Pád dvou osob do ledovcové trhliny na švýcarském Allalinhornu (4027 m)

Jak je snadné spadnout do ledovcové trhliny

Postupujeme na skialpech navázaní na lano, a přibližně v polovině výstupu na sedlo Feejoch (3810 m) překračujeme ve výšce asi 3700 metrů trhlinu a postupujeme dále. Po chvíli slyšíme pod námi velký křik. V tu chvíli se nacházíme v prudším užším místě výstupu, otočím se dolů a asi dvě stě metrů od nás vidíme jednoho člověka nahoře na sněhu a druhého do půl těla zapadlého v trhlině. Jejich křik je zoufalý a hlasitý, ale nám trvá asi tři vteřiny, než situaci pochopíme.

Nejdříve nám proběhne hlavou, proč jeden druhého nevytáhne, když ten druhý je zapadlý jen po pás? Volám na ně, jestli potřebují pomoc, na což oba začnou strašně moc křičet: „Heeeeelp, please heeeeelp“. V tu chvíli nám to dojde, oni nejsou dva, jsou to přece ti tři kluci na sněžnicích, které jsme potkali a předcházeli. Ten třetí je někde dole v trhlině, hodně dole v trhlině a stáhl tam i toho druhého, který tam teď visí po pás a pomalu je to stahuje dolů.

Okamžitě musíme k nim dolů!

Vážnost situace, která na první pohled nejdříve vypadala jako neškodné zapadnutí byla v tu chvíli neskutečná. Volám na parťáka, že musíme okamžitě dolů za nimi, že jim musíme pomoci, ale jsem zrovna na tom nejnevhodnějším místě, kde se s lyžemi na nohou a přicvaknutá na lano nedokážu bezpečně otočit.
 
Nad námi v tu chvíli byly minimálně ještě dvě družstva skialpinistů, kteří vše viděli také, proč nikdo z nich nešel pomoci, nevím. Možná situaci nejprve špatně vyhodnotili jako my, možná si mysleli, že když už tam jdeme pomoci my, že už tam nejsou potřeba, nebo třeba nevěděli, co dělat, tak tam raději nešli. Každopádně nikdo z nich se nevrátil a nepřesvědčil se, jaká situace opravdu je a jestli je potřeba jejich pomoc, pokračovali dál ve svém výstupu na vrchol.
 
Musím tedy několik metrů couvat pozpátku, něž se mi daří najít místo na otočení a pak už konečně sjíždím dolů. Vidím jak poslední, co zůstal na sněhu rychle telefonuje, asi volá vrtulník. Hlavou mi mezi tím běží všechny naučené věci: jak zakopat lyže, ze kterých vytvořím sněhovou kotvu, jak sestrojit kladku pro vyproštění, atd. Přijíždím k trhlině, můj parťák zůstává na druhé straně a jistí mě, kdyby mi přejezd přes trhlinu také nevyšel. Uff, vyšlo to, jsem na druhé straně asi metr od posledního z nich, co zůstal nad trhlinou.

Štand z lyží a zajištění

Jeho pohled je tak zoufalý a prosebný, ve vzduchu je cítit, jak moc v nás věří, jak moc chce, abychom mu pomohli. Tak moc to chci udělat hned, tak moc je chci připnout k sobě, ale ještě to nejde. Emoce jsou silné, ale racionalita teď musí zvítězit, sklápím hlavu od jeho zoufalého pohledu, můj zrak teď nesnese tu proměnu v bezcitnou šelmu, která teď ještě chvíli musí dělat to, co má, nejprve zajistit naši bezpečnost, abychom teprve po tom mohli pomoci druhým.
 
Shazuji batoh, vypínám lyže, vytahuji lopatu a co nejrychleji kopu díru na lyži, ze které vytvořím sněhovou kotvu. I když to trvá jen chvíli, připadá mi to jako celá věčnost, tak moc cítím, jak kluci potřebují pomoci. Konečně hotovo, sněhová kotva zakopána, dávám pokyn parťákovi, že může přejet trhlinu za mnou Konečně jsme u vás kluci! Přistupuji k poslednímu z kluků, rychle jej cvakám do svého sedáku, v tu chvíli najednou okamžitě cítím, jak se váha těch dvou v trhlině přenáší do mého sedáku a našeho lana. Teď jsme spojeni v jedno, ty a já, jsme v tom společně a my vás v tom nenecháme.
 
Emoce jsou neskutečně silné, vzduch by se dal krájet, v koutku očí vyhrknou slzy dojetí a v krku máme obrovský knedlík. Cítíme, jako bysme byli jeden, je to strašně zvláštní pocit, tak silný, tak přítomný. A  přitom to vše trvá pouhé zlomky vteřiny. Ale naše práce ještě neskončila, chytnu ho za rameno, ujistím ho, že je vše ok a začneme tahat.

Vytahujeme částečně zapadnutého

Cítíme, jak se lano hýbe, pomalu vytahujeme zapadlého do půl těla z trhliny. Ještě kousek a je venku. Paráda, zakřičíme radostí, ale pořád víme, že z toho ještě nejsme venku. Pár vteřin čekáme, až se vytažený trochu vzpamatuje z šoku. Teď je potřeba ještě dostat nahoru toho, který je v trhlině hluboko cca 10 metrů. Voláme na něj, odpovídá nám, víme, že je relativně v pořádku a při vědomí, ale jeho pád byl tak dlouhý a je tak hluboko. Je potřeba ho co nejrychleji dostat ven.

Přichází k nám místní horský vůdce se svojí přítelkyní, představí se „Hi, I am guide“‘ během vteřiny omrkne situaci, vidí, že máme vše pod kontrolou. Navazuje na naše lano a jde na okraj trhliny pomoci tomu třetímu dostat se přes okraj nahoru.

Přilétá vrtulník a vytahujeme třetího

V tu chvíli přilétá helikoptéra, v příkrém terénu nemá kde přistát, a tak její pilot s profesionální přesností opře pouze přední lyžiny stroje o příkrý svah. Zbytek stroje drží s milimetrovou přesností ve vzduchu – neskutečný pohled. Listy rotoru sviští vzduchem pár metrů od nás a silný vítr zvedá všechen volně ložený sníh kolem nás do vzduchu a vytváří silnou sněhovou bouři. Přes to vše pracujeme dál, vytahujeme posledního přes okraj trhliny, záchranáři seskakují z helikoptéry, připevňují se k našemu lanu a postupují k okraji trhliny, kontrolují posledního vytaženého z trhliny. Jsme tak šťastní, že křičíme radostí.

Vypadá to, že nikomu nic není, ale pád posledního byl opravdu dlouhý. Přes všechen ten adrenalin a šok může mít na sobě zranění, která teď necítí, nebo která nejsou přes všechny ty vrstvy zimního oblečení vidět. Proto a i pro zadokumentování celé události nakládají všechny tři kluky s sebou do helikoptéry a budou je odvážet. Najednou jsou ti kluci sněžnicový naši, připadá mi, jako bysme se znali roky, to pouto je tak silné. Krátce se loučíme a záchranáři se nás přitom ptají, jestli chceme také letět dolů, odpovídáme, že ne, že budeme pokračovat na vrchol. Tak se s námi rozloučí a jeden z nich nás ještě odjistí na druhou stranu téhle osudné trhliny, která nás v dnešním dni bude čekat na překonání ještě jednou, při zpáteční cestě z vrcholu.

Helikoptéra odlétá a mě je najednou po klucích smutno, ani se neznáme, ale už jsou to prostě tak nějak naši kluci! Je mi líto, že už je asi nikdy neuvidím. No nic, konec nostalgie, helikoptéra odlétla a my jsme tu zůstali sami, teď se cítíme jako malí červi, tak moc bezvýznamní, tak moc zranitelní, a tak moc malí oproti přírodě a silám v ní. Tiše kráčíme k vrcholu, každý si ve svých myšlenkách znovu přehráváme, co vše se to před chvílí odehrálo.

Pokračujeme na Allalinhorn

Ten den jsme na vrcholu poslední lidé, kteří tu stojí a příroda nás odmění nádherným tichem a klidem, tak magickým, tak zvláštním. Stojíme ve čtyřech tisících a vítr se úplně utišil, jak nezvyklé. Poslední paprsky slunce nás hřejí na těle i na duši. Jsme jako v posvátné katedrále, v posvátném nekonečném chrámu matky přírody, bez zdí, bez stěn, jen ten krásný pocit čistoty a prostoru, svobody a nekonečného tajemství. Děkujeme Ti PŘÍRODO.