Jarní splitboardový a skialpový Ganalský hřeben na Kamčatce

Ganaly jsou dostupné po hlavní kamčatské silnici z Petropavlovska-Kamčatského na Milkovo a dále na Ključi. Za centrem kamčatských stáčených minerálních vod v Malki jsou po obou stranách silnice vedoucí na sever patrné krásné a rozsáhlé hřebeny hor. Návštěva Ganal je doporučitelná na vice dnů, neboť od hlavní silnice je potřeba počítat s jedním dnem na přístup do základního tábora pod horami. Další variantou je využití sněžných skútrů pro rychlé přibližení k táboru.

Pro sjetí 5-6 kuloárů je potřeba počítat v případě standardní skupiny s výletem o délce alespoň pět dnů. Ideálním obdobím pro splitboardovou a lyžařskou návštěvu Ganal je jaro, a úplně nejlépe přelom dubna a května. Na Kamčatce je na začátku května doba dovolených v souvislosti se státními svátky, a proto se může zahraničním návštěvníkům stát, že narazí I na místní splitboardisty, skialpinisty a freeridery. Kromě tohoto období je pohoří liduprázdné. Ale úplně prázdné Ganaly nejsou, takže je možné narazit na medvědy budící se ze zimního spánku, nebo například na sněžnou lišku.

Jaro bývá na Kamčatce obvykle plné sněhu a jaro 2014 bylo úplně přesněžené. Náš zimně-jarní tábor jsme si připravili na první květnové dny. Naše skupina se skládala ze dvou splitboardistů a pěti lyžníků. Pro usnadnění přístupu do našeho tábora jsme měli dva sněžné skútry se saněmi pro přepravu těžších věcí jako stanů, jídla a vybavení. Sami jsme došli do tábora na tuleních pásech pozvolných stoupáním podél říčního toku.

Teplé počasí během dne mělo za následek velké změknutí sněhu, takže sněžným skútrům trvalo dvě hodiny, než se dostaly k místu tábora. Část cesty si museli řidiči prokopat v měkkém sněhu. Když jsme jako první dorazili na tábořiště, část z nás se musela vrátit zpátky a vyložit náklad ze sněžných skútrů, aby mohly jet dál. Náklad si dali na záda a na tuleních pásech došli také do tábora. Postavili jsme tábor a vegetili.

Druhý den jsme se věnovali průzkumu okolí tábora, který se nacházel v lese. Po zjištění stability sněhové pokrývky jsme dvakrát vystoupili na blízký hřeben a sjeli dolů. Třetí den jsme vyrazili podstatně dále v rámci velkého půlkruhového údolí. Ať jsme se podívali kdekoliv, všude byly nádherné hory a strmé kuloáry. Po úvodním teplém dnu byly všechny ostatní poměrně chladné, ale počasí bylo slunečné a na nebi bylo jen pár mráčků. Každý den měl náš průvodce Roma připravené nové výstupy a nové žlaby pro sjezdy.

Kvůli výborným sněhovým podmínkám jsme vůbec nespěchali s návratem do civilizace, který jsme si nechali na pozdní odpoledne po naměklém sněhu. Průvodce Roma se kromě průvodcování věnoval také přípravě jídla, takže jsme se nemuseli starat ani o snídani, ani o oběd, natožpak o večeři, za což jsme mu byli velmi vděční. A co jsme měli v takových zimně-polních podmínkách k jídlu? Například kromě klasické kaše to byly smažené lívance, chobotnice ve smetanové omáčce a mnoho dalších dobrot.

Na začátku jsem uvedla, že u nás byly sněžné skútry pro převoz nákladu, ale ty s námi byly jen první den. Na cestu zpět jsme museli vše sbalit do batohů a dostat zpátky na vlastních zádech. Pro mě to byla nová a celkem těžká zkušenost. Příště si budu dávat větší pozor na to, co si na vícedenní zimní výlet s přespáním ve stanu vezmu s sebou. Každý kilogram v batohu na zádech se mi postupně měnil v cihly. Když jsem se dostala k autu, zhroutila jsem se vyčerpáním. Přes ne úplně příjemný návrat do civilizace považuji tento jarní “backcountry” tábor pro splitboardisty a lyžaře za jeden ze svých vrcholných výletů na tuleních pásech. Už se těším na další návštěvu hor.

Spaní ve stanu

Skialp v jihosibiřském pohoří Jergaki se sjezdem vrcholu Tjuškančik (1995 m).