Mám ráda překážky v životě, protože jsou možností k osobnímu růstu. Občas si je vymyslím sama a občas je život nadělí sám. Tomu odpovídá stěhování do Skotska, studium v cizím jazyce či nemoc krve, kterou mi pilulky na stole připomínají každý večer. Do toho zapadá i řečnická otázka – Proč nezávodit na skialpinistických závodech ve Skotsku?
Moje ambice pro skialp sezónu 2016 byly jak jinak než odvážné pro děvče, které teprve loni začalo závodit na lyžích za hobby kategorie a dva roky předtím leželo v nemocnici s hemoglobinem 65. Master plán zahrnoval závod na Slovensku, v Čechách , v Rakousku, a především sérii pěti závodů Skotského skialpinistickéo poháru. Můj nejtajnější sen tenkrát na podzim byl umístit se dobře v celkovém bodování celé Skotské série a ve skrytu duše – vyhrát.
Cesta od snu k realitě není lehká
Od snu k realitě se však táhla dlouhá a klopýtavá cesta. Na podzim jsem si potvrdila v běžeckých závodech, že na tom fyzicky nejsem špatně. Brala jsem třetí místo na horském závodě Mamores half marathon v mezinárodní konkurenci. Pak jsem si sestavila svůj vlastní tréninkový plán pro zimu, který byl mimochodem součástí projektu do školy (Pozn. Studuji obor Adventure performance and Coaching). V listopadu jsem začala trénovat na zimu a jeden večer jsem se šla bavit na traily na horském kole (zdůrazňuji) potmě. Já tele jsem pěkně nešikovně spadla a rozbila si koleno.
Bolístko by nebylo takový problém, kdyby koleno do rána nenateklo do velikosti pomeranče. No a to už jsem běžela, teda spíše belhala se do místní nemocnice na RTG s podezřením na zlomenou čéšku. Apeluji na ty, kteří nadávají na zdravotnictví u nás (ano i já nadávala) – važte si toho, co máme – chytré mozky! V Británii je to taková bída, že jsem se na RTG snímky šla podívat třikrát a tržnou ránu zalepila sama v nemocnici, když sestra 15 minut šaškovala s motýlkem a ptala se asi pěti lidí, jak to správně zalepit.
Zkráceně – podle fyzioterapeutky jsem neměla nic dělat měsíc, a hlavně vodu v koleni nevytahovat. To mi nedalo – znáte to „neposlušné“ sportovče. V koleni jsem měla vodu 6 týdnů a skákala s tím všude možně. Nakonec to vytáhl doktor v ČR během 5 minut a já mohla hned odpoledne jít běhat.
Zase ten hemoglobin a první závody
Když už to vypadalo zase vesele s mým skialp tréninkem, tak došla zpráva od doktora „krváka“ , že mi hemoglobin zase klesá. Paráda – všechno je letos jako po drátku, fakt! Hezky jsem si zobala „železité“ prášky a ještě si vyjela okolo Vánoc nadýchat se čerstvého vzduchu na výlet na ledovec!
No a po Vánocích se kolotoč rozjel v plné parádě – Slovensko Noc tuleních pásov , Dynafit Lysá hora vertikal, Skotsko Glenshee , Rakousko Rofan Tirol skitouren cup – a do toho jedny běžecké závody.
A už tu byl konec února a víkend ve znamení dvou skialp závodů ze SkimoScotland série – individual race a vertical.
Individuál na Mistrovství Velké Británie
V sobotu 27. 2. 2016 mě čekal závod jednotlivců v Glencoe, který byl současně také Mistrovstvím Velké Británie ve skialpinismu. Ráno jsem se probudila do slunečného dne, kterých tu je většinou , co by na prstech spočítal. To bylo uklidňující – dneska nebude žádná vichřice a žádné odfouknuté pásy. Dopoledne jsem dojela na místo a šla se zaregistrovat. Při registraci jsem se dozvěděla, že původní trať je vlastně úplně změněna. To je tady ve Skotsku normální, že se připravujete na závod a oni ho pak úplně změní kvůli sněhovým podmínkám. To mě trochu namíchlo a sebralo úsměv na tváři.
Změna trasy a zařazení maček
Vrásky jen přibily, když mi půl hodiny před startem oznámili, že je tam i sekce na mačkách kvůli ledu. Na mačkách jsem byla v životě asi třikrát a nikdy jsem si je nenandávala v časovém presu. To slibovalo zážitek pro mě i přihlížející. Bouřlivou náladu jsem si řekla, že si schovám až na start, a šla jsme se rozehřát. Při prozkoumání terénu se opravdu potvrdilo, že to bude technické – vyfoukané ledové plotny, prašan, kamení, zmrzlé hroudy a vřes – klasická skotská kombinace – jenom bahno dnes chybělo! Ještě před startem jsem si zkusila nandat/sundat mačky a taky si je popsat levá /pravá, aby se mi to náhodou nepomotalo!
Na startu to smrdělo samou Britskou komboškou a mezitím já a jeden bludnej Holanďan, který ovšem už patnáct let žije ve Skotsku. Potom tama byl také jeden přistěhovalec z Nového Zélandu, a jeden Ital, který se ztratil před cílem a pak už jsem ho neviděla až do večera. Pět minut do startu, sluníčko zašlo za kopcem a ve stínu začala být ukrutná kosa! Hlavou se mi honily různé věci. Celý minulý týden jsem se duševně připravovala, jak to bude zase hrozně bolet do prvního kopce – pálení na plicích a pocit, že každý další krok je můj poslední. A už vcelku nudné tázání se sama sebe „Co to tu proboha zase dělám?“.
Průběh individuálního závodu na Mistrovství Velké Británie
Bum a jde se na to! Takticky pár sekund vyčkám až se všichni porovnají. V prvním kopci bude na předcházení času dost! A vyplácí se to, Holanďanovi někdo přišlápl hůl a v ruce mu zůstala jenom rukojeť . V ten moment mi to přišlo hrozně směšné , ale bylo mi ho zároveň líto. Další smolař si pak ve startovní rvačce zaklapnul vázání „na sjezd“. Bez úhony se z chumlu vymotám a „v klidu“ si docházím tři reprezentantky národního teamu Velké Británie.
Dnes se cítím fakt dobře, a ani to tak nebolí. Držím se pokorně za Gabi (první žena), která mi to minule naložila o víc než šest minut. Dneska ale žádné pálení, žádné křeče v břiše, a tak po prvním nejprudším stoupáku nasazuji svoje tempo. Vystupuji ze stínu soupeřky, a raději se už moc neohlížím. Na planině v mírném kopci matně vzpomínám na dětská léta a běžkařskou techniku, i když to k ideálu má asi hodně daleko, tak se sunu stále dopředu.
Podcházíme lanovku a lidi fandí! Na každém startovním čísle je zároveň i jméno, a tak fanoušci okolo trati křičí „ Jožíí “ (ti, co mě znají) a pak většina spíš zní „Joséé“, „Džoušíí“, přece jenom to není úplně typické anglické jméno. Ještě mě čeká poslední strmý výšvih na první výměnu a tam se poprvé ohlédnu. Gabi a zbytek repre nikde. „Uff“
V kliďánku se tedy přepnu na mód sjezd a řítím se dolů mezi kameny . Borec přede mnou jeden chytil a lyže jen zaplakaly. Pak bruslařskou technikou přes pláň k další výměně – mód kopec – tentokrát pěkně dlouhý po nádherném ledovatém hřebeni s úžasnými výhledy na celé údolí Glencoe. Lyže dolů, boty přepnout na chůzi, pásy nahodit a … doprčic Gabi je za zády. „Kde se tu jako vzala?“. Teď se jak na potvoru za boha nemůžu strefit a zacvaknout do vázka. Nakonec se to povedlo a od tohoto okamžiku už se opravdu neohlížím, protože jsem tam pěkně ztratila.
Stoupáme přes vyfoukané ledovaté pole, kde paže bolí – speciálně moje pravá, protože mi chybí na postarší hůlce hrot dole. „Ano, už si opravdu koupím nové hole!“, říkám si. Kopec se zvedá a to už pásy ani paže na ledu nezvládají. Sekce na mačkách je tady.
Potřetí na stoupacích železech
Tak obávané nazutí maček proběhlo naprosto v pohodě, ovšem pak chůze byla dost sranda. Ani já jsem se neubránila smíchu, když jsem asi po třetí zakopla a políbila zem. K mému štěstí to však nebylo moc dlouhé a já už se těšila na pásy, na kterých jsme došli zbytek kopce. Neotáčela jsem se – jenom jsem si pořád opakovala, že to jdu vyhrát prostě děj se co děj! Teď už „jen“ dlouhatánský sešup do cíle. Když jsem dojela na hranu „padáku“, tak se mi trochu zhoupnul žaludek.
Ledová hora dolů nebyla moc sranda, ale řekla bych, že moje lyže to zvládly lépe než já. Trochu se mi při sjezdu zaslzely oči „asi ze strachu“, a tak jsem v půlce ztratila červené praporky. Musela jsem zastavit a poptat se na cestu, naštěstí mně nějaká dobrá duše odkázala správným směrem a já to už trefila až cíle! Juchůůůů jako první žena! V cíli na mě chlapi koukali, a i když si asi přáli vyhrát Britku, tak mi šli všichni pogratulovat. Pár minut po mě dojela Gabi a Rosalind, a nakonec i Deborah. Mezi muži se žádné překvapení nekonalo, a tudíž závod vyhrál Finlay Wild, druhý Ben Bardsley a třetí Tim Gomersall.
Stříbrný talíř za vítězství jsem si neodvezla
Závod jsem sice vyhrála, ale jelikož nevlastním Britský pas, tak jsem si domů nemohla odnést velký stříbrný talíř. No nic no – soutěžíme přece o čest a slávu! Na poličce by se ten stříbrný talíř ale hezky vyjímal. Noc jsem měla hroznou. Vůbec jsem z toho nadšení nemohla spát a ráno jsem byla jak opuchlý meloun. Představa dalšího závodu se mi tedy třikrát nezamlouvala.
Vítězství ve vertikálu
Po snídani jsem se pochlapila a navlíkla se do kombošky. Šla jsem si pošéfovat materiál a povinnou výbavu. Závod se konal takřka „za barákem“, takže by byla ostuda se nezúčastnit. Když jsem dorazila na místo, tak jsem mohla polovinu batohu zase vyházet, protože nakonec změnili pravidla, a že se prý půjde na „lehko“. Byl to jenom vertikal, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Spíš jsem byla ráda, že se s tím nemusím táhnout.
Na startu nebyl nikdo, kdo by mě ohrožoval (snad kromě Suzy). Byl to víceméně boj sama se sebou a bolavým tělem po včerejšku. Dneska to teda v plicích pálilo, nohy byly těžké a bylo vidět, že jsem tam včera nechala všechno. Na kopec jsem se vyškrábala z posledních sil a tímto vítězstvím si také zajistila vedení tabulky ve Skotském poháru.
Celkem to dělá dvě první a jedno třetí místo. Poslední závod celé série je 18. března 2016. Tento závod rozhodne, jaká placka to bude. Jedno je jisté – bedna je doma. Pamatuj „if you can dream it – you can do it!“ A tím se jeden z mých mnoha snů splnil.
Výsledky
Individuál ženy – 15 startujících
- Joži Macková 0:56:39
- Gabriel Lees 0:58:58
- Rosalind Martin 1:04:39
Vertikál ženy – 7 startujících
- Joži Macková 0:29:05
- Suzy Devey 0:32:30
- Rosanna Henstock 0:38:54
Joží Macková je studentkou outdoorového oboru Adventure Performance and Coaching na univerzitě ve Skotsku. Již v útlém věku se věnovala lyžování, závodní cyklistice/skateboardingu a horolezectví. Vášeň pro hory a dobrodružství ji vydržela až do dospělosti a posledních pár let si zalíbila především skialpinismus a běhy v horách. V těchto dvou disciplínách se každoročně zúčastňuje národních i mezinárodních soutěží za podpory Dynafit CZ a SK. |
