Lavaredo Ultra Trail 2018 u Cortiny z pohledu zvědavé ženy z Beskyd

Fotogalerie Lavaredo Ultra Trail 2018 >>

To si tak v říjnu hned dáte tisíc předsevzetí o tréninkovém plánu a motivaci, ale jak to tak bývá, člověk míní, nohy běžce mění. Od dubna jsem se plácala v různých fyziologických problémech a neduzích, až jsem se musela smířit s myšlenkou, že Lavaredo 2018 bude turistický dálkový pochod. Euforie a nadšení z celé krásy Cortina D`Ampezzo přišla snad až den před závodem, stejně jako zažívací obtíže způsobené instantním outdoor jídlem.

Eliťáci si vymezují startovní pozice

Ale co nás nezabije, to nás posílí. Smířená se svým osudem se nakonec štočkuji hodinu před startem pod startovním obloukem na krásném historickém náměstí Cortiny. Poslední dny městečko závodem vyloženě žije. Držím se neomylně kamaráda Mirka, který tu je už potřetí a tahá mě skoro až před startovní pásku. Tlačíme se jako sardinky, všichni se fotí, natáčí a na dosah před námi si vymezují prostor elitní běžci jako Hayden Hawks, Pau Cappel, Mira Rai, Nuria Picas nebo Kelly Wolf.

Na Tre Cime se určitě ochladíme

My ještě na poslední chvíli kontrolujeme povinnou výbavu. Dlouhé kalhoty, tričko i bundu tuším v mém rozpoložení použiji. Nahoře, na Tre Cime, má být k ránu až pocitových -5 stupňů. Za poslední den se výrazně ochladilo, přišla studená fronta, což já, jako milovník zimy jen vítám s otevřenou náručí. Na skalní grilování se soupeři moc nejsem. Spousta běžců vyráží už ze startu v bundě. Pro mě to nemá význam, pokud poletíme tempem 4:30 první kilometr, jak si s Mirkem slibujeme, skončila bych spařená jako jetel.

Lavaredo startuje za řevu diváků a cinkotu zvonů

Úderem večerní jedenácté vybíháme za potlesku, řevu a cinkotu zvonců. Běžíme hlava nehlava a podél cest je nashromážděno neuvěřitelné množství fandících lidí. Jejich počet neubývá ani v prvním stoupání či seběhu, diváci čekají ještě i na  následující občerstvovací stanici. Mirka ztrácím v prvním kopci, ten si to tempo 4:40 držel snad až do sedla. V prvním příjemném klesání dolaďuji technické detaily, hůlky mám na batohu, lahvičky mi na batůžku moc nesedí a navíc zas budu muset někam za stromek.

V jakéms takéms rozpoložení doplachtím na první občerstvovačku na 18. km, doplním vodu, třený koláč, pomeranče a opět hodně běžeckým profilem trati krájím noční hodiny. Druhé stoupání na Forc. Son Forca už mi to nedá a sundávám hůlky. K jakému překvapení mi ta druhá nejde složit, mlátím s ní kolem o šutry a ta potvora nedrží. V beznaději tak vystoupám do prvního sedla s houpající hůlkou jako ninja. V seběhu hole složím a na další občerstvovačce v sedle Federavecchia hodlám hledat kohokoliv, kdo má náplast a porozumí slovíčkům fix tape a blister. U prvních záchranářů hlásím úspěch a modlím se, aby ta hůlka držela alespoň do cíle.

Čelovka nevydržela mé sebenadávání

Zatímco si asi dalších 10 km k jezeru Misurina nadávám do telat a jiného podobného dobytka, zaregistruju, že všichni kolem mají nějaké silné čelovky…anebo ta moje přestává svítit. No jasně. Blik. V prorostlém seběhu si nedobrovolně dávám černou hodinku. Tak zase batoh dolů. Hledám baterky, měním a Budiž světlo! U jezera už nemám sílu nadávat, ani sama sobě. Začíná svítat, čelovku zahazuji, trasuji křoví.

Myslím, že stoupání na Forc Lavaredo bude pomsta jedna za všechny. Do nějakých 2200 metrů mi to ještě nepřijde, ale pak přichází propad, jak teplotní, tak výkonnostní. Fouká studený vítr a já se sotva dovleču na Rif. Auronzo. Beru za vděk vlažnou polévku, potom všechny teplé vrstvy z batohu a nakonec to zapiju ledovým čajem. Venku už vykukuje sluníčko a plíží se podél skal. Jako já.

Nádherné výhledy na Dolomity nabíjejí

Konečně se otevírají nádherné výhledy na Dolomity. Čas už dávno nehoním, vytahuju mobil, abych si taky udělala vzpomínku, u Tre Cime se pokouším o selfie, z čehož mě zachránil pohledný záchranář, který mě ochotně vyfotí s neodmyslitelným skalním výjevem. Pomalu a nekonečně klesám k Lago di Londrone. O nějakých 400 výškových metrů níže už sundávám všechny teplé vrstvy, a abych nezapomněla na skvělé jídelní balíčky předešlých 2 dnů, udělám si ještě pár WC dostaveníček.

Od šedesátého kilometru nastává vražedný běžecký úsek ke stanici Cimabanche.  Tohle už se běží těžko. Spíš jdu a těším se na vydatnou sváču a taky svůj přibalený drop bag, který mi ze startu přivezli. Nabalila jsem si kšilt i sluneční brýle, vyměnila jsem si dětské přesnídávky. Gely i cukroví kvůli zažívání vypouštím a důvěřuji hlavně ovoci, polévce, bagetám, pršutu, kompotu…no prostě se tady královsky nažeru, když už nic.

První bolístky a válečná zranění

Trošku si postěžuju do telefonu a šourám se do dalšího kopce na Forc Lerosa. Konečně si užívám osamělých chvilek bez všudypřítomných běžců. Pozoruji krásné skalní útvary, které zdejší oblast nabízí, a zároveň registruji první bolístky a zkoumám válečná zranění. To máme jedno koleno, jedno lýtko a o slovo se hlásí taky něco v klenbě chodidla.

Nahoře zas určitě budou záchranáři, mohla bych se svézt? Několik desítek minut střádám plány, dokud mě ten chlapík z horské neosloví, zda je vše OK, a já se slyším odpovídat YES. (Nelíbil se mi). Koulím se nespokojena dolů, sedlo Malga Ra Stua (75 km). Místo obklopené alpskou zelení a plnými stoly dobrůtek. Usedám k obědu. Někde přes kopce tuším směr, kde je Cortina. Tipuju, že první už je v cíli.

Pro mne nejtěžší část závodu – placatění se mezi kopečky nad dva tisíce metrů

Přede mnou je poslední a nejtěžší pasáž závodu. Placatění se mezi kopečky nad 2000 metrů. Vědět takhle dopředu, co mě čeká, usedám do svozového busu už v Cimabanche. Ale jsem ženská zvědavá. Vyrážím dál. Za další čipovou kontrolou se rozhodnu pro očistu těla i ducha v řece a ze svého koupacího místa mávám ostatním závodníkům na mostku. Nakonec se dostávám do jakéhosi kaňonu, kde se vynořují ferratisté a turisti, a my závodníci pronikáme dál do nitra vyprahlého skalního údolí.

Na mapce čtu jakýsi vykřičník nebezpečného úseku, ať jdu, jak jdu, nic neregistruji, to bylo vše? Vynořím se překvapeně u hlídky záchranářů a s pokrčením ramen pokračuji ve své ultra tantrické pouti. Nevím, kde přesně jsme se začali mísit se závodníky kratší trasy 48 km závodu Cortina Trail, ale je nás zase na trati jako much. Navíc díky mému ledabylému tempu schytávám ty ze zadních pozic.

Tempo druhých je nebezpečně nakažlivé, takže se šourám

Tady jsem se přesvědčila, jak je tempo druhých nebezpečně nakažlivé. Šourám si to ve vláčku v tom horkém skalním údolí a na hodinkách hypnotizuju ubíhající kilometry. Za každým obzorem už hledám kýženou pevnost z 1. světové války, ale ta stále nikde. Tempo se mění na poposedávání a počítání oveček. Nakonec se nějakým způsobem k Forc. Col dei Bos dostávám a pak celá běsná dorážím do lyžařského střediska k Rif. Col Gallina na občerstvovací stanici.

Míjím svozové autobusy a zoufale si snažím něco vybrat z vyzobaného menu. Studená polévka, suché bagety a do toho studený vítr. Konečně se mi daří navázat spojení s Mirkem, který je kopec dopředu. Chudák taky nejede zrovna hitparádu, ale podaří se mu mě alespoň přesvědčit těch zbylých 25 km dojít. Dávám se do stoupání na Rif Averau. Čeká mě šichta asi do pozdního večera.

Pobrečím si i zopakuji malou násobilku

Cestou si pobrečím i zazpívám, zopakuji si malou násobilku a snažím se vnímat krásné výhledy i skalnaté vrcholky obdivuhodných tvarů, do kterých se opírá odpolední slunce. Kolem jezdí lanovky s turisty, dole smutně sleduji Cortinu. Po přehoupnutí sedla mě opět nabíjí krásné protější vrcholky a zářící sníh na Marmoládě, stejně jako níže zelené pláně. Další občerstvovačka v sedýlku Passo Giau. 101 kilometr. To půjde.

Ještě jeden úsek s vykřičníkem (takový ten úsek, kterých je třeba na turistickém chodníku na Slavkovský štít asi 5) a jedno stoupání na Forc Giau. To je ovšem vražda, napsala. Soustředěně tu kladu nohu před nohu. Tak nějak nápodobně to doplácám na poslední švih, kde už záhlédnu jak Cortinu, tak poslední stanici Rif. Croda da Lago. Začínám tušit posledních 10 km seběhu, co nás čekají, a snažím se vypočítat přibližný čas příchodu.

Vítězové Hayden za 12 a Kelly za 14 hodin

Ať dělám, co dělám, budu se blížit 22 hodinám. Celkem prozření z vysněných 18 – 19 hodin. Ale to je ultra ať chci, nebo ne. Jsou tady jiní borci a borkyně. Já s pompou dobíhám do pomalu stmívající Cortiny, kde lidé fandí před svými domy, ze zahrádek kaváren a podél cílové rovinky. Čekají tu na své blízké a gratulují všem dokončujícím. Ale jaké to muselo být třeba pro vítězku Kelly Wolf? Trasu zvládla za 14 hodin a 36 minut. Vítěz Hayden Hawks se s letošní tratí popral za 12 hodin 16 minut. Pro hobíka z Beskyd je to jiný vesmír. O to krásnější zkušenost a možnost tam vůbec být.