Když se nám v srpnu 2023 podařilo vystoupat na nejvyšší vrchol Pamíru Pik Ismoil Somoni, padesátou nejvyšší horu světa do bezmála 7500 metrů, nečekali jsme, že to největší nebezpečí expedice na nás nečeká při lyžařském sjezdu, ale asi o dva týdny později o stovky kilometrů dále na řece Iskander Darya. O tom ale více později.
Pik Somoni (7495 m), který je mez horolezci známější jako Pik Komunizma, jsme jako první Češi zlyžovali loni v létě, stejně jako Pik Ozodi (7105 m), známější jako Štít Korženěvské. V rámci aklimatizace jsme zopakovali i předcházející sjezdy Pik Četyrok (6250 m) a za výkon jsme na horolezeckém festivalu v Teplicích 2024 dostali Čestné uznání od ČHS za výstup roku. To mě konečně po roce přimělo sepsat trip report k inspiraci a nápomoci ostatním.
Nápad na nejvyšší pamírskou sedmitisícovku
Můj bratr Martin měl masiv v hledáčku už od roku 2010, ale to jsem já na velehory ještě neměl pomyšlení. Martin mezitím mimo jiné sesbíral výstupy na dva z pěti vrcholů Bílého leoparda, z vrcholu Pik Lenina (7134 m) navíc sjel společně s Terezou Vlachovou severní stěnou a já se vydal na hory v USA, Mexiku nebo na Aconcaguu. Už pár let bydlím v Kalifornii a alpinismu se tak věnuji především tam.
Nápad se zrodil někdy počátkem roku 2023, ale na expedici jsme se vzhledem k pracovním povinnostem dohodli asi až 10 dní před odjezdem. Narychlo jsme sehnali letenky a agenturu. Zatímco já jsem si vymyslel dvoudenní aklimatizační výstup v Kalifornských Eastern Sierras, Martin se “aklimatizoval” skoky na kiteboardu. Nezbylo, než se sladit až v Pamíru.
V Tádžikistánu nás čeká rozpálená metropole Dušanbe, pověstná (dez)organizace místních agentur, ztráty bagáže, extra nocleh v Pamírské vesnici, obávaný přesun do BC vrtulníkem, který v roce 2018 havaroval během přistání v mlze, a podobné komplikace. Po pár dnech ale dorazíme do pověstného kempu Moskvina, který byl v roce 2022 zrekonstruován a je teď jedním z nejluxusnějších base kempů na světě. Za $3300 čeká horolezce permit na vrchol, plná penze, vytápěný pokoj, 2 Mbit internet, rusky dabovaná hollywoodská projekce ale hlavně sauna i s nedalekým jezerem.
Pik Četyrjog – Aklimatizace
Poté, co nás i naši bagáž vrtulník Mi-8 teleportuje do BC ve 4200 metrech nad mořem, začínáme aklimatizaci krátkými procházkami po okolí. Asi po třech dnech se nám dostane krátkého vrcholového okna a my se v této sezóně jako jediní vyrazíme podívat na Pik Četyrok, perfektní aklimatizační kopec ve výšce 6250 metrů. Na kopec žádná cesta není, letos nikdo nebyl dál než na ledovci v 5000 metrech. My postupujeme záměrně pomalu, na kopci chceme strávit alespoň 3 noci. Druhý den se nám tak trochu nečekaně zhorší počasí a ve sněhové bouři a mlze to zakotvíme v ledovcové trhlině uprostřed severozápadní stěny.
Další den se vstáváním rozhodně nechvátáme, hlava v 5800 metrech bubnuje a stan v trhlině se nijak neohřívá. Kolem 11 hodiny se ale rozhodneme pro krátkou odpolední procházku, která se organicky přemění ve vrcholový pokus. Kolem třetí odpoledne už sjíždíme na lyžích severozápadním kuloárem ve svahu cca 45-50 stupňů dolů po krásném rozměklém prašanu z předchozí noci, přilepeném na ledovém podkladu. Strávíme aklimatizační noc navíc v „naší“ trhlině a další den sjedeme na lyžích v trochu letních podmínkách až na roztrhaný ledovec mezi Pik Četyrok a Pik Vorobjev do 4900 metrů. Aklimatizaci tímto považujeme za úspěšnou a ukončenou a otáčíme zrak na naše hlavní cíle.
Pik Ozodi (Štít Korženěvské) – proč s lyžemi?
Štít Korženěvské už byl zlyžován, ale podle dostupných informací to bylo jen Polákem Bargielem, což rozhodně neznamená, že je i pro jiné smrtelníky. Cesta na vrchol vede po místy jen pár metrů úzkém hřebínku, který na jedné straně padá o pár set metrů níž na ledovec, na druhé do kilometrové skalní stěny. Martin, který s sebou přibalil, na rozdíl ode mě, i expediční boty, se mě opatrně táže, jestli jsem si jistý rozhodnutím brát si s sebou lyže. Já ale mám jen lyžáky, které nemají bez lyží smysl, a tak je rozhodnuto.
Do C1 dorazíme po pár hodinách, ale máme ještě dost sil a solidní aklimatizaci, a tak zamíříme rovnou do C2. Tato část výstupu je nejnepředvídatelnější, neboť začátkem srpna tání ledovce, který se sune od C2 dolů až pod C1, nabývá na rychlosti a musí se traverzovat pole, které je co pár vteřin bombardováno kameny z ustupující morény.
Vrcholové okno má vydržet, takže na druhou noc se přesuneme do panoramatického C3 v 6100 metrech jakožto základny pro vrcholový útok. Vrcholový den následujeme rad ostatních a vyrazíme asi 2 hodiny před svítáním, což se brzo ukáže jako chyba. Lyžáky zkrátka nejsou tak zateplené jako expediční boty, a tak v 6300 zalezeme do prázdných agenturních stanů a hodinku počkáme na východ slunce. Dál už cesta je přímočará, po někdy širším, někdy užším hřebínku, přes pár fixů i skalní lezení asi 200 metrů pod vrcholem.
Začátek sjezdu není zadarmo – lyžování v sedmi tisících je úplně jiné, než z o 900 metrů nižšího Četyroku. Když objíždíme skalní hranu v 6900 metrech, začnu trhat deskovou lavinu převátého sněhu a na začátku hřebene o pár metrů níže pak rovnou zapadnu až po prsa do trhliny.
Martin pak převezme vedení a zkušeně vybírá, kde udělat oblouk na žiletkovém hřebenu a kde se vyhnout převisu, fixnímu lanu a ledovým plotnám. Od 6500 se pak podmínky střídají jak ponožky – krásný prašan, ledové plotny, krátké slaňování s lyžemi, laviny z mokrého sněhu, trhliny i napadané kameny. Rozmanitost podmínek a náročnost sjezdu napovídá, proč se o sjezd nejspíš ještě nepokusilo více skupin. Asi 200 metrů nad C2 přestane být cesta jasná, vzhledem k nedávné lavině sutě a ledu. Když v asi 40 stupňovém svahu hledáme cestu, ujede mi jedna z lyží a skončí za horizontem.
Navlékám mačky a snažím se zjistit, jestli se lyže na zledovatělém svahu nezachytila o kámen nebo trhlinu, zatímco Martin dál prozkoumává, kudy sjet ke kempu. Po dvaceti minutách to vzdávám a začínám sestupovat hranu do C2. Martin se v kempu vítězoslavně objevuje asi 20 minut po mně i s mojí lyží na zádech. Ta zůstala v jedné z otevřených trhlin na spádnici. Další den sjíždíme kolem ledopádu až k nejnižší hranici sněhu do 5200 m a mířím zpět na zotavenou do BC.
Pik Ismoil Somoni (Pik Komunizma) – tříhlavá příšera
Výstup na nejvyšší vrchol Pamíru není zadarmo. Masiv jde rozložit do tří samostatných hor – 1500 metrů vysokou Borodkinovo ostruhu na „Hrudník“ (Grudi) v cca 6300 metrech a následného 300 metrů sestupu na ledovec, které pokračuje vyšvihnutím 1100 metrovým hřebenem na Pik Dušanbe, kde se běžně nachází čtvrtý a poslední výškový tábor v rovných 7000 metrech nakonec výstup stěnou a hřebenem závěrečných 500 výškových metrů na samotný vrcholový štít.
V půlce srpna se nám otevírá čtyřdenní výstupové okno, a tak po pár dnech odpočinku vyrážíme. Jako nejrizikovější část výstupu považujeme nástupovou rampu na ostruhu. Každých pár hodin se zde prožene lavina a každý druhý den je lavina dost velká na to, aby smetla kohokoliv, kdo se na rampě pohybuje. Jedna menší se prožene asi hodinu před tím, než na rampu nalezeme, tak jen věříme, že ta další na sebe nechá chvíli čekat. Po cestě přecházíme kolem mixu obrovských bloků ledu, sutě kamení a přeskakujeme trhliny a jen si představujeme, jaké by asi bylo zde lavinu potkat. Dolezeme na vrchol skalního hřebene do 5200 m, jakožto poslední možné místo pro kemp „na suchu“.
Postup po Borodkinově ostruze jde poměrně snadno. Ostruha je odfixována, byť letní slunce vytavuje četné Abalakovy hodiny, kterými jsou fixy uchyceny. V ledu drží každé druhé, ale pád by udržely spíš tak každé čtvrté hodiny. Místy překonáváme kolmé séraky, což nám s 25+ kilogramy na zádech dává zabrat.
Když dosáhneme vrcholu první hory, přichází náhle silná oblačnost, mlha a vítr. Spěcháme tedy dolů asi 300 výškových na ledovcové plato. Sjezd je to doslova na hranách – jižně orientovaná stěna v 6000 metrech po pár dnech sluníčka je spíš takové ledové zrcadlo, takže si obloučků úplně nedopřáváme.
Na ledovci potkáváme postupně skupinky, které vyrazily dva dny před námi. Je mezi nimi i Eric Gilbertson, Američan, který tímto vystoupil na svou 140tou horu z projektu „Country Highpoints“. Všichni dosáhli vrcholu, a tak gratulujeme k úspěchu a zjišťujeme beta.
Třetí den vyrážíme směrem na Pik Dušanbe. Po cestě mají být jen dvě větší trhliny, jinak výšlap není technický. S přibývajícími metry se postupně organicky rozdělujeme a užíváme si klidu a ticha v téměř 7000 metrech. Kolem páté odpoledne dosáhneme vrcholu, což bude náš třetí a poslední výškový tábor. Hlava bolí, teplota klesá a vařič odmítá fungovat. Trvá nám asi 2h rozmrazit půllitr vody, a tak vaříme až do pozdních nočních hodin. Díky poučení z Piku Korženěvské měníme strategii času startu výstupu a domluvíme se, že vyrazíme výrazně později. Počkáme, než se zvýší teplota a slunce nám začne svítit na cestu. Během našeho předchozího odpočinku v BC se totiž asi 15% horolezců vracelo s různě vážnými omrzlinami a jejich osudu se chceme vyhnout.
Jsme jediní, kdo se na vrcholovém štítu pohybuje během našeho pokusu. Volíme cestu poblíž skalního štítu a pak prostředkem svahu, který budeme později lyžovat. Vrcholový den postupujeme asi 100 výškových metrů za hodinu a tak krátce před třetí dosahujeme vrcholu s výhledem na celý Pamír. Pocit je to neskutečný.
Obujeme se do lyží, několikrát kontrolujeme pevnost vázání i přezkáčů a pak už se skrze sedlo v 7400 pouštíme do ledového štítu, který stihl změknout jen pro ty nejopatrnější oblouky. V našem kempu v 7000 jsme kolem páté a rychle volíme rozhodnutí ujet zhoršující se prognóze počasí do nižší výšky, a tak rychle balíme stan a volíme sjezd v zapadajícím slunci na plato do 6000 metrů. Pořádný prašan nacházíme až na posledních 200 výškových metrech, jinak je sjezd spíš bojem na zmrzlých sastrugách.
Další den šlapeme zpět na Grudi a zjišťujeme, že přímo pod vyšlapanou cestou se z ničeho nic objevuje 50x20m velká trhlina v ledovci, připomínající nám nebezpečí velehor. Z BC se vysílačkou dozvídáme, že několik ledových mostů na ostruze se zřítilo, a tak budeme muset často hledat trasu novou. Překvapivě sjezd z 6300 metrů na severním svahu je tím nejlepším sjezdem celé expedice – sníh je od sluníčka rozměklý, svah tak akorát a stopy z předchozích dnů nám ukazují cestu. Čas od času nás čeká slanění přes trhlinu, Martin volí i přeskok na lyžích. Čím jsme níž, tím je svah měkčí, ale sníh se také místy mění ve firn a v nižších partiích v led, po kterém dojíždíme na skalní ostruhu u našeho C1. Rychle skálu slezeme a přejet nebezpečnou rampu nám trvá sotva dvě minuty, namísto hodiny, kterou jsme tam strávili po cestě nahoru.
Do základního tábora docházíme s posledním světlem pátého dne výšlapu. Další dny pak trávíme hudbou a tancem na heliportu, plážovým volejbalem, koulovačkami s místními a léčením bronchitidy. Vrtulník nás odváží do údolí asi po pěti dnech. Máme „štěstí“, že nám stejný den mají vypršet víza, a protože vrtulník musí do Dušanbe, jsme mezi hrstkou vyvolených, kteří mají místo nekonečné cesty autobusem do Dušanbe vyhlídkový let nad Tádžikistánem.
Nebezpečí pamírského packraftingu
Po rychlém „runu“ na hranice do Uzbekistánu měníme vybavení. Ani já, ani brácha nejsme velcí vodáci, ale asi před 4 lety jsem začal prozkoumávat americké řeky s packraftem, nafukovacím kajakem. Už před odletem jsem se doslechl o pověstných pamírských řekách, a tak míříme do hor kolem Dušanbe. Nejdříve na řeky Sardai-Miyonu poblíž města Romit východně od Dušanbe, pak na známější řeky Iskander-Daryu do Čechy oblíbených Fanských hor.
Oba úseky mají klasifikaci cca III-IV, průvodce moc podrobný není, každý sesuv půdy řeku hodně upraví a podle místních tu řeky od rozpadu SSSR nikdo nejezdí. Podle toho také vypadá překvapení, přívětivost i pohostinství místních, když dva blonďaté kluky na gumácích na řekách spatří. Sjezdy jsou to nádherné, voda tyrkysová a místní řeky toho mají hodně co nabídnout.
V jednu chvíli podceňujeme prozkoumání peřejí před městečkem Zerevšan a poté, co mě čtyřikrát promele válec a Martin ztratí pádlo, raději prohlašujeme dvoudenní vodáckou expedici za ukončenou. Shodujeme se, že tahle zkušenost byla asi to nejnebezpečnější z celé expedice a přiznáváme si, že na vodě se rozhodně ještě máme co učit.
Překračujeme hranici do Uzbekistánu, abychom prozkoumali města Hedvábné stezky, jako je Buchara nebo Samarkand. V Buchaře zjišťujeme, že akorát probíhá pouštní taneční festival Stihia, místní verze Burning Mana, který tak tvoří výbornou tečku za naší výpravou. V Samarakandu nad sklenicí místního piva Sarbast hodnotíme expedici jako úspěšnou i navzdory nastupující bronchitidě – všechny naplánované kopce jsme vylezli, z vrcholu je zlyžovali a v celku se vracíme domů, i navzdory tomu, že se nám na řekách téměř povedl opak. Osobně jsem mimořádně vděčný za možnost strávit měsíc na horách s nikým jiným, než mým bráchou a prožít si dobrodružství, které nás ještě víc spojilo.