Krkonošská Noc Tuleních Pásů 2019 pro Beskydy

Fotogalerie NTP Krkonoše 2019 >>

Co je nového v roce 2019?

Po loňském znovuobnovení legendárního krkonošského závodu si pořadatelé i letos dávali záležet na vyladění všech detailů a rozhodně  organizaci neponechávali náhodě. Již od listopadového začátku registrace bylo ohlášeno několik změn, kterými pořádání dalšího ročníku projde. Loni byl závod určen delší trasou jak pro dvojice, tak zkrácenou variantou pro jednotlivce. Letos byla jedna hlavní trasa a pouze pro dvojice, na které čekalo 14 km a převýšení 1100 metrů.

Zájem, který zvedlo spuštění registrace však předčil snad i očekávání pořadatelů. Startovní čísla byla během pár dnů kompletně vyprodána. Teď už zbývalo jen vyladit formu, výbavu a modlit se za kvalitní sněhové podmínky.

Start se nesl v duchu startovních vln

Týdny utekly jako voda, napadly kvanta sněhu, beskydsští medvědi ulehli k zimnímu spánku a v Peci mrzlo jako na Sibiři. Naše beskydská delegace se opět vydává vstříc tulenímu večírku u Krakonoše, který se asi nestačil divit davům skialpu chtivým výletníkům, kteří se od rána začali hromadit v jeho revíru.

Hned po registraci jsme se obeznamovali s letošní novinkou a to rozdělení závodníků do startovních vln. Dle těchto selekcí se konal jakýsi pochod pod sjezdovku Javor a poté zas pozvolný návrat ve směru spodní stanice lanovky na Sněžku. Jestliže byl záměr nechat všechny kvalitně vymrazit ještě před startem, tak se povedl.

Než nás jako MIX 2 vypustí ve třetí vlně, už ani nevím, kde mám nohy, za to se mi chce děsně čůrat. Akorát představa rozmrazování končetin, soukání z kombinézy a následné vystartování mě vyděsilo mnohem víc, než to, že by už první chlapi mezi touto činností byli dávno v cíli.

První stoupání pod lanovkou na Růžovou horu

Vypuštěni v botech a s lyžemi na batohu (moje opravdu neoblíbená disciplína) několik minut za MIXY 2, zachytáváme poslední trousící se turisty právě ve strmém a sypkém hangu vedoucím pod lana. Po překonání špuntu č. 1 nazouváme lyže a vyrážíme do cikcaků, tedy špuntu č. 2, kompletně pokrytých kličkujícími závodníky.

Nad hlavami nám lítají kabinky, pod nohama podkluzuje, zrovna když to nejméně potřebujete, sypký zmrzlý sníh a každou chvíli se vynoříte z uliči do cesty někomu jinému. Loni se nám osvědčila taktika sabotáže cikcaků a vzít to napřímo, letošní praxe vs. tenká gumka, která každý Pavlův záběr hrozila nenávratným sjetím až dolů k potoku, za plánovanou taktikou lehce pokulhávala.

Bylo nás na trati dvojnásobně více, tím spíš, že jsme zachytili chvost chlapů a prvních mixů startujících ve vlnách před námi. “Pardon, sorry, děkuji, nezlob se, tu gumu nestříhej, bacha šňůra,” je kompletní slovník využívaný při stoupání na Růžovou horu. Konečně se po 29 minutách noříme na vrcholovém plácku, kde nás spousta sundává pásy, abychom po svážnici vyrazili ve směru na Růžohorky.

Noční zimní krajina jako odměna za výstup

Pavlík mi mizí z dohledu hned, jakmile vjedu do lesa. Počká dole. To, že mi to na mírných svazích nejede, je můj celosvětově známý handicap. Svištím osamocena se svým vlastním světlem. Okamžitě se přede mnou rozprostře pod sněhem spící krajina a jako bonus zalita měsíčním svitem a obklopená třpytivou září krystalků sněhu. Skoro se zapomenu odpíchávat a jen se snažím splynout s okamžikem.

Sem tam mě předjede někdo technicky lepší a rychlejší, od Růžohorek cesta konečně nabírá na sklonu a trochu se rozjedu. Na Portáškách lehce tápu, abych se náhodou nepustila svahem na jiné místo. Dole sejmeme lyže a přebíháme několik set metrů podél silnice na druhou stranu, abychom mohli obkroužit Javor a dostat se na tamní sjezdovky. Tady registruju asi dva páry z naší kategorie. Sakriš, jak nám mohli uniknout, nabíráme tempo do pozvolného stoupání a v dalších strmějších partiích je snad už nadobro ztrácíme z dosahu. Sjezdovky jsou tiché, lehce svažité, ale utíkají pomalu. Než se vyškrábeme na horní pasáž, nepromluvíme a bojujeme každý se sebou, popřípadě plným močovým měchýřem.

Poslední sjezdy a průchody lesem

Závodní pole se konečně protrhalo. Stoupání prosvětluje nabízený teplý čaj a nadšené povzbuzování. Bodne stejně dobře, jako loni. Už nás čeká jen jeden krátký sjezd, táhlá lesní cesta a poslední dojezd až do cíle. Dvojice se trousí v nepravidelných intervalech, sejmou, sjedou a naposledy nandají. Spousty závodníků potkala nezvaná překážka. V mrazivém počasí už potřetí, někomu už po druhé, pásy nelepí a zápolí s nimi na každém rohu. Prostě Noc tuleních pásů! I těch, které nedrží.

Po průjezdu temným lesem se vynoříme pod ozářenou sjezdovkou Javor a jako bonus je cílový oblouk situovaný do svahu, kam se musíme posledních pár metrů vyškrábat. Hurá, můžu na záchod!

Medaile i pro Beskydy

Do cíle jsme dorazili jako první dvojice Mixu 80+. Z mladších mixů před námi skončily čtyři páry v čele s Tomášem Petrečkem a Terkou Rudolfovou. První chlapi, Ondra Fejfar a Radoslav Groh, zvládli celou trasu za 1 h a 12 minut. První ženy, které protly cílový oblouk byly Vendula Pekárková a Daniela Antropiusova. Do Beskyd nakonec vezeme tři zlaté placky díky naší Kláře Kočarové, která zvítězila ve starších ženách společně s Lenkou Hepnarovou. Kompletní výsledky letošní Noci Tuleních pásů zde.