Tak už to bude skoro rok, co jsme se na přelomu února a března 2020 vraceli ze Slovenska a tamního nejhezčího skialpového závodu Hore-Dole Derešom. Kousek za hranicemi jsme v rádiu poslouchali, jak máme v republice prvního nakaženého Covid-19 a jak se Evropě začínají pomalu zavírat hranice.
Tehdy nám to přišlo jako sci-fi. Všechny další závody českého i slovenského poháru byly v následujících týdnech zrušeny a každý jen doufal, že do léta bude všechno pryč. Jenže z toho škaredého snu jsme se neprobudili už víc než 11 měsíců a konec je stále v nedohlednu.
Nejistá sezóna
Místo podzimní přípravy ve fitkách, bazénech a saunách, jsme improvizovali na work-outových hříštích, blbli s hůlkama na každém kopečku, který nám přišel do cesty a lustrovali knížky od Steva House a Kiliana Jorneta o tréninku vrchařů. Každý jsme měli v hlavě jednu z mnoha myšlenek…“Bude zimní sezona jak dřív?“
Nebude, nikdy. Nikdy! A stále není. Po svátcích nám hory zasypává sníh a my řádíme na skialpech po sjezdovkách i mimo ně jako smyslů zbavení. Provozovatelé vleků šílí, prodejci skialpového vybavení šílí, ochranáři a strážci národních parků šílí a záchranáři v českých horách šílí jakbysmet. Každý už je šílený a potřebuje ze sebe dostat i tu špetku vzteku a beznaděje. Chceme běhat, lítat, jezdit a závodit jako dřív.
Krakonoš bude!
Nevím, jak to v Alpin klub Rokytnice všechno takhle geniálně vymysleli. Myšlenka vynechat byť jeden jediný letošní ročník O dřevěného Krakonoše byla natolik zavrženíhodná, že nakonec všichni dali zdravý rozum, kreativitu a srdce dohromady, a závod pro nás přichystali. Virtuální. Po té nejlepší a nejvíc klasické trase jakou může jen Krakonoš v Rokytnici nachystat.
Vše bylo tak prosté a jednoduché. Během jednoho lednového víkendu plného těch nejideálnějších sněhových podmínek, byla řádně vyznačena hlavní trasa jak pro výkonnostní závodníky, tak pro zájemce z řad širší veřejnosti a kdokoliv si mohl vybrat z dalších dvou variant délek a obtížností dle vlastních schopností a možností.
Na webu byla k dispozici mapa a veškeré propozice. Každý jsme se dopředu zaregistrovali a v průběhu soboty či neděle si do Rokytnice přijeli odběhnout trasu a svůj výkon zaznamenat na hodinky či mobilní aplikaci, která nám pak vykázala gpx. soubor o absolvování trasy. U výdejového okénka chaty Akuma, hned u dolní stanice lanovky, jsme uhradili symbolický poplatek a vyzvedli upomínkový předmět, startovní číslo i samolepku letošní covid edice.
Start jeden za všechny všichni za jednoho
Sobota poledne. Mráz jako když praští a Lysá hora v chomáčku nepropustné mlhy. Alespoň se budeme více soustředit. Jak to vypadá v lese nikdo z nás netuší. Na sjezdovce na obvyklém místě byl nafouknut startovní oblouk. Sjezdovky nejely a nejedou, takže nemohl nikomu v průběhu víkendu překážet, stejně jako fáborky a značení po trati. Dle dodržování pravidel a nařízení se i naše skromná skupinka já, Ivet, Martin a Libor z Prahy a Liberce vydala na trať s řádnými rozestupy.
Zvláštní separátní start. Virtuální výzvy mě baví, v podstatě i intervalové starty jsem už v bězích do vrchu zažila a bavily mě asi víc než v hromadné formě, ale tentokrát to přeci jen bylo jiné. Nikoho nehnal dav, neušlapával stopy a nedusal cikcaky. Sjezdovky byly víceméně neupravené, ale zároveň nerozbité. Zkratka prašanem přes potok hned po startu nezklamala. Černá sjezdovka byla sólově trochu utahanější. Tady už jsme si rozdělili tempa i pořadí.
Po Lysou horu jsem se snažila alespoň na dohled držet našeho Libora. První pásování a já blbě cvakám botu, v půlce sjezdu musím zastavit a dotáhnout. Nutno říct, jeden pruh rolbou po červené sjezdovce byl upraven, abychom se tam nepřerazili, za tohle díky. Ve zkratce k Huťské boudě křičím na pěší, kteří uskakují. K druhému stoupání mě cvakají kluci ze Špindlu, kteří startovali asi ještě hodně minut po nás. Držím se jich alespoň k Dvoračkám, kde je nadobro ztratím v traverzu Krakonošovy cesty.
Stanoviště druhého sjezdu na dohled, tentokrát lesíkem ve volném terénu. Postávající závodníci, kteří nespěchají mi odpočítávají přezouvání. U třiceti vteřin už chytám nerva a snažím se vypadnout. Rychle pásy na síťku (které se nevzdám, ani kdyby mi u zadku hořelo) a padám dolů (Několik let zpátky byl pro mě tento sjezd a závod největší extrém, který jsem u nás zažila) v půlce lesa mi křečují stehna, jsem tady správně!
Bořím to ve sněhu i ve vyjetých obloucích, hvízdnu přes potok a vytřepávám laktát ze stehen zásobovací cestou pod Vlčí hřeben. Libor zrovna vyráží. Za mnou nikdo. Ani Ivet ani Martin. Stoupání v lese a cikcaky. Tady vždy chytám pár duší do hrníčku, kterým sjedou pásy a já se ty své vždy snažím zuby nehty udržet až nahoru. Dnes mám štěstí, pásy drží. Libor a ještě asi dva jiní nešťastníci svůj den nemají a zůstávají klející a měnící pásy za mnou. Měla jsem štěstí, dnes jsem si druhé vůbec nevzala, Maruščina klasika na punkáče. Pásy dolů a jedem.
Škrtám o pařezy a hučím do hromad prašanu. Hustý. Vypadnu na lesním traverzu, kde si to štrádují běžkaři. Tuhle pasáž coby neběžkař moc nemusím a vždy se tu trápím. Rychle zase do lesa a poslední výpad u Huťského potoku a zpět k Huťské boudě. Tady už mi dochází (cukry) a dochází mě i Libor. Už vše nechávám na volnoběh a je to boží. Jedeme, žijeme, dýcháme. Co nám chybí? Svoboda?
Poslední sjezd muchlám pásy bez síťky, Libor obloučkuje, omg…musíš šusem a stříhám ho ve svahu nad cílovým obloukem. Cíl. Stopujeme měřiče, trousíme se k chatě a k polévce k okýnku a budeme čekat na Ivet a Martina. Čas něco kolem 2:01 hodin. No, pod 2 se nepovedlo, tak příště. Do konce neděle můžeme poslat své zaběhnuté časy pořadatelům na email a počkat si na celkové výsledky. Rozcházíme unavené nožičky, nějakých 13 km a skoro 1300 výškových dalo docela pěkně zabrat. Byl to krásný den, i když počasí vůbec nepřálo. Nedělní sluníčko jsme si už nechali za odměnu na ski turistikování z Harrachova kolem Lysé hory povzbudit nedělní závodníky.
