„S lyžemi tam ještě nikdo nebyl, nemůžete jít sami, raději Vám půjdeme ukázat cestu“ – trvali na svém místní, a tak jsme první část výšlapu do doliny měli s doprovodem. A se skvělou piknik snídaní u potoka, kterou nám naši dva průvodci připravili. Dál do nitra těhle zapadlých hor už nám společnost dělaly jenom krysy s vercajkem na 4-5 dny zakousnuté do zad. Údolí Cennet Cehennem (kurdsky „Nebe a peklo“) je jako divoká kráska. Dělá drahoty a schovává se v mracích.
Láska na první pohled
Stan stavíme na louce zvané Mergan yaylasi (asi 2500 m). V létě se tady mísí pastevci a ozbrojenci PKK, v zimě ale ani živáčka. Noční mráz vystřídá ranní oranžové slunce. To obměkčilo i naší krásku a cudně vykukuje z pod závoje mraků. Koulíme zraky.
Znáte to, šimrání v břiše, lehká nervozita, svázaný jazyk, když ji vidíte. Tak zůstanete nehnutě zírat. „Jóó, tak to nebe, to by sedělo“. „Nóó, a jestli sedí to peklo, to ověřovat nebudem, ne?“ „Koukni támhle mezi ty skály. Ten žlab určitě nekončí a povede až nahoru.“
Nekončil, ale čím výš, tím víc v něm bylo sněhu. Brodit po stehna v prašanu je super trénink, ale v úzkém žlabu se sklonem přes 45 stupňů to člověku na klidu úplně nepřidá. Ze shora začínají jezdit autobusy, tak to ve výšce 3300 m otáčíme (asi 200m pod hřebenem).
FOTOGALERIE TURECKÉ CHAMONIX >>
Může být zrádná
„Co myslíš?“ řveme na sebe přes žlab, kterým jezdí jeden autobusík za druhým „Tyjo, no nevím, zkus to nejdřív celý odříznout. Točím!“
Pokus o odříznutí žlabu byl úspěšný. Martinovi odjíždí pod nohama přes 20 cm vysoká deska čekající na „výherce“ schovaná v levé části žlabu. To už by se těžko odpružovalo.
Už v bezpečí svahů nad stanem, uprostřed jarní kaše, pak pozorujeme efektní prachovou show nemalé laviny, co za námi vypadla ze stěny. Představení pak pokračuje v celé dolině až do západu slunce. Dobře, bude to chtít dávat ještě většího bacha.
Druhý den se tedy půjdeme podívat do vedlejšího mírnějšího východního údolí. Už po prvních 600 výškových metrech je ale jasné, že i tady se naše kráska zabalila do více prašanu nežli zdrávo. Plán na jeden ze dvou pěkných žlabů, které se tu nabízejí, tedy měníme na sedýlko v hřebeni mezi Üşüyen Dag a Erinc Zirve. „To určitě nebude tak strmý, podívej!“ Bylo, navíc velké boření v hlubokém sněhu, tak jsme si raději výstup zpestřili přes okolní skalky. Jen, co se doštracháme na hřeben, jsme bráni trochu na milost a přihlížíme fantastické přehlídce. Naše kráska ukazuje své nejatraktivnější partie – několikasetmetrovou severní stěnu nejvyššího kopce Cilo Dag Resko (4186 m). Velmi doporučujeme obzvlášť milovníkům nesmírných vápencových monolitů a bigwallů vůbec.
Ale beztak do toho jdeš
Na šimrání v břiše si člověk časem zvykne. Někteří nejmenovaní členové Beton Ski Teamu si v takových stavech přímo lebedí. Vrhají se pak do strmých pasáží nájezdové rampy (pár metrů přes 50 stupňů), aniž by čekali na pokyn od režie do vysílačky „Můžeš!“
Razance oblouků snad překvapila i ten svah, který se na oslavu toho slunného dne a přicházející fronty rozhodl neporoučet dolů. „No dobře kluci, když se tak snažíte, projeďte se ještě tady pěkně po té pětačtyříctce mezi skalkama a heleme se, tady Vám ještě přihodím trošku prašánku až ke stanu – jakože bonus pro první návštěvníky.“ Bere nás definitivně naše kráska na milost.
Jsme v tom až po uši. Před usnutím blažený úsměv na rtech, poslední myšlenka před usnutím patří samozřejmě jejím ladným liniím. Ráno je nebe šedé, tlak rychle klesá, s růžovými brýlemi na očích ale nikoli naše nálada. „No dobře, tak to teda zkusíme!“ Když nás nechala projít včera, určitě nás pustí i po téhle své krátké a nesmírně estetické lince.
300 metrů parádních strmých radovánek (horní rampa 55 stupňů, ve zúžení žlabu 58 stupňů). Toho prašanu by mohlo být klidně míň a po Martinovi by na skalách v zúžení bývalo mohlo zůstat i trochu sněhu. S růžovými brýlemi ale člověk zkousne leccos.
Zatímco pak balíme stan, hladina adrenalinu zase klesá na obvyklou úrověň.
Zrovna dorazivší fronta a naše další cestovatelské plány nás bohužel vyhání od naší krásky pryč.
Však my se brzy vrátíme, slibujem!
Praktické
Než za ní příště vyrazíme, zjistíme si informace o situaci v jejím království a jeho okolí, kde se čas od času poštuchují zbojníci kurdské PKK a turecká armády – Jandarmy. Info o situaci a radami na cestu k ní, jakož i dalším radovánkám v okolí (jako je rafting, horská kola a paragliding, či studium na místní vysoké škole) nás ale jistojistě vybaví Mehmet Cengiz ([email protected]), moc ochotný lektor angličtiny z místní univerzity, který s českou manželkou žije v Hakkari, a Emin Yildirim z Resko Mountaineering Associtaion – +905055852725.
Neváhejte se ně obrátit i Vy, návštěva tohohle zapadlého, leč dobře dostupného koutu světa stojí za to!
Průběh naší cesty můžete sledovat na blogu Beton Ski Teama na sociálních sítích Facebook a Instragram pod #SkiToCloud. A také na webech hedvabnastezka.cz, tulenipasy.cz, a na Rádiu Beat. Náš projekt bychom rádi zakončili pokusem o sjezd osmitisícovky Manaslu v září 2015. Více o české výpravě na Manaslu zde. One World, Two Skis se mohlo uskutečnit díky sponzorům: Hanibal, Boatpark, GoalZero, Microsoft, Panasonic, Direct Alpine, Singing Rock, Pieps, Travelluch, CK Alpy a dalších.…
FOTOGALERIE TURECKÉ CHAMONIX >>
