Píše se rok 2014 a já už dávno vím, že půjde o mou první himálajskou sezónu. Po expedici v Peru, která byla ze sportovního hlediska velmi úspěšná, si na mě totiž vzpomněli chalani organizující slovenskou Horolezecko-skialpinistickou expedici Dhaulagiri 2014…
A to byla nepochybně voda na můj mlýn, které prostě nešlo odolat, a na kterou jsem do jisté míry čekal. Už výpravu do Peru jsme částečně chápali jako přípravu na něco dalšího, většího, protože spojení skialpů a hodně vysokých kopců se nám jevilo jako více než logické. A Peru to jedině potvrdilo.
Příprava na himálajskou expedici včetně tréninku a jejího zafinancování je přinejmenším celoroční proces, a tak jsem se musel už na podzim této výzvě podívat zpříma do očí a rovnýma nohama skočit do pracovně-přípravného procesu. Podzim byl krajně nepříjemným obdobím, kdy jsem se snažil chvílemi stíhat třeba i tři různé zaměstnání či výdělečné aktivity dohromady, a do toho jsem se pokoušel trénovat a nabírat první objemy. Neměl jsem čas jednoduše na nic a do postele jsem padal ve stavu totální únavy. Ale všechno špatné jednou končí a vidina další nezapomenutelné sezóny se šesti měsíci na lyžích s vyvrcholením na Dhaulagiri byla dostatečnou motivací.
Týdny běžely, ačkoliv všední dny splynuly s víkendy do jediné nehezké šedivé šmouhy, a s prvními sněhovými vločkami přicházející zimy na začátku prosince jsem zkonstatoval, že si mohu dovolit všechno utnout a s čistým svědomím zahájit novou skialpovou sezónu! Samozřejmě ne jenom díky přímo vydělaným penězům, ale i proto, že minulá sezóna už otevřela mnohé dveře a pro firmy jako Mountain Equipment, Ortovox nebo Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se Kejda Ski Team stal dostatečně zajímavým artiklem.
Následovaly soustředění v Krkonoších, kde jsem mimo jiné konečně zdolal a slyžoval taky nejvyšší horu ČR Sněžku (1602 m, S1, 25°), sólo rozlyžba ve žlabech Schneebergu, silvestr v Totes Gebirge a potom především dlouhé lednové soustředění u kamaráda a expedičního kolegy Rasťa Peťa v Liptovském Mikuláši, kde se krom drsných šlapacích tréninků na sjezdovkách Chopku podařilo i pár lehkých žlabů v Roháčích. Nebo třeba velmi intenzivní týden s kamarádkou Klárou v rakouském Gesäuse, kde jsme vyšlápli na mnohé místní dominanty jako Festkogel, Kalbling či Lugauer. Nebo únorová „zkouška motorů“ v údolí Gastein, s 5000 výškovými metry za méně než 9 hodin.
Je však zcela zbytečné popisovat všechny akce, které se letos odehrály, protože oněch 106 000 výškových metrů, co se letos posbíralo, by vydalo na desítky stran a obralo by o čas mne i Vás. Všechny tyhle akce byly „jen“ krásnou přípravou před skutečnou sezónou strmých sjezdů, o které vám chci i letos vypravovat. Tentokrát formou seriálu Himálajská sezóna, jejíž poslední kapitola bude dopsána letos v listopadu ve stínu nejvyšších hor naší planety.
Dnešní první díl nás zavede opět, jako už to začátkem sezóny bývá, do milovaných Vysokých Tater, kde není o linie nouze a jejich lyžařský potenciál rozhodně není úměrný jejich rozloze. Ačkoliv zima 2014 byla v Tatrách velmi bídná, začátkem března se zdálo, že výška sněhové pokrývky kulminuje a vyplatí se vyrazit a dačo polyžovat, skor základné lajny, kedže ozajstné špeciality toho roku asi nebudu vysnežené.
Začaly jsme na Rysech, kam jsme vyrazili skoro s kompletní místní partičkou jednoho pošmourného, ospalého rána. V plánu byl sjezd z Rysů k Czarnemu Stawu (max. 43°) a pak návrat opět přes vrchol a JZ žlabem dolů. Jak tak stoupáme posmutnělou dolinou, v níž se tu a tam převalují šedivé mraky, s významně pozdvihnutým obočím sleduji, že sněhu se nám letos opravdu do žlabů a stěn moc nenalepilo.
K výstupu volíme normálku a klopýtajíc přes šutry doufáme, že ze severu bude sněhu víc. Opak je bohužel pravdou, lyže musíme z vrcholu nejdřív kousek snést a i prvních 100 metrů žlabu se musíme vyhýbat množství kamenů, více či méně úspěšně. Níže ale sněhu přibývá a požitek z jízdy se výrazně zvyšuje. Prášíme v dokonalém prašanu ve zvláštní kulise: jedna vrstva mraků je nad námi, druhá pod námi asi 200 metrů nad zamrzlou hladinou Czarneho Stawu. Jsme zkrátka někde mezi nebem a zemí. Prašanové řádění naší pětičlenné skupinky končí právě na hranici dolní vrstvy mraků. Do mraků se nám nechce a cesta zpět opět přes vrchol Rysů bude dlouhá. Na pásech stoupáme, co to jde a pak dáváme lyže opět na batoh. Sníh je hluboký a výstup vyčerpávající. Konečně jsme znovu nahoře a s chutí se můžeme pustit do druhého sjezdu dne, diagonálního JZ žlabu (max. 46°). Jde o klasiku, kterou už snad každý z nás někdy jel. A scénář je podobný: v horních partiích chytáme za šutry, ale čím níž, tím lepší nehluboký prašan. Den zakončujeme pivem na Popradskom plese, ale jen jedním, protože počasí se má držet dlouho dobré a bude to dřina.
Další den ráno je plech a parta se schází na Hrebienku. V plánu je pěkný okruh s poměrně strmými sjezdy: Velkou Studenou dolinou do Žltej lávky, sjezd na Terynku, výšlap do Bachledovej štrbiny a dlouhatánský sjezd na Zelené pleso.
Do Žltej lávky stoupáme na pěkném výpeku, jaro už se hlásí. Ale na druhé, stinné straně nás čeká zase parádní prašan! Bez dlouhého rozmýšlení najíždím do přímé varianty sjezdu, kterou tvoří úzký žlábek se sklonem k 50°. Je to perfektní krátký tréninkový žlábek s nulovou expozicí, který můžu doporučit všem, co si chtějí něco takového vyzkoušet, než najedou do něčeho podobného, ale s pěti sty metry pod nohama.
Na Teryho chatě dáváme rychlé občerstvení a pak už pospícháme do Bachledovej. Už do ní delší dobu peče slunce a je nejvyšší čas. Během výstupu se opravdu boříme do nepříjemné vaty, ale vidina prašanu na druhé straně hřebene je příliš lákavá, než abychom to otočili. Druhá strana je přesně podle předpokladů v dokonalých prašanových podmínkách. Sjezd z Bachledovej má asi 45° a celkem nízkou expozici, proto se dá v těchto podmínkách jet opravdu celkem rychle a odvážně. Musíme unavené nohy připravit na poslední akci dne a užít si to na maximum!
Sníh práší zpod lyží a s minimální námahou rychle ztrácíme metry v nádherném, klasickém, tatranském žlabu. Pláně Medené kotliny jsou také za odměnu a u Zeleného plesa musím uznat, že to byl jeden z nejhezčích sjezdů v téhle obtížnosti, co jsem v Tatrách jel.
Naše další kroky míří do dobře přístupné Mlynické, ideální doliny pro jednodenní výpady. Pro tentokrát padl výběr na Mlynické Solisko a linii B1 (viz skialp průvodce miropeto.sk), kam jdu právě s bratry Peťovcami. Lehký středně dlouhý žlab nás přivádí pod klíč, který je až nahoře – velmi úzké místo. Na vrcholu panuje pohoda a sjezd nakonec pouští bez potíží.
Celou dobu výstupu na Solisko se na mě zezadu smál krásný pravidelný žlab zpod Satana, ze sedla nad Červeným žlabem. Navíc vypadá, že je už celkem hezky zfirnovatělý. Nemohu si pomoct, odpojuji se od kluků a co nejrychleji v poledním žáru valím tímto žlabem nahoru. Jdu sám, tak je to větší dřina, ale nakonec se vyplácí. Výhledy ze štrbiny směrem ke Gerlachu jsou dnes prvotřídní. A sjezd po odměklém březnovém firnu mezi už obnaženými, prohřátými žebry Satana je krásným zážitkem.
Pokračování příště.
