Při jakýchkoliv pohybových aktivitách se je možné rozbít složitě nebo jednoduše. Jak se dá vymlet prakticky z ničeho a jak si u toho může člověk pěkně natlouct, mě donutilo se nad sebou zamyslet. A sepsat i k tomu pár řádků.
Určitě každého nejprve napadne, že zranit se při pár metrové jízdě mimo sjezdovku se může přihodit snad jen úplnému amatérovi. Abyste nepodceňovali mou příhodu spolu s tím, co vše se vám může na horách stát, tak raději dodám, že se považuji za relativně zkušeného lyžaře a instruktora. O to je to větší ostuda, že?
Předvečerní výběh na kopec
Šlapali jsme takhle koncem dne na Lysou horu v Rokytnici nad Jizerou a říkali si, že se na západ slunce pokusíme dostat co nejvýš to půjde. Jednoduše obvyklý hec. Slunce už pomalu začalo zapadat, když jsme se s propocenými zadky ocitli u vrcholu lanovky. Ale to nám bylo málo, protože jsme chuji a hned za výstupem lanovky se nachází kopeček, který je na daném místě nejvyšším vrcholem.
Pak se dá samozřejmě pokračovat po cestě ještě dále ke skutečnému vrcholu hory, ale na to už jsme neměli čas. Tak jsme s jazykem na pásech a při posledních vteřinách západu vyběhli na onen kopeček, abysme si mohli dát „high five“ a měli se čím pochlubit na chatě.
Se zapadajícím sluncem vstříc rozbití se
Jenže slunce zapadlo raz dva a my se bez odpočinku, po tom zběsilém výstupu, ihned zacvakli do vázání s tím, že sjedeme těch pár metrů na cestu a budeme se vracet k chatě.
Kámoš vyrazil první a zajel kus za horizont tak, že mě neviděl. Já jel po něm a vybral si cestu o pár metrů vedle, kde byla trochu pláňka a kde by se mi vešly aspoň dva obloučky, když to ze startu trochu pustím.
Takže jsem to ze startu trochu pustil… a v domnění hlubokého prašanu jsem najel na jakési kameny, sekly se mi lyže, katapultace mé maličkosti přes hlavu a dopadl jsem přímo levým bokem těla na betonovou muldu, či skálu nebo co to bylo.
Pánev náraz přežila
První pocit, že mi prdla pánev. Začalo se pomalu smrákat a já chvíli bezhybně ležel na betonu s hlavou ve sněhu. Jako fakt dobrá prda, když si na to vzpomenu. Postupně jsem začal hýbat jednotlivými částmi těla, až se mi podařilo postavit se na čtyři. Tam jsem zas chvíli zůstal a rozdýchával. Trochu fajn bylo, že nade mnou byl ještě jeden člověk, který mě přijel zkontrolovat. Samozřejmě jsem mu řekl, při použití pár sprostých slov, že to je asi dobrý, protože mluvit jsem ještě mohl.
Nějak jsem se zacvaknul do lyží a vydal se opatrnými obloučky k chatě. Myslím, že jsem byl docela otřesený, když jsem dvakrát minul cestu, ale naštěstí mě odchytil Štefan a nasměroval.
S horskou službou do nemocnice a lelkování na lůžku
Na chatě jsem už cítil, že se nemůžu pořadně hýbat. Ale excelentní podpora party mi dost pomohla. Walko byl ještě střízlivý, tak mě prohlídl s tím, že by to chtělo ultrazvuk. Ditka teda ve vteřině zařídila převoz do špitálu a já pak volný čas, než dorazil skútr, mohl bojovat s natahováním ponožek.
Cesta do nemocnice byla docela fofr. Skútr mě svezl z Dvoraček na parkoviště k lanovkám, kde už byla přistavená záchranka. V ní mě hned převzali a převezli do nemocnice v Jilemnici.
Člověk by řekl, že je vyhráno. Jenže byla sobota. Někdy kolem 18:00 hodiny jsem byl v ordinaci, kde mi doktor řekl, že to od pohledu není žádná sranda to dílo, co jsem měl mezi pánví a žebry. Smůla ovšem je, žee o víkendu jim nejedou přístroje. Takže mi naordinoval klid na lůžku, odebrali krev, moč (té jsem moc neměl, protože mi Walko nechtěl dát napít piva pro odstranění dehydratace) a já tak čekal ve špitálu do pondělí na další vyšetření.
Tím, že jsem příští dva dny prakticky ztratil schopnost se zvednout z lůžka nebo se jakkoli pohnout, tak jsem ani moc neměl na výběr než čekat. Převoz někam jinam se mi v tom stavu úplně absolvovat nechtělo.
Pondělní vyšetření ultrazvukem dopadlo v pořádku, orgány byly v celku a tam, kde měly být, takže mě propustili domů. Ty dva dny ležení mi docela pomohly a člověk pak kupodivu cítí s každým dnem úlevu. Pokud tedy není nějaký průser. Naštěstí nebyl.
A poučení pro příště?
No, co na závěr? Není od věci si během roku sem tam zacvičit. Každý zárodek svalu navíc může dost pomoci a při úrazu podržet. To jsem si už zažil nejenom v tomhle případě. Asi největší problém bych viděl v tom, že jsem bez oddychu naskočil na lyže a tím i trochu ubral na celkové soustředěnosti na jízdu, i když to byl fakt kousek.
