„Co jste tam dělali? Kontrole jste řekli, že jedete do vesnice, a o kus dál jste zahnuli do údolí. Tak co? Lyže, cože?? Chci vidět fotky. Hned.“ Hm, na téhle vojenské základně turecké armády to asi nebude další příjemné pozvání na večeři, je nám jasné po prvních pár větách z úst jejího velitele.
Nevyzpytatelný Sat Dag
Do Iránu jsme se na první pokus nedostali, na hranici máme znovu naklusat za tři dny, až definitivně skončí období svátku Noruz (Nového roku), během kterého fungují úřady jen v úsporném režimu. Po překvapivě pozitivních předchozích zkušenostech ze situace a lidí v horách Cilo Dag jsme se rozhodli vyrazit i do Sat dag, o kterém nám místní říkali, že v něm pořád přebývá hodně bojovníků kurdské strany pracujících (PKK). „To s tou PKK třeba nebude tak horký… se tam pojedem podívat, ne?“ Shrnuje Martin výsledek naší analýzy zdejší bezpečnostní situace.
Pohoří Sat tvoří pokračování Cilo Dag a jeho kopce dosahují výšky 3700 metrů. Na jeho jižním konci leží irácká hranice. Ta je tvořena hradbou hor na jih od města Yuksekova, přes kterou nevede ani žádná oficiální cesta. Ta končí ve vesnici Daglica. Jet až do ní by byla docela troufalost, takže mizíme mezi kopci a pak zajíždíme do jednoho z údolí pár serpentýn za první vojenskou základnou. S divokou cestou si Ponorka hravě poradí, takže parkujeme až u sněhu.
<„Dneska odpoledne to okouknem z kopce nad náma a zítra se pustíme do jednoho z těch skalnatějších, co jsou támhle v těch mracích, ne?“ Po bočním rameni vystoupáme na pásech pár set výškových metrů, dostáváme na hřeben a poprvé máme výhled na druhou stranu. „Hele, tamhle je další základna“ jistě identifikujeme nedalekou posádku turecké armády. „Čoveče, tady se asi střílí“ pokračuje duchaplná rozprava na vrcholu našeho kopce.
Místo vrcholového kříže tady je hradba z kamení a za ni nacházíme spoustu prázdných nábojnic. V zákrytu vrcholu pak i sklad vybavení na vaření a pár konzerv. Vedle za skalou pod sněhem zase leží změť drátů vedoucích kamsi dolů. „Radši za to moc netahej!“ Začíná nám docházet, že tahle vyhlídka bude asi v letní ‚lovecké‘ sezóně docela vyhledávaná.
Zatahuje se, vločky létají vzduchem, nejvyšší čas vyrazit dolů. Svah není nijak zvlášť prudký. Ani s námi celý celá ta masa při sjezdu neujela. V dolních částech na nás čeká dokonce i pěkný firn.
Ozbrojený hlídač Ponorky
Dole u potoka na dně doliny sundáváme lyže a poslední kousek jdeme po cestě pěšky. „Aaa, vypadá to, že budeme mít společnost.“ Proti nám vykračuje drobný zarostlý muž s flintou na rameni. Výraz přísný, tak ani nevyndávám foťák.
Našich pár slov turecky na důkladnější rozhovor nestačí, ale je to dost nato, aby tenhle kurdský mužík pochopil, že nejsme převlečení vojáci. My zase pochopili, že nás viděl odkudsi ze zasněžených a na pohled liduprázdných kopců a že pokud nejsme vojáci ani PKK, kteří znají pravidla místní hry kočky s myší, není tady pro nás zrovna bezpečno. Rychle balíme saky paky a už následujeme jeho pořádně ojetý tranzit dolů z údolí.
„Co ten tady zase dělá?“ Odhadujeme význam vět vycházejících z jeho úst o kousek dál, zatímco naštvaně rozhazuje rukama. V zatáčce v bahně uvízl další tranzit. Jeho řidič, rovněž Kurd už tak sympaticky netváří a skoro ani nepoděkuje, když ho vytáhneme naším navijákem. Kam tam nahoru, kde fakt nic není, jel a proč je na něj náš mužík s flintou byl tak nabroušený? Marně se snažíme vymyslet zpátky na hlavní silnici na cestě z hor.
Okamžitě k veliteli!
Ok, tady to asi bude pořád trochu divočejší, říkáme si, když následujeme jednoho zaklaďáka do kanceláře velitele na vojenské základně, jejíž hlídka u silnice nás zastavila. Nejdřív nám vůbec nechce věřit a dožaduje se fotek. „Mám je na více kartách, přinesu to z auta“ získávám klíčovou chvilku času navíc pro stažení fotek a videí do našeho Toughbooku Panasonic a jejich proselektování o většinu těch s patronami, dráty a schovaným kuchyňským načiním. Přeci jenom ty by asi náladu při našem večerním sezení úplně nezlepšily.
Velitel velmi pozorně prohlíží všechny fotky a videa, obzvlášť pozorně ty nelyžařské. Záběry kopců schovaných v mlze zkoumá celé minuty a něco si pro sebe mumlá. „No dobře!„, podařilo se nám ho přesvědčit, že nejsme agenti. Působí tady léta a z téhle strany pravděpodobně ještě svůj revír neviděl. Tuhle dolinu má evidentně pod palcem PKK, zatímco naproti jsou vojáci. Obě strany to ví a v klidnějších obdobích spolu tak nějak koexistují. Dostáváme nakonec čaj a velitel nám na obrovské nástěnné mapě ukazuje zakreslené pozice PKK. Na „našem“ vrcholu je červený, nepřeškrtnutý křížek, tedy aktivní ostřelovačské místo.
Základen je tady pořádné množství a každá má svoji detailní nástěnnou mapu. Dokud na nich budou převládat ty nepřeškrtnuté, tedy aktivní body, zůstanou tyhle divoké hory skialpovému objevování zapovězeny. Ale pak!
Opouštíme velitelskou kancelář a vycházíme na dvůr. Před dveřmi klábosí pár vojáků. S nimi i ten Kurd, kterého jsme vytahovali z bláta. Asi informátor. Už to začíná dávat větší smysl.
Praktické informace:
Do jihovýchodního Kurdistánu se dostanete nejlépe z tureckého města Van. Do něj létá i řada tureckých nízkonákladovek.
Hory jihovýchodního Kurdistánu, do kterých se dlouhá léta téměř nešlo dostat, nabízejí skvělé možnosti pro další outdoorové aktivity jako je trekking, rafting, horská kola i paraglide. Vzhledem k dobré dostupnosti a divokosti místních hor je jenom otázkou času, kdy se do nich začnou hrnout zástupy horalů.
V okolí města Hakkari, které je v současné době určitě klidnější než okolí města Yuksekova, je několik pohoří různého charakteru – od strmých skalních stěn a hlubokých dolin hor Cilo Dag východě až po travnaté kopce na východ a sever od tohohle stotisícového města.
Před návštěvou oblasti je dobré si zjistit aktuální politickou situaci. Kontaktovat můžete Mehmeta Cengiz, moc ochotného lektora angličtiny z místní univerzity, který s českou manželkou žije v Hakkari ([email protected]), a Emina Yildirima z Resko Mountaineering Associtaion – +905055852725.
Naše cesta mezitím pokračuje dál, její průběh můžete sledovat na blogu Beton Ski Teama na sociálních sítích Facebook a Instragram pod #SkiToCloud. A také na webech hedvabnastezka.cz, tulenipasy.cz, a na Rádiu Beat. Náš projekt bychom rádi zakončili pokusem o sjezd osmitisícovky Manaslu v září 2015. Více o české výpravě na Manaslu zde. One World, Two Skis se mohlo uskutečnit díky sponzorům: Hanibal, Boatpark, GoalZero, Microsoft, Panasonic, Direct Alpine, Singing Rock, Pieps, Travelluch, CK Alpy a dalších.…
