Už druhým rokem jsme měli v plánu se vyjet rozlyžovat do prašanu trochu dále na východ. Motivací k tomu byly fotky z prašanového lyžování avizující, že sněhové podmínky bývají výborné už v polovině listopadu.
Listopadová Sibiř 2017, aneb za prašanem a zimou na východ
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerieFotogalerie Skialp na Sibiří v listopadu 2017 >>
Z Prahy jsme odletěli v neděli 26. listopadu v osmičlenné smíšené skupině, v níž byla nemalou měrou zastoupena i splitboardová úderka Proti větru z Přerova. Přes Moskvu jsme s šestihodinovým časovým posunem oproti České republice doletěli do Novokuzněcka. Zatímco na Ruzyni i v Moskvě byly venkovní teploty celkem příjemné, Novokuzněck nás přivítal 26ti stupni pod nulou – při bezvětří.
Přes řeku jsme nemohli
I přes takto nízké teploty jsme nemohli hned pokračovat dál, protože se stalo to, co se na Sibiři děje jeden až dva dny v roce. Řeka Tom ještě nebyla plně zamrzlá, vzdula se, led popraskal a pod ním se objevila voda. Dostat se přes řeku tak bylo zhola nemožné. Druhý den dopoledne se to podařilo, když se zkombinoval částečně pěší přechod s přejezdem katamaránem taženým skútrem.
Po překonání řeky jsme naložili část těžké bagáže na saně za skútrem a sami jsme se na skialpech a splitboardech vydali do v zimě zcela opuštěných sibiřských dolin. Našim cílem a místem pobytu po několik následujících dnů se stala klasická sibiřská dřevěnice v sedle ve výšce 750 metrů pod kopcem s příznačným názvem Pik Durakov (1614 m), nebo-li vrchol bláznů.
Na hřebenu vyfoukáno, pod hřebenem parádní prašan
Začátek zimy 2017-2018 bylo v této části Sibiři přibližně o metr méně sněhu, než je obvyklé, tak na naše poměry v České republice bylo sněhu extrémně hodně. Stačilo vystoupit z lyží nebo splitboardu, a hned byl člověk nedobrovolně po pás ve sněhu. Tento bezedný prašan začínal kus pod hřebeny, které byly vyfoukané na betonový sníh a led díky silným západním větrům.
Z hřebenů stačilo sjet pár desítek výškových metrů níže a už jsme si mohli lebedit v hlubokém prašanu. Za sedm dnů lyžování při jasném počasí jsme i při zkrácených listopadově-prosincových dnech našlapali necelých 9000 výškových metrů. Samozřejmě jsme mohli najezdit a našlapat výrazně více, ale pro většinu z nás to byla v této sezóně premiéra na lyžích nebo snowboardu. Bylo lepší na začátku nic nepřehánět.
Na rozdíl od Novokuzněcka se trochu oteplilo, takže na výlety jsme většinou vyráželi za svitu čelovek při příjemných -20 C. Za svítání jsme tak obvykle bývali v horní části prvního výstupu. Zjistili jsme, že je úplně parádní se připravovat na první sjezd těsně po východu slunce. Musíme to takto praktikovat častěji.
Do opravdu strmých terénů jsme se za Pikem Durakov moc nedostali kvůli tomu, že vše bylo vyfoukáno a zledovatělé. Ani to však nezabránilo tomu, že se nám podařilo urvat převěj o objemu několika autobusů.
V Luzhbě spousta Francouzů a Rusů
Po návratu z liduprosté oblasti jsme se v Luzhbě důkladně občerstvili v jediném otevřeném podniku. Rozjěžděné strmé svahy 750 m vysokého vrcholu za říčkou Amzas nás nelákaly, přeci jenom, celý týden to tady brousili Francouzi pod vedením horského vůdce. Dali jsme přednost vrcholu Kujukova (1027 m) za řekou Tom a železnicí. Moc často se nestává, aby skialpový výlet začínal přechodem přes zamrznutou řeku a dvojkolejnou železniční trať. Parádní výstup prašanovým svahem neměl chybu a z hřebeného části směrem k vrcholu Kujukova byly směrem na sever krásně vidět vrcholy, na nichž jsme se v minulých dnech pohybovali.
Ke sjezdu jsme se vrátili kousek po hřebenu, abychom sjeli dolů krásným SV orientovaným kotlem se strmými svahy jak v lese, tak mimo něj. Jedinou malou nevýhodou byly potrhané svahy a sněhové sesuny, stejně jako několik lavin.
Skialpování na Sibiři je možné doporučit každému, kdo má rád prašan, má aspoň týden čas před plnohodnotným zahájením lyžařské sezóny v Evropě a chce si užít pravé nefalšované Sibiře. A ano, vodky a piva se také něco málo vypilo.
Prašanový skialpový výjezd na Sibiř podpořili G3 (Boatpark), Goal Zero, Pieps a Tilak.
Jan Pala se skialpinistickým aktivitám věnuje dvě desetiletí od Kanady přes Evropu, Blízký východ až po východní Asii (Japonsko, Kamčatka). Je autorem knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol., Epocha 2010) a spoluautorem knihy Horolezecká abeceda (Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol., Epocha 2007). Skialpinismus propaguje od metodiky přes kurzy až po přednášky. |