Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou sem jela ve čtvrtek do Brna Žlutákem s báglem a sněžnicemi v ruce, abych se poprvé v životě zúčastnila ledovcového kurzu. Od 7. do 10. listopadu 2013 jsme se pohybovali v Ötztálských Alpách…
Počasí vyšlo povedeně – první den fantasticky, druhý den mlha, husté sněžení a vítr, a další den dopoledne mlha a sněžení, odpoledne slunce. Bylo možné si tak vyzkoušet odolnost vůči různorodému počasí.
V loňském roce to v Ötztálu vypadalo takto: Ledovcový kurz pro Hedvábnou stezku v Ötztálských Alpách v listopadu 2012
Ve čtvrtek kolem 21 hod se schází dalších 16 podobných bláznů plus dva veleblázni:) na výstavišti v Brně, kde nasedáme do dvou tranzitů a fičíme přes noc směr Vent, Öztalské Alpy. Do Ventu jsme dorazili něco nad ránem a než se rozednilo, snažili jsme se trochu dospat.
V 7 hod fasujeme věci na ledovec, kdo nemá (mačky, cepín, přilbu, HMSky atd.) a snažíme se to naskládat nějak do batohu. Čeká nás necelých tisíc výškových metrů na chatu Breslauer Hütte. Všechny batohy jsou v pořádku, jen ten můj se rozhodl, že se rozbije. Podélný zip mě opouští a já jen nevěřícně zírám a přemýšlím, co budu dělat. Naštěstí má Hřib smyci, kterou mě zachraňuje, a tak chvíli na to vyrážíme do kopce (Ještě jednou díky Hřibe!). Počasí je ideální, nebe bez mráčků a sluníčko začíná vykukovat.
Cesta nahoru byla pěkná dřina. Moje záda už dávno zapomněla jaké to je tahat těžký bágl. Nakonec se všichni na chatu nějak doplácáme, ubytujeme se, uvaříme a těšíme se na první lekci. A to práci s cepínem a mačkami.
Odpoledne vyrážíme s chaty najít nějaký příhodný svah, kde můžeme vesele skákat po hlavě z kopce a následně brzdit cepínem. Moc pěkná zábava, někteří chlapi se prostě rozeběhnou a skočí salto. Sníh z kalhot vyndávám v podstatě pořád, a to mám kšandy. Poté, co se všichni vesele porochníme ve sněhu, nás po večeři čeká lekce uzlování. Netušila sem, že uvázat motýlka, je občas taková dřina…
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
V noci pořádně nachumelilo a ráno sype pořád, ale my vyrážíme z chaty směr sedlo Mitterkarjoch (3470 m). Sněžničáři šlapou cestu a ostatní dřou v hlubočáku. Počasí se nelepší, a tak zůstáváme kousek pod sedlem u skal, kde v pořádně šikmém svahu odhazujeme batohy a čekáme, co bude. Borci natáhnou lana, na kterých nás čeká trénink s prusíky a o kousek výš máme možnost se s lanem u pasu vrhnout ze svahu po hlavě dolů s cepínem v ruce. Prusíkování je pohoda, a když mi začíná být zima, naučí mě Hřib prusíkovat na rusáka (pak už mi zima opravdu nebyla). Mezitím se ostatní průběžně vrhají s cepínem ze svahu (moc nechápu, jak tohle může někdo někde zkoušet bez lana) a snaží se v tom parádním prašanu brzdit. Nakonec došlo i na mě a já skáču po hlavu z kopce. Je to super!
Když se všichni vyřádíme, tak nás čeká poslední věc a to je nácvik brzdění ve čtyřčlenném lanovém družstvu. V mém družstvu je jeden chlap (Ondra) a tři holky. Jak sem se při skoku s cepínem dříve bála, tak strach je pryč. Vesele se strháváme z krpálu a snažíme se ubrzdit. Ondra si to vysloveně vychutnává. Pak už následuje pouze sestup mlhou na chatu, kde nás čeká sestavování kladky na tahání smolařů z trhlin.
Večer dostáváme od Paliče kontrolní testík a všichni máme skoro za jedna, že Palič? Některým z nás celodenní program venku nestačil, a večer prusíkují a kladkují v předsíni chaty do půl dvanácté v noci!
Ráno balíme, v hustém sněžení a mlze opouštíme chatu. Sestup je dost zábvavný, když se orientujeme pouze podle stopy, kterou prošlapal první z nás. Níže u mezistanice lyžařského střediska se počasí výrazně zlepšuje, a proto se různě fotíme a obecně zdržujeme sestup do Ventu. Nakonec nezbývá, než opravdu sestoupit a odjet zpátky do Brna.
Díky moc za tu spoustu skvělých zažitků, moc se mi tam mezi Vámi všemi líbilo! Hned bych jela znovu. Jen co si pořídím nový batoh bez podélného zipu.
