Všichni kolem něj projíždíme a zkoumáme pohledy na cestách do Tater a dál. Často ho vídáme z hřebene Malé Fatry i Západních Tater. Je viditelný ze všech světových stran, stejně jako jsou všichni slovenští velikáni viditelní z jeho skalnatého vrcholku. O kom je řeč? O Veľkém Choči (1611 m).
Slovensko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Základní trasa
Podrobný popis
Všichni kolem něj projíždíme a zkoumáme pohledy na cestách do Tater a dál. Často ho vídáme z hřebene Malé Fatry i Západních Tater. Je viditelný ze všech světových stran, stejně jako jsou všichni slovenští velikáni viditelní z jeho skalnatého vrcholku. O kom je řeč? O Veľkém Choči (1611 m).
Často ani nevíme, k jakému pohoří ho přiřadit, do všech má stejně daleko, anebo blízko. A tak tvoří své vlastní pohoří nazývané Chočské vrchy. Veľký Choč se rozprostírá nedaleko Ružomberka, pod jeho úpatím se nachází malinká lázeňská obec Lúčky s pověstnými termály.
V Lúčkách začíná červená turistická značka, která nás dnes povede na vrchol. Začalo se totiž proslýchat, že je po x letech Velký Choč opět sjízdný s nadílkou prašanu.
Poslední dny, noc a ráno panují rekordní mrazivé dny. Tvrdé jádro z Beskyd to však neodradilo a ještě jsme si přitvrdili odjezdem o páté. V sedm ráno v -18°C stepujeme na značce neskrývajíc fakt, že letos jsme všichni poprvé oblékli mimo jiné i spodky. Vyrážíme vstříc vrcholu, který se nám skrývá za o něco menším kopečkem Bukov (1218 m).
Po červené na vrchol Velkého Choče
Stoupání po červené ubíhá rychle, z méně zasněžených lesů se přesouváme do vyšších poloh (1100 m) s hromadami prachového sněhu a ledovým vichrem z hor. Začínáme nabalovat vrstvy oblečení, terén nabývá na vertikalitě. Místy je lepší “cikcakovat” anebo se nechávat fackovat smrkovými větvemi. Těsně pod sedlem Vráca (rozdělující Malý Choč a Velký Choč) není zbytí a lyže rovnou sundáváme.
Od sedla Vráca už se terén otvírá, stejně jako výhledy prostupující trhající se mlhovinou. Tady už šlapeme hřebenovku mezi osamocenými postavami stromů, které sníh a led pokryly do bílých rakví. Prošlapáváme stopu závějemi a obcházíme skaliska. Na východní straně tvoří bezedné srázy s sněhovými převějemi rozličných tvarů. Užíváme si výhledy na Západní Tatry, Nízké Tatry, Velkou a Malou Fatru a kdyby se mraky ještě vice protrhaly, určitě i Babí horu.
Na vrcholu jsme téměř sami
Jsme na vrcholu, oblačnost se trhá a ze západní strany přichází i skupinka turistů. Pomalu přebalujeme lyže, nabalujeme oblečení (já se na sobě dopočítala 6ti vrstev), brýle, šátky a v nehostinném arktickém mrazu nenasytně nasáváme sluneční paprsky.
Po odborné prohlídce vrcholku a jeho sjezdových možností se vydáváme dolů jedinou sjízdnou trasou. Ledovato naštěstí není, ale neprorážíme ani metrový prašan. Na povrchu je tužší krusta a pod ní měkko, takže žádná tragédie, sekáme a proplouváme zúžujícím se žlabem do nižších poloh. Mezi lesním freerajdováním protínáme cesty v traverzech, až se po překonání bublajících kamenitých potůčků dostáváme na finální spodní cestu.
Sčítáme škody, hodnotíme podmínky, nadáváme na vybité baterie veškeré techniky, zalepenou skluznici od pásů, prasklé hrany lyží a zjišťujeme počet omrzlých končetin a údů. Celkem úspěšný výlet, ze kterého si každý něco odnesl. Třeba právě to, že i když je sněhu po pás, neznamená to, že je Velký Choč sjízdný. Počkáme zase na další desetiletku a pokud dole zaparkujeme do metrové závěje, taka ano, uděláme si zase skialpovou túru na vrchol.