulý rok to šel Petr dokonce bez tréninku, takže to jde i jinak.

Nejjemnější síto, které odděluje zrno od plev je byrokratický proces. To, že člověk musí mít „licenci“. To jsme vyřešili registrací ČHS, jelikož kartička má na sobě přeci logo ISMF. Pojištění na vrtulník je jasnačka. Další blbost je Grand Course karta. To je jen stroj na peníze. Chceš Grand Course kartu? Dej 30 EUR a karta je tvá. Nakonec ještě certifikát od doktora, že jsme zdraví. Naštěstí nejde o psychiatrické vyšetření a zároveň si i jednoho doktora vozím s sebou.

Poslední, a to nejdůležitější je projít výběrem na základě životopisu. Minulý rok to byl stres a vypisoval jsem všechny možné i nemožné závody, kde jsme byli a jak do dopadlo. Letos to máme o mnoho lehčí. Máme za sebou výsledky ne? Stroze píši: „Minulý rok jsme dojeli Pierra Menta poslední a letos si to chceme zopakovat s lepším výsledkem.“

Po tom, co to všechno prošlo a pan Sebastien Blanc (ředitel závodu) se slitoval a poslal nám QR kód na 1300 EUR. Je to raketa? Zdá se být, ale my už víme, že není. Ubytování na čtyři noci v luxusním pokoji smrdícím plísní, plná penze, masáže, startovní balíček a mnoho bolesti pro dvě osoby. To je vše, co je v této velkorysé ceně zahrnuto.

Prezentace v centru Areches

Před startem je nutné prezentovat materiál komisařům. V Areches v kině se kontroluje vše! Od hlavy až k patě. Kontroluje se helma, jestli má patřičné certifikace, a proto ta moje půjčená a 20 let stará nechápu, jak mohla dostat go. Kontrolují se boty a jestli na to sednou mačky. Kontroluje se sedák a ferratový set. Kontrolují se lyže. Kdo tohle projde dostane na konci bundičku a upomínkové předměty a startovní číslo a čip.

Startovní koridor

Každý den budík zvoní z 5:00 hodin, jelikož start bývá někdy mezi 7:00 – 8:00 h. Motivace v tu chvíli je úplně na nule. Především proto, že víme, do čeho jdeme. Minulý rok bylo tak super počasí, že pořadatelé volili od začátku vražedné etapy kolem 3000 m+. Tyto 4 etapy Pierra Menta v roce 2024 se snažily zlomit naše lyže, kosti i naši psychiku a musí se nechat, že se jim to málem povedlo.

Start je dole v centru lyžařského centra na paloučku, kam se směstnají stovky závodníků. Je to vlastně jediné místo, kde se můžeme setkat z očí do očí s našimi idoly. Dokonce se s nimi můžeme zahřát. Když ale vidíme, jak ladně bez nutnosti plýtvání energie vystupují do kopce raději se nemotáme a jedeme na start.

Organizátoři nás řádí do správného koridoru číslo 3, kam patříme s našimi katalánskými přáteli již od minulého roku. Nad hlavami létají drony, helikoptéry a konfety za doprovodu hlučné rockové muziky. Vlny startují za tichého hvizdu hlavního časoměřiče, a to postupně od první po poslední s rozmezím asi 10 minut.

Hned po startu se naštěstí ukazuje, že běh byl jen póza pro kamery a sprint se koná jen na prvních 100 metrů. Tempo si brzy po startu sedne na i mě příjemných cca 1000 vertikálních m/h. Letos jsou podmínky výjimečně vybíravé. Dole déšť a nad nulou a ve vyšších partiích mráz. Hlavní starost tedy je ošoupat lepící se sníh z pásů.

Slavnostní běh skrze Areches a 300 m po botách

Druhá etapa měla ale mnohem poetičtější start. Ten se konal v centru Areches za hustého sněžení a ran dělobuchů, které měly za úkol z hor spouštět laviny. Bylo navýsost jasné, že asi přes noc dost napadlo a že lavinová situace je na závod více než příznivá. Poslední rána spouštějící lavinu startuje zároveň naši vlnu a vypouští nás na 35 km trať s převýšením přes 3000 metrů. První kilometr je emotivní. 400 atletů mlátí karbonem o asfalt ulic Areches jako běsní býci valící se Pamplonou. Do toho stovky lidí mávají rudými prostěradly, zvoní zvony a křičí, aby burácející dav ještě více vyexcitovali. I nám to nedá a dáváme do kroku.

Stoupáme přes louky a lesy podél řeky ťapeme blátem a u toho vesele diskutujeme s ostatními. Tento typ startu mě vyhovuje. Nepotřebuji, aby mi v 7 ráno vyskočila tepovka na 175 a držela se tam 4-5 hodin. Klidně může první hodinku být „jen“ 140. Pomalu se dostáváme k silnici vedoucí k přehradě Lac de Saint Guerin, kde nacházíme souvislou vrstvu sněhu, kde se pokračuje po sněhu vstříc dalšímu utrpení.

Nekonečné stoupání, obraty a pocity zoufalství

Cesta stoupá chvílemi zig-zag, chvílemi zase jako nakloněný traverz. Nevím, co je horší. A na co se těším víc. Jestli je lepší nechat si zarývat karbonový komín do lýtka při traverzech, nebo viset na hůlkách ve vysilujících obratech.

V prudkém kopci, ve vracečkách, kde se oba motáme jako mantáci s davem, co se nám brzo snaží přejet po zádech. Nejenže nám došly motory, ale také ti, co zvolili dlouhodobou strategii nás dojeli a teď se baví, jak se v obratech motáme jak cigáni v kukuřici. Naši francouzští protivníci se bezesporu naučili spoustu nových českých slovíček, které z nás vypadávají v každé vracečce, když nám podjede noha, nebo když nám zajedou oboje hůlky do hlubokého sněhu. Jako třešnička na dortu pro pobavené účastníky je, když se při obratu sekne špička ve sněhu. Každý z těchto scénářů nevyhnutelně končí cenzurovatelnou poznámkou.

Jeden z drzých žabích pojídačů měl dokonce tu kuráž a cítil se v pozici, že by mohl mého partnera, který má dvacet let zkušeností ve skimo závodech nějak učit. Začal mu tedy netrpělivě vysvětlovat, jak si do vracečky najet a jaká by měla být sekvence pohybů, aby se nedostal do vyčerpávající situace. V tu chvíli ale zasáhla naše Katalánska mafie: „Hej brzdi kámo! To jsou naši kámoši z flat landu, ti obraty na sjezdovkách dělat nemusí!“ Co dodat? Jestli si myslíš, že umíš lyžovat, přihlas se na Pierra Mentu a zjistíš, že neumíš.

Fixní lana do nebes Pierra Menty

Co dělá Pierru Mentu pravým skialpinistickým a kolikrát spíše alpinistickým závodem jsou výstupy na botách a mačkách za podpory fixních lan a ferrat. Když už ani obraty nestačí a kopec je tak strmý, že stoupání na pásech začíná být neúnosný jsou tu pořadatelé a se slovy „Skis on sac“, a nebo jen „crampons“. Je jasný, co se bude dít.

Někde shora z mlhy visí šňůra. Aha to je fix. Tak lezeme si tedy po svých někam do nedohledna hole s lanem se nám pletou pod nohy a je lepší se raději nekoukat kolem sebe. Já jen tupě koukám na boty předchozího závodníka a nechávám se rezignovaně čas od času sejmout letícím kusem sněhu nebo ledu. Jen občasně mě rána do kebule probírá z letargie.

Občas se najde situace, kdy je kuloár posetý mravenci vidět již z dálky. To si už z údolí říkám to si snad dělají p***l. To nemůžeme být přeci my? Uzoučký zasněžený kuloárek mezi skalami s náklonem určitě přes 50 stupňů. V kombinaci s novým sněhem je to vlastně příjemný bezpečný zážitek. Co se ale musí nechat je zkušenost pořadatelů. Ti mají situaci vždy zdá se stoprocentně pod kontrolou a nikdy jsme se necítili ohroženi.

Co není úplně pod kontrolou jsou depa. Na tech my bychom se rádi občerstvili a místo 4-5 gelů zapitých vodou a sněhem bychom přivítali koláčky, čaj, ovoce a tatranky. Bohužel je také místní zvyk závodníkům nic nedat, aby se ušetřilo. Žádný teplý čaj, žádné sušenky, jonťáček a banánky. Prostě co si nedoneseš to nemáš, tak si koukej sundat pásy a vypadni!

Nejikoničtější část Pierry na Grand Mont (2680 m)

To, co dělá závod Pierra Menta přitažlivý je výstup jižní stranou po vzdušném hřebeni na vrchol hory Grand Mont. Samozřejmě to zase začíná nějakými obraty dole v dole, ale brzy zase nastupují mačky a přiblížení do sedla. Tam stojí borec, který ukáže na modrý špagát a že prý se jako cvaknout. Frajeři na prezentaci kontrolují veškeré certifikace na sedáku a ferratového setu, ale to, že nahoře mají nějakou modrou tkaničku omotanou kolem kamene, to je už nezajímá. Nehledě na to, že je to nějaký statický lanko s brutálním průvěsem, po kterým se v mačkách prošlo bezmála 400 lidí. Věříme tomu, že by nás to zajisté zachytilo.

Výstup v tempu po uzoučkém skalnatém hřebeni je ale opravdu zážitek. Po obou stranách hřebenu padají stěny hluboko do údolí a pád jedním ze směrů je jasná smrt. Poctivě tedy cvakáme. Ani chůze v mačkách po šutrech nepřidává na stabilitě a jistotě v chůzi. Do toho se tam pořád motají ty hole. Oba jsme se shodli, že minulý rok nám to přišlo nějaké více v pohodě spíše jako příjemná procházka, ale letos to mělo mnohem syrovější feel.

Poslední pasáž už po sněhu na vrchol Grand Montu (2680 m) nás už doprovází klasický bordel fanoušků. Při příchodu na depo a summit kolem vrcholového kříže se nám otevírá výhled na dav lidí křičící na nás „allez, allez, allez“! Někteří mají kravské zvony místo přirození a dělají super atmošku. Mačky dolů, namotat na sebe úvaz, naskákat do lyží, servat pásy a hurá poslední prašanový sjezd do údolí!

Motorovky, dělobuchy, dýmovnice na Col de la Forclaz

Kdo kdy viděl promo videa z Pierra Menty musel zaznamenat pověstný kotel fanoušků. Na vrcholu Col de la Forclaz se mačká snad tisíc lidí. Všichni se koupají ve slunečních paprscích. Tohle je Pierra Menta ve své plné kráse. Lidé převlečení do různých masek. Zvuk zvonů a motorových pil. Každý vehementně povzbuzuje. Masa lidí formuje špalír jako by se jednalo o slavnostní průvod, ve kterém projíždíme. Každý si chce na nás sáhnout a postrkují nás kupředu jako bychom byli rockové hvězdy. Hudba a řev davu nás bičuje k nadlidskému výkonu. To je ten pocit, ta chvilka slávy, pro který jezdíme na Pierra Mentu.

Sjezd do údolí je krátký a jedeme neohroženě. Do dalšího výstupu nás zase žene řev fanoušků na sedle Forclaz, jejichž „Le Bourdel“ se rozléhá po celých Beaufortských Alpách. Dále nás čekají exhibiční boty na malý vrchol pro diváky a další sjezd. Poslední výstup na sluníčku není zcela zadarmo díky vedru pocitu na bití z gelů, ale celý kopec je roztančený a poslední přeběh po hřebínku na botách zpět do davu rozběsněných lidí je odměna.

Na vrcholu vykřikují naše jména a skandují „Češi, Češi“. Je to atmosféra k nezaplacení. Frajer oblečený do obleku nám nabízí flašku červeného Bordeaux. Předčasně si připíjíme na úspěch a užíváme si vrcholů našich karier, které již několikrát tento týden visely na hřebíku. Při sjezdu si plácáme snad se všemi lidmi ve špalíru a ženeme do šusem dolů po úbočí hory zpět do Areches.

Sjezdy a freeride ve francouzském pojetí

Sjezdy na Pieře jsou hodně na morál. Boule, kam by se schovala i rolba, těžký promoklý sníh a sjezd vedoucí jako obvykle tou nejhorší možnou variantou. Náš zvyk z české kotliny, že si ve sjezdu jakože odpočineme a že pojedeme dolů šusem po vyhoblované sjezdovce tu bohužel neplatí. Ani neplatí, že se sjezd dá jet najednou. Stehna pálí jako mexický tacos a vůbec se nestydím si zastavit a odpočinout si. Přeci lepší být celý než rychlý.

Dolů v poslední etapě je to ale prašánek. Je jasné, že jsme velice sehraný team a doplňujeme se ve všech směrech. Peťa zdržuje do kopce a já pro změnu zdržuji poprděnej z kopce. Tímto přístupem získáváme v každé sekci markantní náskok. Nikdo ale nikomu nic nevyčítá a jsme spolu za jedno, nikdo na nikoho neječí. Jak říká staré rčení „nejlepší ženská je chlap“, a proto si tuto horskou kratochvíli užíváme v rychlém i v pomalém.

Když se zpětně koukáme na sjezdy například Williama Bon Mardiona, nebo Mattea Jacquemouda, jen nevěřícně kroutíme hlavou. Není divu, že minulý rok se tou dobou aspirující na bednu Matteo Eydallin tak rozstřelil, že ho vrtulili s roztrhaným ramenem a polámanou klíční kostí.

Dojez do cíle a další úspěch na Pierra Mentě

Dlouhý sjezd tobogánem do Areches je legendární. Pruďák rozbombardovaný jak Ukrajina a cesta plná vraceček přes kterou lítají menší lavinky. Zde se minulý rok Kuba Fabián vysekal, vykloubil si prst a trochu pomlátil obličej. Letos mi tu Petr hodil salto přes záda, ale s úsměvem a ladností pokračoval dál. Je to poslední test odolnosti před cílovou rovinkou.

Poslední sekce, kde nabíráme maximální rychlost vede kolem našeho ubytováni Chalet le Chornais. Co kdyby náhodou někdo koukal z postele, tak ať je vidět že pořád závodíme. Vrchol všech etap, kde se láme chlebe je doběh do cíle. Takzvaný bahenní sprint. To má za úkol zasrat celou výbavu, aby výrobci měli trochu rito.

Bahenní sprit je ale místo, kde se rozhoduje závod. Přeci jen v druhé etapě asi po 35 kilometrech a asi 3500 vertikálních metrech byl rozdíl mezi prvním a druhým teamem jen 10 sekund! Z toho usuzujeme, že trénink běhu v bahně mnoho dvojic zanedbává.

Po doběhu do cíle nám gratuluje hlavní speaker závodu Pierra Menta a dává si s námi high-five a valí se k nám náš kamarád hlavní časoměřič Pierra Menty, který nad námi minulý rok držel ochrannou ruku, a vždy nám v cíli počítal minuty do limitu. Letos to sice bylo s časem lepší, a proto jsem v euforii neváhal a borcovi slíbil i účast na příštím ročníku.

Co bude dál?

Samozřejmě se těšíme na další ročník, kde se hodláme zase posunout a zúročit naše zkušenosti. Jasně z článku vyplývá, že jsme byli králové celých Alp. Jak to ale bylo doopravdy? Proč jsme se cítili jako na houpačce a co na Pierra Mentě nebylo úplně košér? Proč tekly slzy a málem jsme jeli domů? Kdo má chuť se dozvědět více a především pravdu a dostat se k necenzurované verzi ať navštíví Pierra Menta 2025.

Jak jsem již osobně slíbili hlavnímu časoměřiči Pierra Menty. Opravdu přijedeme i příští rok? Bude to jubilejní 40. ročník. Bude to zase dřina a zase budeme brečet bolestí a vyčerpáním. Peťova žena ale bude mít 40. narozeniny ve stejný datum. Bude to Pierra Menta se ženskejma? Nechme se překvapit. Je to prostě znamení a jsem rád, že dá přednost své lásce…

…lásce jménem Pierra Menta!

Karta Grande Course
Více informací: Leoš Mastník