Jarní skialpový přechod kolem Ortleru

Z Prahy jsme vyjeli večer po oblíbené trase přes München, GaPa, Imst až do Suldenu, kde jsme tradičně dospali ve žďáráku na parkovišti pod sjezdovkami. Vstávání do mlhavého rána nebylo nic příjemného. Před námi je kus cesty, a proto musíme ven z vyhřátého pelechu.

Fotogalerie Ortler jaro 2016 >>

Počasí nás zastavilo na Cima di Solda (3376 m)

Po rolbou ujeté cestě se metr za metrem suneme bílou prádelnou směr k chatě Schaubachhütte, nebo-li Rifugio Cittá di Milano ve výšce 2581 m. Bílý opar se občas trhá a doufáme, že se mlha rozplyne, aby nám počasí dovolilo ještě dnes vylézt na Monte Cevedale (3769 m). Jsme na ledovci Vedretta di Solda a stále to vypadá nadějně. Radost však byla předčasná. Situace se rychle mění. Když dolézáme na vrchol Cima di Solda (3376 m), tak není vidět ani na deset metrů. Následný sjezd k chatě Rifugio G. Casati, provádíme za pomocí GPSs-ky. Jsme ve výšce 3254 m na prahu chaty a do toho začíná pršet. Na Cevedale můžeme zapomenout.

Na mačkách na Gran Zebru (3851 m)

Ráno je vše jinak. Na studeně modré obloze visí jasně rozzářené slunce. Kolem dokola zasněžené vrcholky a kousek opodál se třpytí bílá pyramida Gran Zebru (3851 m), kde také směřujeme. Nejprve však musíme kousek sestoupit na mačkách pod sedlo Cevedale. Traverzujeme pod hřebenem Cima di Solda na ledovec Vedr del Gran Zebru až do nejvyššího místa pod sedlo Bottiglla, kde necháváme lyže. Na mačkách vystupujeme za slunného počasí na vrchol. Chtělo by se tu trochu pobýt, ale před námi je ještě kus cesty a pacoši, kteří tu přichází s horským vůdcem, se chovají dosti nestandardně. Rychlé foto a raději mizíme.

Stoupáme na pásech do sedla Col Pale Rosse a slunce vypaluje pokožku do červena. V sedle stopa končí a my šlapeme v čerstvém sněhu po ledovci pod hřebenem Monte Zebru. Jsme pod sedlem Passo della Miniera.

Z vrcholu Miniery (3408 m) sestup žlabem na mačkách

Nalézáme fixní lana z letní cesty. Částečně za jejich pomocí dolézáme s lyžemi na zádech do sedla a následně i na vršek Miniery (3408 m). Nedaří se nám najít sestupovou cestu, spíše všechny možné varianty se nám jeví velice riskantní, proto se rozhodujeme pro návrat do sedla.

Pro tuto chvíli vyhodnocujeme sestup žlabem jako nejlepší variantu. Po firnovém podkladu sestupujeme za pomocí cepínu na mačkách až na ledovec Vedr dello Zebru. Následně sjíždíme po ledovci až do winterraumu na chatu Rifugio V. Alpini (2878 m).

Jsme tu úplně sami a v promrzlém pokoji se v koutu ukrývá díra od krbu. Dřevo tu není žádné, jen v hospodářské místnosti znárodňujeme pytel s dřevěnými peletami a kus kartonu. Pod chatou nalézáme kousek dřevěného kolíku, který má posloužit jako základ pro oheň. Šamanskou metodou, kdy za pomocí držáku od lopaty foukáme vzduch pod rozžhavený základ, se nám nakonec podaří rozpálit pelety a na ohni uvařit čaj do termosek na erárním hrnci položeném na vápencových kamenech. „Fuj!“ Smrdím jako vyuzená čabajka.

Za křupotu haršajzen se posouváme po zamrzlém firnovém podkladu zpět na ledovec, z kterého jsme večer sjeli. Přes sněhové žebro dále na ledovec Zebru Ferner a v třpytivě bílém sněhu až do sedla k bivaku Citta di Cantú (3535 m). Jsme tu úplně sami. Na mačkách vystupujeme na vrchol a kocháme se pohledem na hřeben Ortleru a ostatních zasněžených sousedů.

Sjíždíme k sedlu Ortles. Se sevřenými půlkami scházíme na hrotech po zamrzlém drobném kamenivu v značném sklonu. Sněhu je tu málo a tak sestup na ledovec Ortlerferner vyžaduje dosti morálu. Srdce bolí, když v duchu odčítáme výškové metry, o které sjíždíme stále níž a níž. A ještě níž.

Jsme trochu v rozpacích, ale nakonec po částečně sněhem odkryté letní cestě dorážíme až na chatu Rifugio Borletti (2188 m). Je něco málo po třetí hodině a chata je prázdná, ale otevřená. Zakládáme si lístek a propiskou tvoříme plotek na bílý papír. Za každý další skleněný kus jedna laťka. Před chatou je lopata zapíchnutá ve sněhu, na zápraží popelník s nedopalky a vše nasvědčuje tomu, že chatař si jen někam odskočil. Když se blížila šestá večerní a značně se ochladilo, osmělujeme si zavolat chataři.

„Aj chlapci moji, já to dnes nějak nedávám! Obsloužíte se sami? Zatopte si, uvařte si ze zásob a něco málo peněz mi tam nechte“. Tak nějak probíhal rozhovor s chatařem. Spíž plná zásob, dřeva dosti, atak během chvilky v krbových kamnech praskal oheň a na stole stála mísa špaget s rajčatovou omáčkou a parmazánem se špekem a bylinkovým čajem ze zdejších hrbů.

Na vrchol Ortleru (3905 m)

Ranní bohatá snídaně, rajony, vyrovnání účtů a kolem sedmé vyrážíme přes značně rozoraný ledovcový kotel na ledovec pod Ortlerem. Před námi je 1700 výškových metrů a sklon beroucí dech. Hroty haršajzen skřípou v promrzlém sněhu. Díky dobré aklimatizaci z předchozích dnů, se relativně brzy ocitáme v sedle pod vrcholovou partií u bivaku. Slunce pálí a vítr rozhání mraky hladící vrchol hory. Stoupáme na mačkách po ledových pláních na vrcholové plato. Zde pokračujeme na lyžích až téměř na vrchol. Po 5,5 hodinové túře si podáváme ruce na vrcholu Ortleru (3905 m), nejvyšší hoře Rakouska-Uherska.

Dolů nás čeká 2300 výškových metrů sjezdu. Korytem dojíždíme až k silnici k rekreačnímu středisku nad vesnicí Trafoi. Luboš jde na stopa, aby se dostal k našemu autu, zaparkovanému v Suldenu.

Víte, kdo mu zastavil? … No přece chatař. A tak se seznámil se sympatickým chlapem, který nám poskytnul chatu, aniž by měl stres. Prostě no stress. Grazie signore!