Na skialpech na ötztálský Eisseekögel (3228 m)

Výstup a sjezd z Eissekögelu je možné pojmout v jednodenní variantě jako doplněk např. lyžování v Söldenu nebo Obergurglu. Lepší možností je ovšem přespat na chatě Langtalereckhütte – Karlsruher Hütte (2450 m), která je ideálním východištěm pro řadu dalších túr.

První pokus  v husté mlze a sněžení

Na chatě jsme se ubytovali, občerstvili a za sněžení a mlhy vyrazili vzhůru směrem k Eisseekögelu (3228 m). Ve výšce přibližně 2800 metrů byla mlha a sněžení natolik husté, že jedinou volbou byl návrat do údolí. To umocnili ještě velké bakule sněhu nalepené na stoupacích pásech u všech skialpinistů. Sjezd byl neméně zábavný než výstup, když jsme se v mlze snažili dohledat výstupovou stopu a podél ní jet dolů. Přímo nad chatou jsme při sjezdu spustili ještě malé splazy. Po návratu na chatu jsme důkladně povečírkovali, i když nám v tom trochu bránila cena piva. Chatař ji sice zaokrouhlil na celá EURa směrem dolů (až na malé výjimky), ale stejně to nebylo ideální.

Na vrcholu Eissekögelu (3228 m)

Po noci ve winterraumu nás čekálo krásné slunečné ráno. Ve trojici jsme měli v úmyslu dojít na vrchol Eisseekögelu a z něj sjet přes ledovec Hangere Ferne do údolí Rotmoostal. V první části výstupu nás doprovodili ještě Lenka s Adamem (ostatní vegetili na chatě), kteří následně sjeli zpátky na chatu.

Došli jsme na konec doliny po zbytcích ledovce Hocheben Ferner (teda aspoň si myslím, že tam ještě pod sněhem nějaký je). Vzhledem k poměrně velkému lavinovému nebezpečí byl zvolen pěší výstup malou samovolnou lavinou-splazem. Z hřebene byl fantastický panoramatický výhled a k nejvyššímu místu – vrcholu Eisseekögelu (3228 m) – to už bylo jenom kousek.

Na Eisseekögelu je kamenná mohyla, kterou si ani Ropák ani já nepamatujeme z roku 2007. Nevadí, odpočinek s nádhernými výhledy neměl na vrcholu chybu. První část sjezdu byla jako kdysi… až na to, že jsme tentokrát odbočili doprava k sedlu pod Eisseekögelem. Tady začaly trochu problémy vzhledem ke sklonu svahu, množství skal a lavinovému nebezpečí. Nakonec to Hynek a Ropák nějak sestrouhali svahem napravo od sedla (při pohledu z vrcholu). Já jsem si nejprve odkopal převěj, a poté jsem bokem sesunul prvních asi deset metrů došikma vlevo. Ropák zhodnotil sklon takto: „Já jsem zvyklý, že když se opřu hlavou a narazím do stěny, že je to skon 60 stupňů. A ještě vím, že do 55 stupňů se nebojím, pak trochu… jako nahoru :-)“.

Následný sjezd po ledovci Hangerer Ferner neměl chybu. Níže sníh začal významně měknout, stejně jako rostl počet samovolných standardních a samovolných lavin. Původní cesta na dno údolí se ukázala vzhledem ke skalním prahům jako nereálná. Hynek si to vylepšil o malý pád do žlabu zakončeného skalním prahem, kde dle vlastních slov může děkovat pouze sichrákům, že mu zůstala jedna lyže v dosahu. Jinak by ji hledal o hodně níže a dál někde pod skalami. Museli jsme znovu nasadit pásy, a přesunout se o kus výše. Sjezd v měkkém mokrém sněhu byl dost náročný až po další skalní prahy. Tady začalo různé proplétání po sněhových polích.

Závěr v údolí byl průjezd staršími základovými lavinami. Připomínalo to hodně rozbité a velké oraniště. Akorát místo hnědé barvy bylo vše sněhově bíle. Závěrem údolí Rotmoostal jsme došli a dojeli k chatě Schönwies Hütte. Od chaty je to už jen kousek po prohnuté silnici k začátku lyžařského střediska.

Schönwies Hütte

Langtalereckhütte

Pedigtstuhl (1902 m) – krásné jižní svahy z hřebene Waxriegel