Velikonoční norské fjordy v prašanu, aneb s pěti Norkami na Kvitegga (1489 m)

Úterý začíná brzo ráno, protože nás čeká delší výšlap a my ještě ani nevíme kam. Po cestě na Kolåstinden (1432 m) potkáváme zástupy místních šlapačů a tak ostře uhýbáme do žlabu pod Sætretindane (1365 m), ve kterém vidíme prošlapané stopy, ale jinak ani noha. Užíváme si samotu, ale nahoře nás překvapila skupina, která přišla druhou stranou. Každopádně výhledy a místní špičáky jsou dechberoucí a sjezd je dlouhý, s hlubokým sněhem v horní půlce a firnem dole. Konečně poznáváme, proč se jedná o světovou destinaci pro vyznavače tuleních pásů. Na vlně euforie si jedeme ještě dlouho do noci.

Středeční ráno je slunečné, ale brzo přichází sněžení a vítr, a tak nás Kewin opouští. S Jurou se rozhodujeme opět relaxovat a míříme do místní sauny v hotelu Stranda, kde v bazénu budíme rozruch mezi místními rodinkami s dětmi. Pár dnů na cestě s námi udělalo své, ale odcházíme čistí a voňaví. Venku mezitím přestalo sněžit a my vyjíždíme zpátky do hor, za středisko. Asi v pět odpoledne nás napadlo jít zkusit chytit západ slunce. Do kopce šlapeme snížkem jemným jako pírko, to jsem zažil naposledy v kanadských Rockies – champagne powder. Oskarovi se nechce vykouknout, a proto to balíme kousek pod vrcholem ve chvíli, kdy se mraky začínají zbarvovat do oranžova. Dolů si to svištíme oranžovým peklem a k autu dojíždíme zrovna, když celé to divadlo končí.

Čtvrtek se rozhodujeme trávit ve středisku Stranda, které je vyhlášeným norským frýrajdovým rájem. Začínají velikonoce a tak nás tu čeká něco, co Jura vtipně glosuje jako “Powder stress”. Ráno fouká, je mlha, ale několik stovek hrotičů s tlustýma lyžema se pouští do všech možných stran, žlabů, plání a kuloárů. Asi po dvou hodinách znechucení sedáme do kavárny a vyčkáváme. Nakonec se dělá pěkně a zjišťujeme, že je pořád co orat.

Potkáváme místňáka Oysteina, kterému chutná české pivo, tak nás bere na prohlídku a ještě ve tři odpoledne drtíme poslední prašan. O půl paté je ale dokonáno a tlupa místních divokých prasat poryla co se dalo. Určitě můžu toto středisko vřele doporučit – mimo svátky samozřejmě. Večer už nasedáme do auta, přichází další sněžení a my se přesunujeme naproti Tiborovi, který nás má potkat u Hellesylt. Dnes se prý bude pít.

Do pátečního rána připadlo dalších možná 20 cm (celkem kolem 50 za poslední tři dny) a lavinovka poskočila i díky větru na třetí stupeň. Výběr kopce padl na Kvitegga (1489 m), který se tyčí nad Geirangerfjordem, ale po cestě nahoru by nás neměl čekat žádný hodně prudký úsek. Dole ani noha, kromě nás a …. pěti mladých Norek, co si od babičky odskočily na výšlap. No co, příjemné zpestření a aspoň nás to prošlapávání čerstvého sněhu nebude tolik bolet. Tibor kopec vyběhl, jako by měl natrénované na maraton a Jura zapomněl, že šlape na těžkých frýrajdových lyžích, a že mu už moc nedrží pásy. Sjezd byl dlouhý, pozvolný a celou cestu s výhledem k fjordu. Večer přesun zpět na západ pod vrchol Skårasalen.

Skårasalen (1542 m) je velké lákadlo, a tak nás v sobotu už brzo ráno budila přijíždějící auta. Eprouč pod kopec byl trošku delší, ale víc nám vadily davy, co šly nahoru s námi. Nakonec jsme si dali dlouhý sjezd s kvalitním sněhem v horní části a okoukali jsme alternativu sjezdu k fjordu s odjezdem lodí na příště. Teď už jen odjezd směrem domů, po cestě potkat losa, rozloučit se s Tiborem na východě Jotunheimenu a tešit se na další přiležitost vypadnout do hor.

Ty nejznámější kopce chcete určitě v Sunnmøre šlapat mimo svátky, kdy Noři míří houfně do hor. I tak je to velký zážitek pro kluky z Hané, jako jsme my dva. Potenciál hor je tu ohromující, dostupnost zarážející, a pokud je prašan padající, pak je to ta pravá kombinace. Ten pravý Pudderjakt.

hotel Strandan

1. díl: Prašanové norské velikonoce – fjordy a Gaustatoppen (1883 m)