Na poslední předvánoční víkend 2015 mělo být podle předpovědi počasí ve slovenských horách krásné počasí. To byl dobrý důvod pro Komisi tradičního skialpinismu ČHS pro oficiální zahájení skialpinistické sezóny. Aneb jak si vyjet na jeden den do dobře vysněžené Žiarské doliny.
Výběr cíle prvního skialpu této zimy byl více než jasný poté, co horský vůdce Ivan Žila navštívil a zdokumentoval svůj výjezd do Žiarské doliny ve středu 16. prosince 2015 více v Na skialpech na Kopu nad Baníkovskou ihlou v polovině prosince.
Po rychlé předvíkendové domluvě jsme se v ústí Žiarské doliny potkali v nezanedbatelném počtu šestnácti lidí z různých koutů České republiky. Skupina byla genderově nevyvážená, neboť v ní jednoznačně dominovali muži zastoupení dvanácti jedinci. Cesta do Západních Tater nebyla vůbec jednoduchá, když převládala hustá mlha a v některých místech jako například Bumbálka byla i námraza.
Rychle jsme se převlékli a přezuli, lyže přidělali na batohy a vyrazili do slunečné Žiarské doliny. Na začátku doliny sníh nebyl, ale postupně se jeho množství na cestě zvyšovalo. Spíše než o sníh, se ale jednalo o přemrzlý hrbolatý podklad vylepšený o zbytky po těžbě dřeva. Lyže jsme tak kus nesli na batozích, ale výše to už šlo krásně na tuleních pásech. Slunečné počasí a výše uvedená motivační reportáž měly na svědomí, že jsme nepředpokládali, že by zůstaly ještě nějaké svahy nerozjěžděné po sobotním náporu skialpinistů.
U Žiarské chaty bylo skialpinistů a turistů celkem málo, ale pohled k hlavnímu hřebenu Západních Tater situaci vyjasnil – například svah do Smutného sedla byl docela obsypán „mravenci“. Nelenili jsme, a po rychlém občerstvení vyrazili dále dolinou. Hned na začátku jsme zavrhli oblast od Žiarského sedla přes Smrek (2072 m) a Baranec (2184 m), neboť bylo na první pohled jasné, že svahy jsou pokryté minimem sněhu vyfoukaného do zledovatělého podkladu. Zamířili jsme přes Terasu do doliny pod Smutné sedlo, která už z dálky slibovala výborné sněhové podmínky.
Od Baníkova (2178 m) po Smutné sedlo bylo vše dobře vysněžené. Před tím, než se zájemce pustí na skialpové „hřiště“, je dobré si co nejlépe prostudovat skialpinistický průvodce Žiarská dolina od Miro Peťa, kde je popsána většina sjezdů s barevným odlišením známým u sjezdovek, tj. sjezdy od lehkých modrých, přes střední červené až po těžké černé. Na webu je průvodce dostupný i ke stažení v pdf.
Celá skupina se „rozběhla“ po dolině, kdy pouze menší část, která dávala přednost opalování, vyšlapala do Smutného sedla a po rozježděné „sjezdovce“ sjela zpátky na pláně pod sedlem, které byly pro opalování v bezvětří a za úplně jasné oblohy ideální. Zbývající to vzali od Smutného sedla doleva. Někteří šli do Lúčného sedla a z něj na Hrubou kopu (2166 m) nebo k Baníkovské ihle.
Naše menší skupina si za první cíl vybrala Hrubou kopu přes sedlo mezi Hrubou kopou a Treťou kopou. Sníh byl sluncem ideálně natátý, a proto bylo možné do sedla vyjít bez problémů na lyžích. V sedle poněkud foukalo, ale to nebylo nic proti tomu, jak silný byl vítr na samotném vrcholu Hrubé kopy. Podle Miro Peťa se jedná o sjezd E „Z Hrubej kopy smerom na východ do sedla medzi Hrubou kopou a Treťou kopou, odkiaľ priamo dole (smerom na JV) širokým žľabom. Sklon 30-37° (obtiažnosť S2, E1), modrý stredne ťažký zjazd s prevýšením 350 m do kotliny pod Kopami.“ Prvních pár metrů z vrcholu nestálo za nic, pod tlustou vrstvou krusty byla sypající se sněhová kaše, ale krusta nás udržela a níže to už bylo výborné lyžování. Už pod sedlem se daly najít kusy svahu, kde nebyla ani jedna stopa. Ještě více nerozježděného prostoru bylo pod zúžením mezi Hrubou kopou a krajní Tretí kopou.
Po dojetí do doliny jsme si v rámci odpočinkového dne vyšlápli na hřeben mezi Tremi kopami a Smutným sedlem. Podle Miro Peťa do oblasti mezi sjezdy L a M. Vsetínští kolegové vyšlapali krásnou pěší stopu přímo na hřeben, a proto jsme brzo sundali lyže a rychle nabírali výšku. V horní části k nám téměř dojel se sněhovým splazem Sam, jemuž se po vypnutí lyže nepodařilo zastavit pád a projel částí sjezdu M mezi skalkami. Na hřebenu opět důkladně foukalo, a proto jsme se tam moc nezdržovali. Podle Miro Peťa se jedná o sjezdy se sklonem 32-40° s obtížností S2+, E1 a převýšením do doliny pod Kopami 220 metrů.
Začátek sjezdu byl přesně uprostřed mezi L a M, nad vyčnívajícími skalkami jsme se rozdělili a někteří dojeli do doliny sjezdem L, zatímco jiní M. Z doliny jsme pokračovali na Terasu a přes ní k Žiarské chatě. Ti, co měli nové vybavení, šli z Terasy pěšky nad chatu, kde opět lyže nasadili. Většina celou trasu sjela bez vyzouvání lyží a bez nových škrábanců na skluznici. U Žiarské chaty jsme počkali na ostatní, pozdravili se se splitboardisti z přerovského sdružení Proti větru a s vycházejícím měsícem jsme se rozjeli do doliny. V ústí doliny jsme se přiblížili hranici inverze a většinu cesty zpátky do České republiky jeli opět v husté mlze.
Zahájení skialpinistické sezóny bylo vynikající a mohou litovat všichni, kteří zůstali poslední předvánoční víkend dole ve městech a vesnicích.
| Jan Pala se skialpinistickým aktivitám věnuje dvě desetiletí od Kanady přes Evropu, Blízký východ až po východní Asii (Japonsko, Kamčatka). Je autorem knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol., Epocha 2010) a spoluautorem knihy Horolezecká abeceda (Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol., Epocha 2007). Skialpinismus propaguje od metodiky přes kurzy až po přednášky |
