Noc Tuleních pásů, legendární skialpinistický závod dvojic a zároveň skialpinistický závod s největší účastí u nás. Já na něm ale ještě nikdy nebyla. Letos se tak domlouvám s kamarádkou Maruškou. Ta jej dříve jezdila s naším kamarádem Kokim, který ale mezi námi už bohužel není.
Připomenutí filmu Smrt stopařek
Závod tak bereme i jako vzpomínku na něj a jako název týmu dáváme „Pro Tebe, Koki“. Jak jméno napovídá, Noc Tuleních pásů se jde za tmy. Závod začíná v sobotu večer v šest hodin v Peci pod Sněžkou. Z Blanska tak směr Krkonoše vyrážím něco po poledni. Kdesi u Svitav vidím u silnice stopovat staršího pána. Nějak automaticky zastavuji, říká, že potřebuje do Hradce Králové, nebo do Pardubic, tak jej nabírám.
Ptá se, kam jedu já, snažím se vysvětlit, že na skialpový závod. Slovo skialpy ale nezná. To, že se chodí na lyžích na tuleních pásech nahoru a pak se pásy sundají a jede se dolů, taky moc nepobírá. Vzdávám to a říkám, že jedu lyžovat. To už chápe a říká, že taky jezdil do Pece lyžovat. Tak fajn.
Pak se zeptá, jestli jsem viděla film Smrt stopařek. Ehm, cože? To jsem zase někomu zastavila. Když vidí moje zvednuté obočí, omlouvá se, že to znělo blbě. Vysvětluje, že budu u nějakého místa, co je ve filmu. Stejně se ale s lehkými obavami ptám, kolik že je to do toho Hradce kilometrů. Prý sedmdesát. Hm, tak to budeme v autě spolu hodinu. Bočním pohledem si jej přeměřuji a naznávám, že bych ho asi přeprala. V batohu má snad jen svačinu, tak se zas uklidňuji a vysazuji jej až na domluveném místě.
Se startovním číslem 111 na startu
Kolem půl páté dorážím do Pece. Parkování v Peci je velice zábavné, než se stihnu rozhodnout mezi dost drahým a ještě dražším, sotva stíhám v pět výklad trati v klubu Klondike. Tak rychle připnout startovní číslo, pozdravit kamarády a známé a dochystat vybavení. Startovní číslo máme hezké, až trochu zavazující 111.
Hůlky vybírám ze své hromady křivých a polofunkčních, nakonec volím každou jinou. Závod začíná průvodem městem. Tady se hodí Maruščiny zkušenosti z předchozích ročníků a rada vzít si péřovku. Bez ní bychom pěkně promrzly. Následuje oficiální start a úvodní běh v lyžákách s lyžemi na batohu.
Od startu běžíme jako při horském běhu
Jsem překvapená, jak dlouho se běží, ale aspoň se nedomlátíme na začátku hůlkami. Dobíháme až k lanovce pod Sněžku, nasazujeme lyže a začíná stoupání. Kopec je to dost prudký, musí se jít cik-cakama, je to namrzlé a celkem to prokluzuje. Mně se navíc sesouvá hůlka, takže má tak metr. Už mě to ani mě to moc nepřekvapuje, problémy s hůlkami řeším pořád, nejde mi to spravit hned, tak doufám, že se mi to povede časem.
Pěšky s lyžemi na batohu
Koukám na hada čelovek kolem nás a šlapu dál. Maruška říká, že zkusí dát lyže na batoh, jestli to půjde líp. Nahazuji je na batoh taky a dupeme to napřímo. Jakmile se kopec trochu zmírní, lyže nasazujeme zpátky, ale po chvíli zase kloužu dozadu. Bojím se, že sjedu zpátky do Pece, tak je házím opět na batoh a šlapu v lyžákách. Maruška to mezitím bojuje cik-cakama.
Sjezd na Růžohorky a Portášky
Nahoře jsem sice o chviličku dřív než ona, ale než nasadím lyže, už je přede mnou. Evidentně si člověk moc nevybere. Doběhneme někam k mezistanici na Růžové hoře a sundáváme pásy. Následuje sjezd po cestě na Růžohorky, kde hrboly dobře nadhazují, až se musím mírnit a říkám si, že radši pomaleji a bezpečně než riskovat zlomení čehokoli. Pokračujeme sjezdem na Portášky a po sjezdovce do Velké Úpy. V čerstvě urolbovaném tu někdo ještě před závodem projel lyžemi stopu přes celou sjezdovku, takže jsou tam pořádné zmrzlé rýhy, kterým se nejde vyhnout a které dost rozhazují. Lidi, tohle nedělejte.
Maruška má elegantní styl překonávání potoků
Dole sundáváme lyže a znovu běžíme v lyžácích kousek po silnici k druhému stoupání. Tohle stoupání je mírnější a vede po lesní cestě přes pár potůčku. Jdu v závěsu za Maruškou a snažím se od ní odkoukat elegantní styl jejich překračování. Startovní pole se už celkem roztrhalo a je tu takový moc hezký noční klid. Stoupáme přes Javorské boudy, kde stojí povzbuzující lidé, na vrchol Javor. Před vrcholem se mi opět sesouvá hůlka, naštěstí už je to jen kousíček a ani nemá cenu se ji snažit opravovat. Strháváme pásy a po krátkém traverzu následuje závěrečný sjezd až do Pece.
Do cíle se k prvnímu místu musí vystromečkovat
Pod kopcem zastavuji mezi domky a zmateně koukám, kde je cíl. Maruška na mě volá, že musím nahoru a při tom tam stíhá hodit držku. A jo, až teď vidím, že cílový oblouk je kousek nad námi ve svahu a musí se k němu pár metrů vystromečkovat. Sníh dost podkluzuje, až mám pocit, že se tam nikdy nedohrabu. V cíli jsme jako první ženská dvojice. Dáváme nějaký rozhovor na kameru. Při těchto rozhovorech se vždy zpětně omlouvám všem hokejistům, kterým jsem se kdysi smála při jejich “tak určitě”. Hlava je prázdná, a ještě kdesi na sněhu, takže sama nejsem schopna nic moc inteligentnějšího vyplodit.
