Tatarka direkt – narovnání jihozápadní stěny Kežmarského štítu

Jak Karel Svoboda napsal na svém FB, asi nejvýživnější sjezd, co jsme v Tatrách sjeli. Tatarka direkt překonává celkovou náročností ještě sjezd z Predné Bednarzovy lávky, kterou jsme sjeli loni. Technicky ne, ale psychicky a celkovou náročností ano. Psychicky je to velmi náročné.

Nejtěžší oblouky děláš na velmi malém prostoru a s velkou expozicí pod zadkem. Dále je velmi obtížné, možná nejobtížnější, vystihnout podmínky a načasovat sjezd. Žlábky se různými směry otáčejí a stíny vrhají i velké skály podél. Nehledě k tomu, že stále ještě hrozí nebezpečí po projetí celého sjezdu dole na skalních prazích Cmitera, kde může být led anebo odpoledne nebezpečné sněhové splazy.

Tatarka direkt prodlužuje a narovnává originální linii, kterou velký tatranský znalec a skialpinistický vizionář Vlado Tatarka objevil a prostoupil na lyžích již v roce 1988, v květnu, kdy je ve vyšších polohách nejvíc sněhu. Tatarka a po něm ostatní ovšem slezli klíčový, často zaledněný, přechod z diagonální rampy do žlabu, spadajícího přímo do Cmitera. Odtud vystoupili zase na mačkách na další rampu, kterou už na lyžích jeli do žlabu z Kežmarské štrbiny a dolů do Cmitera.

Tuto původní linii sjeli první volně, tj. kontinuálně Rasťo Križan a Mates Hulej v roce 2005. Tzn. sjeli a přeskočili z rampy do žlabu. Dále pokračovali do direkt varianty, ale nedokončili ji pro trčící skály a slaňovali. Až v roce 2012 ve výborných podmínkách sjeli kontinuálně, bez zouvání lyží i nadměrného sešlapávání, či sesouvání, direkt prodloužení originálu do Cmitera, Miro a Rasťo Peťo. Direkt varianta představuje lyžování nejtěžší, až padesát metrů dlouhé, skalní stěnky se strmostí 50 až 55°. Tady podmínky několik let možná ani nebyly. Letos jsme měli šanci po ohromném sněžení v dubnu, kdy napadlo přes metr sněhu. Ačkoli týden po sněžení pršelo, následující mráz všechno zpevnil a sníh se nad 2000 metry udržel v tlusté vrstvě.

Nejtěžší na sjezdu je vstát z postele

Budík na Zamkovské chatě posouvám na 5:15 h a vstávám samovolně v 4:30 h. Karel ještě spí, je rychlejší než já, takže může chvíli pospat. O půl šesté přijíždí z Terynky podle dohody Martin Elias. Jdu napřed a přibližně o půl osmé nalézám do Cmitera, který má ideálně tvrdý podklad. Občas jím však proletí spršky drobného ledu. Kluci jdou patnáct minut po mně a už je to ohrožuje trošku víc. Slunce topí množství ledu ve stěně Lomnického štítu.

Shora pozoruji, jak kluci váhají na konci Cmitera, zda pokračovat. Máváme na sebe a křičíme. Martin otáčí, necítí se bezpečně. Karel se nakonec rozhoduje stoupat za mnou a prekérní záležitost ještě prodiskutovat. Má z toho špatné pocity, já je mám už od probuzení. Ty ledy po mohutných deštích mě také straší, ale už jsme tu!

Za chvíli se ozve ohlušující rána a za Martinem letí další salva ledových kuliček. Schytá to naštěstí jen trochu do stehna. Jsme nalomeni. Vím však, že odpoledne bude už stěna i Cmiter ve stínu, zato mohou hrozit splazy mokrého sněhu. Navrhuji jít dál. Taková šance nemusí být dalších pár let. Direkt je jistě v ideálních podmínkách! Sjedeme to a klidně můžeme sedět do večera pod skálou, až bude v Cmitru klid! Po chvíli váhání tedy „utíkáme“vzhůru do chrámu skal, sněhu, ledů a věží.

Podmínky jsou fakt parádní, konečně se v nás rozhostí radost a klid! Na zmrzlém firnu rychle vylezeme až pod diagonální rampu. Tady je přechod na ni ze žlabu vysněžený jak snad nikdy, led jen po stranách. Rampa má dole 55°a výš klesá sklon až na 45°. Odtud pokračuje horní žlábek s jižní orientací, tedy doleva, se sklonem 45°a nahoře 40°. Uprostřed leží obvykle první těžké místo – velký balvan. Ten je však poprvé zcela zasypán sněhem! Píchám cepínem a narazím na něj až po dvaceti centimetrech! Na vrcholu jsme plni nadšení před desátou. Teď náš podnik začíná ohrožovat jiný faktor: Na studeném větru sníh neměkne. Sedíme na vrcholu už dvě hodiny a nic. Lyžuji pro krácení času na východ, i tady stále tvrdé.

Náhlé zjevení: Jožo Capcara – Jedeme!

Najednou se objeví za skálou hlava a poznávám dávného parťáka v lezení, Jožo Capcaru. Radostné setkání po 27 letech na vrcholu Kežmaráku! Ten do nás vlije nové nadšení. Ovšem za další dvě hodiny ve žlabu zjišťujeme, že prsty stále nezaboříme do sněhu. Teprve po druhé hodině odpoledne se začne vítr zmírňovat. Slézám dvacet metrů a nadšeně mávám nahoru, sníh změkl, prsty lehce vklouzly do sněhu. Rychle do lyží!

Zaplavuje nás vzrušení a těšíme se na ty krásné pocity, když první oblouk držÍ. Pak už si vychutnáváme spanilou jízdu na kvalitním firnu v kolosální scenérii skalních věží, sněhu a ledu a protější velké stěny Lomničáku (kde právě někdo jede na lyžích). Balvan uprostřed žlabu, který Křižan skákal a Peťovci objížděli, zmizel! Žlab končí ve třistametrové skalní stěně.

Vloni tady bohužel uletěl známý slovenský skialpinista. Bylo to přitom v den, kdy jsem se sem chystal já i Jožo, ačkoli jsme o sobě tehdy nevěděli. Změnili jsme tehdy na poslední chvíli plán kvůli nízkým teplotám. Stín této události na nás trochu ležel. Posílám mu tichou vzpomínku. Soustředění a pozornost jsou o to větší. Teď přichází nejtěžší partie „originálu“. Doprava ubíhající velmi strmá rampa, dole navíc hodně zúžená.

Po levé ruce budeme neustále vnímat obrovskou díru. Zvedá se mlha. Nažhavený Jožo se do ní ihned vrhá, fotíme. Za ním jede Karel a záclona se opět zvedá. Blíží se dva tři metry úzký trychtýř s malým hřebínkem, za nímž se žlab láme na dvaceti metrech do sklonu přes 50°! Na konci se zúží na metr a půl a je třeba jet rovně a poslední dva metry skočit. Znovu v mlze úspěšně skáče Jožo. Karel za ním už zase na světle. Fotím, tak jedu nakonec.

Do poslední chvíli si na svých lyžích 153 cm dovoluji přeskakovat oblouky. Zastavuji. Chvíle napětí, kluci povzbuzují.  Pouštím lyže rovně, hop a jsem u nich. Zvedám vítězně ruce a křičím radostí. Euforie vypukla. Sice zbývá nejtěžší stěnka, zato v menší expozici. Jde o těsný slalom mezi skalkami a šus na pláně Cmitera. Tady už nám všem věřím, že to dáme! Jedu kousek první a na dobrém místě zastavuji a fotím. Pak opět Jožo a za ním Karel.

Nad skalkami zastavují. Promýšlejí každý oblouk a pomalu přeskakují. Znovu pár sekund hypnotizování mezery mezi skalkami a další přeskok. Pak šus a široká pláň. Je to přesně to, co miluji, a kde si nejvíce věřím. Přesné přeskoky mezi skalkami.

Uf! Máme to všichni a řítíme se dlouhými oblouky ke Cmiterovi, který je pěkně přikrytý mraky a „potichu“. Kluci ještě vjedou do Cmiteru z levé strany nad skalami, jak to načrtll Miro Peťo. Tuto další variantu jsem jel před více než měsícem, kdy jsem šel na prohlídku Direktu. Tehdy jsem jel sám z Kežmarského štítu přes Kežmarskou priehybu a nahlížel do „Tatarky“shora. Balvan byl v horním žlábku ještě obrovský! Kluky naviguji a fotím. Sníh je už „shnilý“, přesto sjezd dobře zvládají. Projedeme rychle spodní práh a oslava může vypuknout! Jedna sklenička v baru…

Perličky na konec

Objímáme se a rozzářeni společně fotíme. Nic na tom nemění, že moje odložené věci před výstupem, jako pásy, haršajzny a náhradní trička, mi mezitím zasypala další lavinka. Chvíli sondujeme, ale nic. Jedeme do baru a domů. Jožo do Medzilaborcí na „dálném“ východě. Karel do Prahy a já do Třince.  Ještě jsem nenapsal, že z Kežmaráku jsme pozorovali dvě trojky při jízdě z Lomnického štítu dolů pod Vidlovými věžemi a přes Cmiter. První byli Slováci.

Druhá trojka byli Frýdečáci od nás a potkali jsme se nad Cmiterem. Měli s sebou ženu, Barču Horeckou! Tak nevím, ale myslím si, že je to první Češka, která sjela vážný sjezd, Lomnický štít do Cmitera. Hodnocený v průvodci www.miropeto.sk jako „červený těžký“.  Čísly, S4 (V+) E2+ 50°, 800 výškových metrů. Náš sjezd je hodnocený jako S4+(VI+) E3+ 55°, 700 výškových metrů, „černý lehký“. Vyšší hodnocení zatím žádný sjezd v Tatrách nemá.

Letos je celá sezóna vlastně holdem Vlado Tatarkovi. Opakoval se jeho přechod a nyní i jeho prodloužený nejtěžší sjezd. Karel Svoboda vlastně získal double. Sjel Tatarku direkt i přešel nejslavnější Tatarkův přechod v Tatrách.

1. den – přístup na Zamkovského chatu

2. den – Kežmarský štít + eventuální sestup do T. Lomnice

Zamkovského chata

Babky (1566 m) – sedlo Pedúvratie