Jak zvládnout Walkers Haute Route o délce 180 kilometrů s převýšením 12500 metrů nahoru za šest dní? V dámské dvojici ze severovýchodní Moravy jsme se vydaly do Francie a Švýcarska v druhé polovině srpna 2021.
Malá kaluž na dně mého nového bazarového UL stanu den před odjezdem mě lehce rozhodí. Návodu na netu však věřím, tak rozmíchávám silikon v ředidle a přetírám nejen švy, ale pro jistotu stan celý. Snad do zítřka uschne, a nebudu ho pak muset někde v horách rozlepovat po cárech. Muž se nevěřícně dívá na tu hromadu věcí a můj malý batoh. Já si věřím a během hodiny v něm pracně vyplním každou škvírku.
„A to tak budeš balit každý den?“
Ráno se mi to rozleží a bez ladu a skladu přehážu věci do většího batohu. Moc to nepomohlo a stejně mám ještě dvě tašky v ruce. Naštěstí se vezeme do Chamonix autem s kamarády, kteří běží některou z tras závodu UTMB kolem Mont Blancu.
Zabalit se do batohu a vyrazit do sedla Col de Balme
Na parkovišti se pokouším o nemožné, vecpat hmotu do menšího objemu. Rezignuji, mikinu vlastně nepotřebuji, ani pořádné pončo a nesmeky. Hlavně ať netrpím hlady! Stejně má ten batoh i s vodou asi 15 kg. V sobotu v 17 hod se loučíme s kamarády a s Mont Blancem v zádech vyrážíme k Matterhornu vstříc týdennímu dobrodružství. Sedlo Col de Balme na francouzsko švýcarských hranicích nás přivítalo tmou, mlhou, vichrem a drobným deštěm. Vypínáme data a trénujeme postavení stanu a jeho nepromokavost. Super!
Ráno nás přes trhající mraky vítá dramatickými výhledy. Přes pár skalek s řetízky, kolem bivaku Les Grands Desuss s obsluhou, která se zapomněla v době „dětí květin“, klesáme k chatě Glacier. Tady začíná první náročné stoupání, kdy se na 3,6 km dostáváme o 1000 metrů výše do skalnatého sedla Fenetre d´Arpette. Toto sedlo řádně prověří naše stehna a ramena a ukáže, co zbytečného sebou taháme. U mě teda hlavně jídlo…
V sestupu v ujíždějícím suťovisku nejsme rychlejší. Až do Verbier se cesta vlní přes různé vesničky, a z těch rovin jsme utahané spíš psychicky. Do toho začíná poprchávat, a tak večer obsadíme autobusovou zastávku. Začínám si být nejistá plánovanými denními 30 km s 2000 metry převýšení. Noc je strašná, špunty do uší jsem zapomněla a v těch serpentinách si všichni hrají na závodníky.
Z Verbier do kopců přes Cabane Mont Fort
Vstáváme raději před příjezdem prvního busu a ještě potmě stoupáme přes Verbier po nekonečných sjezdovkách, přes Cabane Mont Fort konečně do klidu hor. Za celý den překročíme několik téměř třítisícových sedel, až mrazí z chladné krásy rozpukaných ledovců, divokých potoků, sněhových polí, kolem ocelově šedých ledovcových jezer. Balancujeme přitom s batohy na obrovských šutrech. Potom v kamenných laviništích hledáme chodník jen podle značek, ale tady v horách ty vzdálenosti a výškové kilometry nějak rychleji ubíhají.
Míjí nás dva běžci, jejda, jsme na trati PTL závodu 300 km a to jsem chtěla klid. Naštěstí rozestupy mezi týmy jsou několikahodinové. K chatě Prafleuri docházíme večer a sbíráme síly na poslední sedlo tyčící se nad hlavami Col des Roux. Za ním se už otevírají výhledy na tyrkysově modré jezero Lac des Dix. Pozoruji kamenně stojícího kozoroha a mezitím další tým! Naši Palonc se Šilarem! A mají čas i prohodit pár slov. To nás povzbudilo a doufáme, že i je a druhé místo udrží! Hledáme místo bez kravských lejn a stavíme stan.
Odstřelování nového chodníku
Brzy ráno vycházíme opět bez snídaně, budeme vařit a sušit věci zase až tak za 2-3 hodiny na sluníčku. Stoupáme do mírného travnatého sedla opět s výhledy na blízké ledovce. Najednou výstřel a před námi se zvedají oblaka prachu. Co se tam děje? Dělníci budují nad námi nový chodník, odstřelené kameny zasypávají ten starý 500 metrů před námi. Konečně nás zaregistrují, i další závodníky a čekají až projdeme.
Lezeme nahoru po šutrech po všech čtyřech a ze dvou možných sedel vybíráme to značené jen tečkami Pas de Chévres (2855 m). Vzdušné řetězy a žebříky nás dostávají do euforie. Scházíme do Arolly a před obědem konečně snídáme. S klesající výškou stoupá teplota, je hic. Konečně jsme nejníž, v Les Hauderes (1450 m), a čeká nás zase stoupání nahoru do sedla Col de Torrent (2916 m). Krajina se zase změnila. Sedla jsou sice vysoké, ale travnaté, mírné, spousty kytek jako v botanické zahradě, všude se pasou krávy, tak jsem ráda za láhev s filtrem z Decathlonu. Stan stavíme u jezera Lac des Autannes s naprosto fantastickými výhledy na Dent Blanche a Weisshorn halící se večerem do růžových oblak.
Kolem tyrkysového jezera Lac de Moiry
Ráno chci zevnitř stanu utřít vlhkost a on rachotí! Neva, námrazu vytřepeme. Kolem tyrkysově modrého Lac de Moiry na opět stoupáme nahoru, k horní stanici lyžařského střediska nad Zinalem. Tělo už si na každodenní zátěž konečně zvyklo, ramena se otlačily a batoh zlehkl snědeným jídlem.
Prudce klesáme pod lanovkami s výhledem na majestátní rozsochatý Dóm a snažíme se udržet naše přední pozice před kluky z Kanady, co jdou nalehko a už druhý den se s nimi míjíme. Závodnice se v nás nezapřou. A tak v Zinalu pak čekáme dvě hodiny na otevření obchodu a díky místní wifi se dozvídáme, že jeden z našich kamarádů se při závodě zřítil a zahynul… je nám těžko, mlčky kráčíme dál každá ponořená do svých myšlenek, copak asi osud nachystá nám?
Chci blíž do hor, mezi ledovce a horské velikány, a tak za Zinalem odbočujeme z trasy Walkers Haute Route. Do Randy v zermatském údolí chceme jít zkratkou přes nejvyšší evropský vrchol dosažitelný z naší výstupové strany bez lezeckého a ledovcového vybavení. Cestou do sedla Forcletta je prázdno, tudy moc lidí nechodí. Tma nás zastihne na zarostlém chodníčku vedoucím po skalní římse vysoko nad údolím. Naštěstí ty zákazy vstupu vidíme vždycky až z druhé strany. Snažíme se stan zasunout co nejblíž ke stěně, když vidím všude kolem ty popadané kameny. To by byla blbá náhoda, ale spánek nemám klidný.
Přes vrchol Üssers Barrhorn (3610 m)
Budíček už v pět, chci scházet po ledovci dřív, než se do něj bude opírat odpolední slunko. K chatě Turtmann přicházíme, když ostatní už po snídani vyrazili. Čeká nás celkem 1400 metrů nahoru na vrchol Üssers Barrhorn (3610 m). V sedle Schollijoch pozorujeme výstup trojičky s ferratovými sety z ledovce po kolmé stěně zajištěné řetezy a lany. Půjde nám to tudy dolů? Ale jo, jen se pořádně držte s těmi batohy, uklidňuje nás slečna jistící své rodiče.
Odkládáme batohy a jen nalehko vycházíme na vrchol. Vítr fičí, ale nemůžu se vynadívat. Vzadu Mont Blanc a před námi mezi Weishornem a Bishornem vykukuje špička Matterhornu. Směju se štěstím od ucha k uchu. Úsměv tuhne až při kolmém sestupu ze sedla Schöllijoch.
Raději sundávám rukavice, které po laně kloužou. Peťa mizí v hlubinách pode mnou a něco tam v jištění šroubuje. Pár roxorových tyčí se ve stěně protáčí nebo jdou úplně vysunout. Raději se držím kramlí. Staré jištění se kříží s novým, stačí si jen vybrat! Jednu menší trhlinu na ledovci překračujeme a rychle po sněhu kloužeme z dosahu odlamujících se skal a padajících kamenů. Uff!
To nejobtížnější je za námi, teď už jen dlouhé klesání do Randy. Ale cesta nám nedá vydechnout. Kličkujeme v prudkém srázu mezi ovcemi, kozy na nás shazují šutry, sem tam přelezeme skalku, nohy už se po celém dni unaveně motají, soustředím se, ať nezakopnu a nejsem dole příliš rychle. Při večeři s Weishornem za zády pozorujeme usínající městečko přímo pod námi.
