Lehounký prašan po pás při catski na Sibiři

Fotogalerie Catski na Sibiři >>

Koncem srpna 2012, po týdenní jízdě vlakem, konečně přijíždíme do sibiřského Krasnojarsku. Na nádraží na nás čeká vítací delegace ze Sibiřské státní kosmické akademie – z univerzity, kde bych měl celý zimní semestr studovat a pracovat na své diplomové práci. Lítostivým pohledem sjedou dvě krosnami obtěžkané, špinavé a zarostlé osoby, které se vysypaly z „plackartnovo“ vagonu.

Podívají se na můj lyžařský vak a začnou se smát. Trošku znejistím, jestli jsem ty skialpy netáhl zbytečne, ale zhruba za měsíc se na mě usměje štěstí. Z konzultanta diplomové práce, který mi byl přidělen, se vyklube vášnivý snowboardista a hned mi poradí, kde nejlépe za sibiřským prašanem, a to dokonce na catskiing.

Centrum sibiřského catski v pohoří Kuzněckij Alatau

Priiskovoje je zapadlá vesnice v pohoří Kuzněckij Alatau na východě Republiky Chakasie, kde se za sovětských časů těžila zlatá ruda. Kombinace vyšší nadmořské výšky a sibiřského kontinentálního klimatu zaručuje lehounký prašan s nízkou vlhkostí již od poloviny října. Toho využíla firma PriSki a začala nabízet catskiing s ubytováním. První termín byl vypsán na konec října za velmi výhodnou cenu z důvodu nejistých sněhových podmínek – 15 000 rublů na týden, včetně ubytka, stravy a ruské bani. V roce 2012 to bylo v přepočtu necelých 10 000 Kč.

Viktor Nalivkin, bývalý SNB reprezentant RF, mě vyzvedává na koleji, nabíráme další lidi, a vyrážíme na 400 km výlet. Jsem poučen, že cestou musíme nakoupit alkohol. Vedle Viktorova plného nákupního košíku vodky si připadám se svým kartónem piv jak socka. Po zledovatělé silnici letíme průměrnou rychlostí až 150 km/h a v hlavě se mi vybaví Youtube videa krvavých nehod od ruských řidičů. Naštěstí posledních 150 km je po šotolině s výmolama a tam musí zpomalit, aby se vodkám v kufru nic nestalo. Po pár hodinách dorážíme do resortu Bolnička, který je po nejen po „remontu“, ale dokonce po „Euro-remontu“! Ruský standard rekonstrukce, neboli „remont“, je vlastně jen překrytí nevzhledných částí stavby, aby vše bylo oku líbivé. „Euro-remont“ je rekonstrukce, jak ji známe v našich krajích. Pokoje jsou čisté, bez štěnic a bez švábů, záchody s prkýnkem a sprcha se studenou i teplou vodou. Oproti ruské koleji si připadám jak na zámku. V okolí je řada krásných kopců v rozmezí nadmořských výšek 1300 až 1600 metrů.

Odříznutí laviny snowboardistkou metodou padajícího listu

Druhý den po snídani se skupinou dalších 8 lidí nasedáme do rolby a vyrážíme na kopec. Kromě řidiče rolby v kabině sedí i náš guide, Kosťa. Říká, že sněhu ještě moc není a lavinových vyhledávačů netřeba. Naštěstí mám svůj a lavinový vyhledávač má také Griša z Kamčatky. Ve skupině jsou i dvě děvčata, které snowboardují druhou sezonu a většinu prašanových svahů sjíždějí metodou padajícího listu. Tímto stylem si také brzo odříznou docela slušnou lavinu, nicměne jsou tak pomalé, že než se otočí do druhého směru, lavina je už dávno dole a ony sjíždí po vyrolbovaném svahu. Velkým štěstím bylo, že lavina nikoho nezasypala, protože většina Rusů byla ožralá a vůbec netušili, co se děje.

Lehounký prašan až po pás

Na začatku jezdíme kratší svahy mezi břízkama s převýšením do 500 metrů, postupně přecházíme na řídký lesní terén s výšším převýšením. Na hřebenech a otevřených svazích bývá vyfoukaná krusta. V lese a závětrných místech je prašanu místy až po pás, je opravdu lehounký, dusí a vůbec nebrzdí ani při nižších sklonech svahu.

Dlouhé čekání na rolbu

Jedinou nevýhodou je docela dlouhé čekání na rolbu, zejména proto, že místy chybí cesta a rolba to musí brát přes stromky lesem. I tak je ovšem většinou rychlejší než holky na snowboardu. Děvčata to naštěstí brzy zabalí a potom zvládáme 8-12 sjezdů za den. Nejvyšším vrcholem, na který je možné dojet rolbou je Zaozernaja (1657m). Teploty v říjnu jsou velice příznivé, maximálně -10C přes den. V zimě však mohou teploty poklesnout až k -50C.