Jiří a Ondra Švihálkovi: Každý skialpový přechod, na kterém vyjde počasí, je super!

Fotogalerie Jiří a Ondra Švihálkovi >>

Proč jste si vybrali zrovna tuto sedmitisícovku s ostrým hřebenem mezi C2 a vrcholem?
Ta hora měla v našich očích samé pozitivní aspekty. Je to krásná hora, sedmitisícovka, lze ji slyžovat, avšak není to zrovna snadné, linie výstupu a sjezdu je estetická a oku lahodící, jde o kulturně významnou oblast himálajského řetězce – prameny posvátné Gangy, kolem kterých jsme procházeli cestou do base campu. Ale dva důvody byly možná ještě zásadnější: zaprvé hora není příliš navštěvovaná, po celou jsme byli na kopci úplně sami, což je prostě úplně jiná hra a jiný zážitek než na pravidelně navštěvovaných kopcích. A za druhé, na výstupové trase nejsou vyloženě objektivně nebezpečná místa, nikdy ti nevisí sérak nad hlavou, kdy věci jsou jen v rukou náhody.

Odkud jste čerpali informace?
Tentokrát hlavně od Pavla Matouška, který tam byl před pár lety se svou údernou skupinou (vrcholeni.cz). To je mimochodem vážně obdivuhodná partička. Pak ještě od Luka Smithwicka, anglického guida, který tam byl rok před námi.

Kolik času jste věnovali přípravě?
Příprava expedice do asijských velehor přece jenom nějaký čas zabere, není to, že by si tam člověk jen tak odletěl. Ale tentokrát jsme využili služeb jedné místní agentury, takže to až tak problematická a zdlouhavá organizace nebyla. Když si člověk všechno spočítá, je nakonec asi lepší si připlatit o pár tisíc Kč navíc a mít věci v pohodě zařízené. Tím ušetříte spoustu času, který tady doma v Evropě můžete smysluplně využít a těch pár peněz, co jste zaplatili agentuře navíc, si v tom ušetřeném čase v pohodě vydělat nazpět. Přece jen jsme Evropané, peníze se nám tady v porovnání s Indy vydělávají dost snadno, tak je skoro i fér, nechat těm lidem něco vydělat.

Jak šlo přípravu skloubit s vaší letošní hlavní aktivitou, kdy jste se jako aspiranti UIAGM věnovali hlavně vodění svých hostů v různých evropských horských skupinách?

Tak například aklimatizaci jsme měli celkem dobrou, protože jsme před odletem běhali jeden alpský skialpový přechod za druhým. V rámci vůdcovského kurzu jsme šli Stubai a Oetztal, s klienty potom Silvrettu a Ötztál. Během těchto přechodů jsme stihli i skvěle trénovat – přes den s hosty jsme si odšlapali ten objem v nízké intenzitě, a když jsme je potom ,,zaparkovali“ do další horské chaty, dali jsme rychle polívku a vyběhli ještě na náš individuální trénink, třeba jenom hodinový, ale v hodně vysoké intenzitě.

Jak velká byla vaše skupina na Satopanth a měli všichni účastníci v úmyslu se pokusit o sjezd na lyžích? Jaké byly zkušenosti ostatních?
Celkem jsme byli čtyři, ale permit na kopec jsme měli zaplacený jenom já a brácha. Druzí dva členové výpravy, kamarádi z našich horolezeckých začátků, tam s námi vyrazili jakožto trekkeři a taková podpora v základním táboře, tudíž měli zaplacený pouze trekkingový permit. Nicméně do celého projektu se nadchli, chtěli toho být součástí, a zkrátka ve více lidech se to lépe táhne. I ta trudomyslnost v BC během špatného počasí se pak lépe snáší.

Jaké vybavení jste použili?

Lyžáky La Sportiva, klasické Spectre, ale měli jsme na ně ušité výškové návleky od Sira Josepha. Lyže jsme měli řekněme takové expediční speciálky, Fisher Transalp 82 v karbonovém provedení. Stany potom Mountain Hardwear a Rock Empire. A oblečení a batohy komplet Millet.

Co používal Ondra za fototechniku?
Měli jsme s sebou toto: zrcadlovka Nikon + teleobjektiv, kompakty Sony, gopra, stativ. A k tomu na naše poměry poměrně složitá kompilace solárních panelů a power banek.

Z Brna na sedmitisícový Satopanth

Jak probíhal váš přesun z Brna do základního tábora?
Let jsme měli z Vídně do Dilí. Tam nás čekaly nějaké byrokratické procedury na IMF (Indian Mountaineering Foundation), protože v Indii je byrokracie na opravdu vysoké úrovni. Když jsme měli konečně hotovo, následoval přesun autobusem do Rishikesh a potom už džípem do Uttarkashi. Následně jsme přejeli do Gangotri – poutního místa poblíž pramenů Gangy. Potom jsme pochodovali tři dny do základního tábora.

Jak probíhala aklimatizace a stavba výškových táborů?
To vše už bylo silně narušeno velice nepřejícím počasím. My totiž do základního tábora dorazili suchou nohou, ale hned den po našem příchodu přišlo silné sněžení, při kterém napadlo i dole v BC 40 cm sněhu. A ten sníh pak už v BC zůstal téměř po celou dobu expedice. Náš styčný důstojník, který byl pod Satopanthem už rok předtím, nám říkal, že sníh dole v BC nepamatuje. To bylo hodně demotivující.

Na facebooku jste průběžně informovali o průběhu expedice, používali jste satelitní telefon?
Satopanth leží v indicko-čínském pohraničním pásmu, takže satelitní telefon je tam zakázaný. Dá se to ale mírně obejít, měli jsme přístroj od Garminu, který se tváří jako normální GPS, ale ve skutečnosti je to i satelitní komunikátor. Komunikace se ale omezuje pouze na SMS. To bylo to nejvíc, co jsme tam mohli mít, a i to bylo potřeba před styčákem tutlat až dokud jsme se nestali dobrými kamarády.

Letos vás na Satopanthu zastavilo velké množství sněhu, chystáte se tuto výpravu v budoucnosti zopakovat?
Na rovinu se přiznáváme, že spíš asi ne. Ale není v tom žádná hořkost. Spíše jde o to, že v himalájském oblouku, Karakoramu či Hindúkuši je tolik jiných zajímavých cílů, že asi nemá velký smysl se vracet na stejné místo.

Dovedete si představit expediční činnost v době předsatelitní a předmobilové, kdy se po odjezdu na expedici spojili s domovem v tom lepším případě za měsíc, když se cestou zpátky dostali na nějakém letišti k telefonu?
Možná to nebylo vůbec špatné, protože mančaft se aspoň mohl opravdu koncentrovat na expedici. Události doma mohl naprosto hodit za hlavu a prostě se od své evropské existence zcela oprostit. Ale ne, vážně, řešení nehody bez satelitního telefonu je obrovský problém. Na druhou stranu, dříve se dělaly velké, těžkotonážní expedice, které dokázaly díky své vybavenosti a přítomnosti expedičního lékaře velké procento úrazů a zdravotních komplikací vyřešit přímo na místě, soběstačně. Dnes v moderním alpinismu je zcela běžné, že jde dvoučlenná výprava naprosto do neznáma. To je bez satelitního telefonu obrovský hazard a je výhoda, že dnes tyhle přístroje máme.

Jaké další oblasti nebo hory vás lákají v Evropě či mimo ni?
To snad ani nejde vyjmenovat. V rámci našeho povolání, s našimi hosty, nás lákají exotické destinace jako Irán, Japonsko, Turecko, Kamčatka, Island, Argentina. A privátně, zase jenom jako dva bráchové, bychom chtěli určitě zkusit další sedmičky v Asii. Máme doma pěkně dlouhý seznam. Ale přece jenom je to už teď složitější, chceme více vodit, to nás hodně baví, a více žít normální život, a za expedici si chleba nekoupíš. A já třeba taky hodně lezu, jenom se o tom málo ví.

Horští vůdci UIAGM

V poslední době se intenzivně věnujete průvodcovské činnosti jako horští vůdci UIAGM. Které túry s „klienty“ jsou vaše nejoblíbenější na lezení a skialp?
Asi každý vůdce má nejraději klienty, kteří za ním dokáží lézt relativně těžké skalní lezení. Takové vodění je totiž vlastně hodně bezpečné pro vůdce (na rozdíl třeba od sněhového hřebene), a je to taky více zábava než práce. Ale takových klientů je jako šafránu. Proto si potom těch pár opravdu hýčkáme. Co se týká toho klasičtějšího vodění, což jsou třeba výstupy na čtyřtisícovky, tak nádhera je třeba Dent du Geant. Anebo i ten Blanc. Tam je totiž ten samotný člověk důvodem, proč je to krásný zážitek i pro vůdce – pro klienta je to totiž obrovský, vysněný cíl, který pro něho hodně znamená, pro mnoho těch lidí je to vlastně životní zážitek a životní výstup. Na vrcholu bývají slzy, i u chlapů. A pro mě je vlastně privilegium, moci toho být součástí a tomu člověku dopomoct k dosažení jeho snu. Tady nejde o ten kopec, na kterém jsi byl už mockrát, ale o ten zážitek, že někomu zprostředkuješ tohle. Ten člověk na to totiž nikdy nezapomene. Co se týká skialpů, tak každý přechod, na kterém vyjdou podmínky a počasí, je super! A výhoda u vodění jarního skialpu je to, že ti pracovní doba často končí už třeba ve 12:00 hodin. Zaparkuješ na další chatě přechodu, dáš Weissbier a máš veget.

Pokud za vámi někdo přijde s tím, že by chtěl jet s vámi na šestitisícový či vyšší vrchol, splníte mu to? Pokud ano, kde byste ho vzali a jak byste otestovali jeho technické a zdravotní schopnosti?
Tohle samozřejmě možné je, ale ani zdaleka to nefunguje jako „jednorázovka“. Na takový kopec jedeš s člověkem, který s tebou dlouhodobě chodí na túry, a už ho dobře znáš. Nejen jeho sportovní schopnosti, ale i jako člověka. I kdyby se nám přihlásil zcela nový člověk a hned s takovým požadavkem, půjdeme s ním nejdříve hodně jiných akcí. Co se konkrétního cíle týká, tak ze šestek je hodně snadné třeba Chimborazo, ale kdyby šlo i o sjezd, určitě bych jej vzal do Bolívie na Chachacomani. Ze sedmiček bych s klientem zkusil třeba Spantik v Karakoramu, a se skialpy nejspíš Pik Lenina, i když to není zrovna dvakrát originální volba.

Ekologie a masový turismus i v nejvyšších horách

Jaký je váš postoj k nastupujícímu masovému turismu i v nejvyšších horách?
Je to problém, který je naprosto a totálně centralizovaný. Tím myslím, že se to týká opravdu jen jednotlivých vrcholů. V Evropě určitě Matterhorn a Blanc, v Americe řekněme Denali a Aconcagua, v Asii osmitisícovky (i když taky ne všechny), potom Muztagh Ata, Pik Lenina a víc mě teď nenapadá. Když si vezmeš, že odhadovaný počet sedmitisícovek v Asii je 400 a vezmeš v potaz ty obrovské rozlohy asijských pohoří, problém, který zmiňuješ v otázce, podle mě v tomhle kontextu přestává být problémem. A ty masy, které se rekrutují z poměrně výrazně laické veřejnosti, na ty ostatní cíle nikdy nepřijdou. Ty jiné hory je prostě nikdy nenapadnou. Tam chybí zdroj inspirace, oni znají jenom Matterhorn, Blanc, Everest, K2. A potom taky ani nemají motivaci jet na neznámou horu. Oni z pochopitelných důvodů chtějí ty slavné hory. Protože když to budou doma vykládat sousedovi nebo obchodnímu partnerovi, co z toho budou mít, když jim budou vykládat o vylezení hory, kterou nikdo nezná?

Takže bych řekl: je pozitivní, že horolezecký turistický ruch se koncentruje jen na několika málo horách naší planety, ostatní kopce zůstávají nedotčené a volné, a je pozitivní, že nárůst tohoto druhu turistického ruchu výrazně zvyšuje životní úroveň místních obyvatel, kteří žijí často ve velmi nuzných podmínkách, a dává jim obživu.

Ekologický dopad je potom z mého pohledu zanedbatelný až směšný. V čem je skládka pod Everestem horší než skládka v lese za naší vesnicí?

Umíte si představit, že vás hrozba klimatické změny přimějí k omezení cestování? Jaký je vás postoj k tomuto problému? Je to sice vážné téma pro tento formát „horského“ rozhovoru, ale asi se mu za současné situace nelze vyhnout.
Asi všichni víme, že současná míra letového provozu a jeho ceny stlačené na minimum jsou přinejmenším alarmující, asi i trvale neudržitelné, co se týká uhlíkové stopy. Takže hypotetická otázka je to velice dobrá. A k její odpovědi: ano, určitě si to umíme představit. Nám by ke štěstí, a i profesně, bohatě stačila Evropa, která je hezčí, než si současná přecestovalá generace uvědomuje. Mimo to si za sebe troufám tvrdit, že létám méně, než je průměr dnešních mladých. Letím max. jednou ročně interkontinentální let, kontinentální lety nepoužívám vůbec, v okruhu 2000-3000 km jsme vždy dojeli autem.