Slovenský Matterhorn na skialpech – vysokotatranský Kriváň (2494 m)

Na Kriváni jsem doposud nikdy nebyla, ačkoliv je to jeden z Tatranských štítů, tzv. “Na ráně”. Je hned zkraje, viditelný na stovky kilometrů, vedou na něj dvě turistické trasy a hlavně, co do velikosti, uzavírá desítku nejvyšších tatranských vrcholů.

Kriváň je nejen nejfrekventovanějším vrcholem během letní sezóny, ale je take velmi oblíbený mezi skialpinisty, kteří nevyhledávají zrovna nejtěžší sjezdy a náročnější výstupy. I Miro Peťo tuto túru popisuje jako pro začátečníky. A tak se během jednoho sobotního večera po jednom skialpinistickém závodě rozhodneme Kriváň poctít svou návštěvou.

Začátek na Trech studničkách

Ráno v pět vyjíždíme z Beskyd a v devět hodin už vyrážíme od Trech studniček za vzdáleným vrcholem tyčícím se v dáli před námi. Soudě dle plného parkoviště určitě nebudeme sami a následujeme již vyšlapané stopy ve sněhu. Kriváň obestupuje všudypřítomná nízká oblačnost, která se trhá na azurově modrou oblohu.

Při pohledu na špičatý vrcholek se mi začínají podlamovat nohy, tohle přece nesjedu, načež mi kluci opáčí, že to je široké jako sjezdovka a ničeho se nemusím bát. Ještě chvilku si tak troche bručím pod vousy dokud nerezignuju, smířená se svým osudem sestupu v mačkách a s lyžemi v ruce. U rozcestníku jsme trošku na vážkách, vede tudy červená – proslulá Tatranská magistrála, tak ta ne, pak tu je modrá, ta vede někam nekonečně daleko a ještě dál, třeba na Koprovský štít.

Střílíme to po zelené, odbočuje pěkně doprava, protože se potřebujeme dostat přes nenápadný kopeček Grůnik (1576 m), abychom se dostali již na úpatí Kriváně. Procházíme Grůnikem tvořeným řídkým lesem a hromadou prašanu protkaném už několikerými stopami freeridistů, i tady by se dalo. My však dnes máme jiný cíl a jen naivně doufáme, že tudy pojedem zpět. Obdivně se otáčíme na výhledy za námi a vedle nás. Z mléčných oblak se táhne jako had – hlavní hřeben Nízkých Tater, nalevo jsou zase zabodané vrcholky Tater Západních a dolů máme krásný výhled na Podbanské a jeho Tichou dolinu.

Po překonání prvního kopečku se otvírají dechberoucí výhledy

Po příjemné hodince už se dostáváme na úroveň kosodřeviny a pomalu a jistě se před námi rozprostírá rozlehlá pláň posetá kosovkou, trčícími kameny a vyfoukanými ledovými plotnami spolu se zesilujícím únorovým vánkem. Aspoň nám rozhání všechna oblaka. Oblačnost se totiž mezitím lehce zvedla a Nízké Tatry i Roháče se pomaličku ztrácí v bílém moři.

Postupujeme dál do sedýlka, kam vede vyšlapaná cestička, jejíž délka je posetá nejen skialpinisty, ale také turisty. Turistický chodník se od Vyšné Priehyby stáčí doprava, kde traverzuje Važeckou dolinu a na vrchol se dostanete pravým hřebenem štítu. Sedlo od Vyšné Priehyby (nenápadného vrcholku v masivu Kriváně) slouží jako rozdělovník trasy turistické a trasy horolezecké.

Lyže na batoh, mačky na boty a vzhůru na vrchol

V sedýlku musíme hodit lyže na batoh a dál postupovat na mačkách. I během značně větrného a chladného dopoledne si užíváme dechberoucí výhledy kolem dokola a jsme natěšení na vrchol jako malí Jardové. Po drobných technických problémech s mačkami (tentokrát kupodivu ne s mými) se s lehčími omrzlinami vydáváme na další vrcholové délky. Zbývá už jen asi 400 výškových metrů. Tady už tempo lehce vázne, povrch je ledový, spousta kamenů, a někdy je lepší i  používat ruce, než hůlky.

V odpočinkových pauzách sledujeme lyžaře v centrálním žlabu, kterak vypisují obloučky do prašanu. Tohle bych mohla zvládnout taky, pokud se vyškrábu tady přes ty ledové stupy na vrchol. Přede mnou šlo asi stádo žiraf, protože co 10 metrů mi nevychází krok, a tak zahajuji svůj vlastní boj. Kluci už mi dávno utekli, beztak už jsou na vrcholu, já si tu zatím vykopávám svoje vlastní mini stupy, jeden po druhém. Konečně u polozasypaného kříže můžu vydechnout, rozhlédnout se všude kolem na tu nádheru a hlavně se psychicky nachystat na sjezd. Jede se přímo dolů centrálním žlabem, nás zaujala pláň podél pravého hřebene, který končí Malým Kriváněm. Dole se nakonec ve Važecké dolině všechno sjíždí do úzké cestičky, ale ještě nepředbíhejme.

Sjezdy všude, kde se jen podíváš

Když odfotíme hromadu kýčových fotek, zrobíme neupotřebitelné množství selfie a sníme všechna Pavlova slunečnicová semínka, nazouváme lyže a s opatrností nám vlastní lehce najíždíme do terénu. Připadám si jako poprvé na lyžích, kluci už to trasují pode mnou, já opatrně, v nánosech nahrnutého sněhu předchozím stádem skiapinistů, zkouším vykreslovat obloučky v závislosti na ledovém podkladu a ostrosti mých hran lyží.

Nedobrovolně doškrtám po ledu níže za Radkem a lehce přetraverzíme navátá sněhová žebra na námi vyhlídlou pláňku. Pláň už jako prvojezdec projíždí Pavel, za ním Radek a pak nasadím svůj krasostyl já. Podmínky jsou na prd, a tak se díky ledovému podkladu můžu vymluvit na kostrbaté obloučky. V podobném stylu brzy dojedeme až do úzkého žlabu, kde se sjíždá stopy i z centrálního žlabu a pokračují dál dolů do nespecifikované soutěsky.

Stopy brzy řídnou a sjíždějí se do jedné. Brzy pochopíme proč. Dole je potok, nahoře jsou skaliska a nám nezbývá nic jiného, než překonávat ledopády, vodopády, polomy v metrových závějích a všudy přítomné kosovce. Myslím, že tenhle úsek nám dal časově zabrat jako samotný výstup na vrchol. Ačkoliv Pavel si dovolil nesympatický terén povětšinou překonat na lyžích, já s Radkem jsme měli na vybranou buď vytunit o kmeny popadaných stromů špičky svých lyží, anebo nabírat tuny sněhu do lyžařských bot a zapadat “po prdel”. Druhá varianta nás “bavila“ víc až jsme se po celé věčnosti dostali opět na schůdný terén za potokem, kde už dál po vrstevnici dojíždíme na spojnici počátečního rozcestníku. Aleluja. Sjela jsem Kriváň!

v Podbanském

spousta možností např. ve Velké Studené a Malé Studené dolině