Jitka Richterová: V zimě 2018-2019 je mým cílem noční skialpový přechod 50 km Karwendelmarsch v Tyrolsku

Fotogalerie GIRLS ON SKIS Jitka Richterová >>

Od počátků lyžování ke skialpinismu

Obvyklá otázka na začátek – jak, kde a kdy jsi začínala lyžovat?
Začala jsem přibližně v pěti letech v Krkonoších na zapůjčených lyžích s ušatým, fialovým králíčkem. Hlavní úkol byl přestat se hihňat tolik, až mě to otočilo a jezdila jsem pozadu, dokud mě někdo nechytil nebo jsem sebou někam neplácla. První sjezd Medvědínu, kterého jsem se dožadovala, protože když může starší brácha, tak já musím taky, byl někdy v šesti letech v bezpečné kleci těsného objetí hůlek táty, aby se mi lyže moc nerozjely. Pak už to bylo postupné zlepšování.

Kdy a proč jsi přesedlala ze sjezdovek (nebo běžek) na skialpinismus a freeride?
První pokusy o freeride byly teprve v roce 2016 nedaleko lyžařského areálu ve švýcarském Engelbergu, během půlročního výměnného pobytu v Luzernu. Skialpy následovaly v těsném závěsu.

Skialpy jsou mi obecně bližší. Můj hlavní sport je skyrunnig, skialpy jsou pro mě jeho nejbližší zimní alternativou. Především mám ráda svobodu volného pohybu v horách, kterou mi skialpy umožňují. Noční výstupy nebo výstupy na východ/západ slunce jsou podobnou třešničkou, kterou člověk na sjezdech zkrátka nezažije. Sjezdovky jsou navíc už příliš plné lidí s konzumeristickou náturou a zcela jinou atmosférou. Na skialpech se dostanu do míst, kam bych se v zimě jinak nedostala.

Jaké byly tvé oblíbené terény ve skialpinistických počátcích?
Méně technické s nižším sklonem a nízkým rizikem lavin, blíž civilizaci nebo s už vyšlapanou stopou popřípadě značenou cestou.

Co tě vedlo k přechodu k náročnějším sjezdům, do vyšších hor a do neobvyklých oblastí?
Vždycky to byla ambice a vždycky mě to lákalo. Přechod samotný byl a je otázkou nasbírání dostatečných zkušeností. Vyšší a náročnější hory jsou zajímavější, poskytují větší výzvu a intenzivnější zážitky, které si sebou z hor odnášíme. Určitou roli určitě hraje i moje slabost pro extrémy. Průměrné a normální věci, které se alespoň něčím nevymykají, mě tolik neoslovují. Exponované oblasti a neobvyklé situace člověku nastaví větší zrcadlo a my tak máme lepší příležitost zapracovat na sobě i na svých lyžařských dovednostech.

Vyšlapávat pořád stejný kopec za domem nepřinese nic nového ani zajímavého. Ráda objevuju nové a netradiční oblasti a posouvám své hranice. Je to otázka dětinské zvědavosti a hravosti, hyperaktivity, honbou za dobrodružstvím a výzvami, ale také obohacování se o netradiční zážitky. V neposlední řadě je to prostředek osobního rozvoje.

Které ze svých skialpových výprav nebo sjezdů ve svých počátcích si hodně ceníš?
Prozatím asi freeridového sjezdu z Nordkette. Masiv je extrémně prudký a první metry vedou jen pár metrů širokým kuloárem. To bylo rozhodně něco, co v té době posunulo moje hranice. Brzy se doufám přidá noční skialpový přechod 50 km Karwendelmarschu v Tyrolsku. (Trasa začíná u Achensee a končí v Scharnitzu. Není technická, cestou se vystoupá 3x do cca 2000 sedel. Přechod je dlouhý, krásný a má zajímavou historii. Už jsem ho běžela, ale láká mě ho zkusit v noci a na lyžích.)

Jakým aktivitám se věnuješ kromě skialpinismu?
Skyrunning, hiking, kolo, jízda na koni (teď už jen zřídka), sjezdové lyže (občas), pokud se počítají i ty nesportovní, tak hra na kytaru. Se svojí závislostí na kávových a vinných rituálech bych se asi taky mohla považovat za samozvaného degustátora. Po pořádné lyžařské výpravě rozhodně neodmítnu glühwein.

Nejenom skialp, ale také horský běh nebo kolo

Kolik dnů ročně věnuješ pohybu na lyžích a jiným cestovatelským nebo horským aktivitám?
Maximum možných dní, kolik mi povinnosti a limit fyzických možností dovolí. Když je sníh, tak jsem na lyžích/skialpech v průměru cca 2x týdně. Když není sníh, pak různé výšlapy nebo běžecké výlety v horách taktéž cca 3-4 týdně. Přes léto se snažím minimálně měsíc až dva cestovat, často na kole. Za sebou mám individuální cyklistickou výpravu Slovensko-Rakousko-Slovinsko-Itálie a menší část Balkánu, kde to bohužel kvůli zdraví nebylo 100 % času kolo.

V srpnu 2018 jsme se potkali v makedonském Skopje, kde jsi opět cestovala na kole sama na těžko. Co vše jsi na své letní cyklocestě navštívila?
Tohle léto jsem se bohužel musela hodně přizpůsobovat vratkému zdraví a musela jsem hodně často odpočívat a jezdit kratší úseky, a nakonec jsem toho také navštívila méně, než bych chtěla. Zvládla jsem navštívit kolmo Černou Horu, Albánii a Makedonii. Trochu to komplikovaly i teploty, které se často pohybovaly mezi 35-40°C, což mi až tolik nesedí, obvykle preferuju spíš tu zimu.

Potkaly tě nějaké veselé příhody?
Těch bylo spoustu. Například po cestě vlakem do Černé Hory se se mnou zapovídala skupinka Srbů, kteří byli nedávno na výměnném pobytu v Česku a uměli pár slov česky. Nakonec mě pozvali, ať s nimi pár dní pobydu v jejich domku v Černé Hoře, a tak trochu si mě k sobě adoptovali. Zdůrazňovali, že můžu zůstat klidně celé léto a byli smutní, když jsem po několika dnech musela zase pokračovat „o dům dál“. V Albánii, pokud si náhodou postavíte stan na něčím pozemku, se vám může stát, že vás nakonec majitel pozve k sobě domů na večeři.

V Makedonii u jezera Prespa se mi skupinka místních mladých mužů divila, co že jsem to za „čarodějnici“, když umím rozdělat oheň, to že ženy přece neumí….nakonec z nich vypadlo, že oni sami nemají ponětí jak. Jediná další žena cyklistka-cestovatelka, kterou jsem potkala, cítila takovou soudržnost, že jsme se nejen spřátelili, ale dokonce razantně prohlásila, že přece v přes 200 km vzdálené Skopje, kam jsem plánovala pokračovat, nebudu platit za ubytování, ale mám spát u ní v bytě. Na ubrousek v restauraci mi napsala svojí adresu, nakreslila popisek a dala klíče s tím, že je mám pak hodit do schránky, ona sama bude ještě týden dva cestovat.

A co nějaké méně veselé?
Ty se bohužel také najdou a k cestování tak nějak patří. V drtivé většině případů jsem se setkala u místních s pohostinností, blízko makedonsko-albánské hranici se ale přihodil menší incident, kdy se dva mladí Albánci domnívali, že je to zřejmě normální styl flirtování vlézt mi opakovaně do převlékací kabinky, kde jsem nahá a neodešli ani na opakovanou výzvu. Nakonec jsem musela jen s ručníkem odejít já. Bohužel tak ale viděli, kde mám stan a večer se mě tam vydali hledat. Naštěstí jsem zrovna ve stanu nebyla a když jsem to viděla, rozhodla jsem se vydat do nedalekého baru a požádat barmany o pomoc. I tak jsem si ale tu noc o klidném spaní mohla samozřejmě nechat jen zdát.

Ale abych nešířila stereotyp pověsti určitých kultur, podobné i horší historky mám z většiny cest, stávají se ale i na „domácí půdě“, není to záležitost nějaké určité kultury, zkrátka se to bohužel děje. Jako ženy (nejen cestovatelky) s tím musíme umět počítat a vědět, jak si poradit.

Náročnější skialpinismus

Máš nějaký vzor v náročnějším lyžování v horách?
Jeden konkrétní je těžké říct, je to spíš soubor mnoha lidí, od kterých čerpám inspiraci. Z těch, které si teď vybavím například JP Aucler, Kilian Jornet, Phillip Reiter, Callum Pettit, Kye Peterson, Michelle Parker, Sandra Lahnsteiner nebo Matilda Rapaport.

Podle čeho si vybíráš místa, hory, výstupy a sjezdy?
Podle mapy, fotek a nálady. No dobře, záleží, kde jsem a jaký druh výpravy. Doma v Innsbrucku většinou koukám na mapu a podle terénu a fotek hledám zajímavě vypadající místa, kde jsem ještě nebyla. Snažím se každý víkend vyrážet na nové místo. Někdy si samozřejmě googlím na Bergfexu nebo se inspiruju od ostatních. Některá místa lákají svojí pověstí. Mám ráda, když je to místo něčím zajímavé nebo specifické. Obecně mě láká vyrážet trochu dál od civilizace, alespoň kolem 2500 metrů, mimo turistická nebo příliš populární místa.

Jak se psychicky vyrovnáváš s náročnějšími a případně i hodně exponovanými sjezdy?
Mám ráda výzvy a vím, jaká úroveň rizika a nebezpečí je pro mě ještě schůdná, s tou jsem schopná pracovat. Každý by si měl najít svojí individuální míru tolerance risku. Cokoliv jde nad ní, do toho se nepouštím. To, co se do ní ještě vejde pak zhodnotím, pokud je to v mých možnostech a schopnostech nebo lehce za limitem, tak do toho jsem ochotná jít. Strach je pak podle mě dvojí. Strach, který plyne čistě z nejistoty nebo z náročnosti/exponovanosti sjezdu prostě překonám, nenechám ho mě zastavit nebo se jím ovládnout. Strach, který plyne spíš z toho, že vidím spoustu rizik kolem, které nemám pod kontrolou, využiju k co nejlepšímu kalkulu situace a vnímám ho na pozadí jako jakousi intuici, která hlídá, abych se nepouštěla do něčeho, co už je příliš nebo z čeho mám zkrátka vysloveně špatný pocit. Kdo se přestane bát úplně, často v horách nekončí dobře.

S jakými parťáky jsi jezdila a jezdíš? Je to čistě mužská záležitost, nebo jsou ve skupině i další ženy?
Často jezdím s kamarády z Innsbrucku. Všichni z nich až na jednu výjimku jsou muži. Obecně parťáky vyhledávám spíš podle toho, jak se k sobě hodíme, což není vždy úplně lehké a ženy se v našem sportu hledají o to hůř. V Rakousku sice dělá skialpinismus i mnoho žen, z těch, které znám, si ale bohužel zrovna povahou nesedneme.

Úplně ideální je podle mě vyrovnanější kolektiv, na každé skupince je znát, že se v lecčem muži a ženy doplňují, což prospívá k dobré atmosféře v kolektivu a lepšímu zvládání kritických situací, to se ale ne vždycky povede poskládat.

Které sjezdy patří mezi tvé nejoblíbenější? Jsou mezi nimi i některé, které je možné označit za velmi strmé?
Mnoho sjezdů kolem Engelbergu se mi rozhodně vrylo do paměti, mnoho z nich se ale hodí i pro začínající free ridery a často se tam i pořádají kurzy. Z těch prudších jeden nedaleko Axamer Lizum a právě zmíněné Nordkette. Obecně se ale stále spíš považuju za skialpové miminko a ty náročnější sjezdy doufám teprve přijdou. 🙂

V jakých nejvyšších nadmořských výškách jsi dosud lyžovala a jak to na tebe působilo?
Přibližně ve výšce asi 3200 metrů. Ve velkých nadmořských výškách se zatím stále považuji za začátečníka. Dojem se spíš odvíjí od celkových podmínek, terénu a hory jako takové. Obecně se ale obvykle cítím svobodněji a víc si aktivitu jako takovou užívám. Zároveň si ale uvědomuji přítomnost většího rizika, která mě někdy znervózňuje.

Používané vybavení

Jaké lyže, vázání a obecně vybavení jsi používala ve svých začátcích?
Nic speciálního, co se našlo v půjčovnách.

Co používáš dnes a proč?
Scott Rock Air, vázání Marker Duke, boty Scarpa Freedom – vše, protože se mi je jako studentce podařilo pořídit výhodně a kvalita mi vyhovuje. Je to prozatím spíš víc freeridový set a je relativně těžký. Na těžších sjezdech mi to vyhovuje a při výšlapu se uklidňuju tím, že je to alespoň lepší trénink.

Do budoucna zvažuju přechod na techové/pinové vázání a jiné lyže, přesné modely ještě nemám vyhlédnuté. Botky od Scarpy mi zatím vyhovují, i když to není nejnovější a nejspecializovanější model.

Co preferuješ u oblečení?
Lehkost, (multi)funkčnost, kvalitu a životnost. Když je tepleji, jsem schopná chodit i v běžeckém.

Lavinová prevence

Jaké jsou tvé zkušenosti s lavinovou prevencí?
Prozatím pořád menší, než bych chtěla. Pár kurzů a prezentací, něco načteno. Časté apres ski konzultace s kamarádem lyžařským a freeridovým instruktorem nad nejrůznějšími scénáři. Letos se přidají snad další dva kurzy a nejspíš detailní knížka, pokud jí v té němčině rozluštím. 🙂

Jaké používáš lavinové vybavení?
Zatím jsem měla půjčený Mammut Barryvox (+ set), letos budu kupovat vlastní, ještě nevím, jestli Pieps nebo právě Mammut Barryvox.

Ve strmějších terénech může docházet častěji k výskytu lavin, jaká je tvá prevence?
Kontrola lavinového rizika na webu/u horské služby přesně v oblastech, kam se chystám předem, do těch nejrizikovějších se za špatných podmínek nevydávám. Jinak hlavně vědět, jaký je zrovna sníh/vítr a alespoň základ toho, jaké riziko to znamená. Snažím se také neustále vzdělávat v lepším čtení terénu a plánování trasy. Pokud je riziko hodně vysoké, nechodím nad 2000-2300 metrů a na příliš strmé vrcholky.

Máš nějaké osobní zkušenosti s lavinami?
Díky bohu jsem v žádné přímo nebyla. Zkušenosti jsou spíš nepřímé. Párkrát jsem byla nucená přejít přes relativně čerstvou lavinu, čemuž se nedalo vyhnout, naštěstí se ale nic nestalo. Jednou dvakrát jsem viděla lavinu kousek od místa, kde jsme zrovna byli, nás naštěstí ale nezasypala.

Motivace pro další ženy a možné plány do budoucna

Co by jsi doporučila ženám, které by se chtěly posunout v lyžování na vyšší stupeň?
Hlavně se toho nebát, moc nad věcmi nespekulovat, jak máme často tendenci, a prostě do toho jít a zkoušet a zkoušet a zkoušet. Učený z nebe nespadl a někde se začít musí. Ideální je připojit se k nějaké zkušenější partě a vyrážet s nimi nebo si pro začátek zajistit kurz a získat trochu lepší dovednosti, kontakty (a u mnohých kýženou vyšší sebedůvěru/sebejistotu). Důležité jsou taky přiměřené cíle. Příliš vysoké vás rozklepou a odradí, příliš nízké neposunou. Podle toho vybírejte i skupinku s vámi podobným zaměřením, ambicemi a „filozofií/motivací“.

Na co by si měly dát ženy hlavně pozor?
Nenapadá mě, na co by si měly ženy dát pozor víc oproti mužům. Nikdy jsem na sobě necítila žádný zvláštní rozdíl oproti mužům, se kterýma někam vyrážím. To je podle mě hlavně otázka individuálního charakteru. Myslím, že snad jen oproti mužům máme větší sklon si nevěřit a být opatrné. V nejistotě je občas fajn nechat se klukama pošťouchnout a podpořit, s opatrností je naopak občas fajn přemotivované členy skupinky krotit, pokud tam takoví, kteří jsou orientovaní až příliš na cíl a výkon/soutěž jsou. Takže možná snad jen nepřidat se k čistě výkonnostní skupince lidí, kteří vás budou tlačit do něčeho, na co ještě nemáte nebo by vás pak někde nechali viset. Ale to platí pro všechny, nejen pro ženy.

Jaké jsou tvé sny nebo plány, kde by jsi chtěla lyžovat?
Uf, těch je hodně. Při mojí frekvenci pěti šílených nápadů každý den ještě před obědem, by to byl dlouhý seznam. Určitě se ale chci vrátit na Mont Blanc, se kterým mám ještě nevyřízené účty. Pak si sjet většinu těch větších hor v Rakousku, projít si alespoň část cesty der Lange Weg (skialpová cesta z Vídně do Nice). Pak Monte Rosa a okolí Matterhornu. Z těch exotičtějších se chci určitě podívat do Gruzie, Kazachstánu, na Kavkaz a jednoho dne se znovu vrátit do Nepálu.

Po studiu zvažuju přechod Patagonie nebo alespoň měsíční expedici s lyžema po Aljašce, kde si člověk táhne všechny svoje věci na saních za sebou. K tomu by bylo fajn mít společnost alespoň pejska/huskyho, ale nejdřív bych si podobný styl výpravy ráda nanečisto vyzkoušela ve Skandinávii, přeci jenom to oproti cestování na kole bude rozdíl.