GIRLS ON SKIS/SPLITBOARD – Olya Volovskaya: Mým snem je splitboardování v Antarktidě

Od začátků v horách po splitboard

Standardní otázka na začátek, kde a kdy jsi začala s lyžováním nebo snowboardem?

Hádám, že odpověď bude také standardní: hobby mého otce je alpské lyžování, takže mě učil lyžovat od mých čtyř nebo pěti let. Má láska ke sněhu a horám je určitě od něj. Jezdili jsme do vysokých hor jako je severní Kavkaz na prázdninové výlety, ale většinou jsme lyžovali na velmi malých svazích nedaleko Moskvy. Když jsem byla teenager,vyměnila jsem lyže za snowboard opět z obvyklých důvodů: všichni mí kamarádi byli cool snowboarďáci v kalhotách o tři čísla větší než potřebovali.

Kdy a proč jsi vyměnila lyže a snowboard za tulení pásy?

Přestalo mě bavid jezdit po upravených sjezdovkách. Pokud jezdíš nějakou dobu, je celkem logická otázka: co dál? Nejsem snowboardistka do snow parku, navíc, mám nějaké problémy se zády, takže to nebylo fyzicky a mentálně pro mě.

Zkoušela jsem carving, ale byla to jen sportovní aktivita a chtěla jsem něco jiného. Abych pravdu řekla, nemám ráda přeplněná místa a lyžařská střediska. Jsi na horách, ale vlastně je necítíš. Proto jsem začala s freeridem a zjistila jsem, že nevím nic o snowboardingu. Po nějakém čase jsem se zlepšila a teď občas navštěvuji i lyžařská střediska. Před přibližně šesti lety jsem „objevila“ splitboard. Okamžitě to bylo jako WOW! Splitboard mi dává neuvěřitelné možnosti pro objevování jakýchkoliv divokých míst bez ohledu na závislost na lyžařských vlecích, vrtulnících nebo sněžných skútrech. Je tam člověk sám za sebe, se svými přáteli a s přírodou jaká je. Není to o sportu, je to o přístupu, inspiraci. Navíc, můj zájem o fotografii začal až se splitboardem.

Jaké byly tvé oblíbené terény ve splitboardových začátcích?

Jednoznačně Sibiř, hlavně okolo jezera Bajkal v oblasti Mamay, kde nejsou vysoké hory, ale les, divoká příroda a bezedný prašan. Byla to má láska od začátku, a stále zůstává.

Jaká je tvá motivace pro strmější a náročnější sjezdy, vyšší hory, vzdálené a neobvyklé oblasti?

Přestěhovala jsem se do oblasti Elbrusu, kde jsou terény a hory opravdu náročné. Nezávisí to pouze na dobrých technikách sjezdu, aby byl člověk schopen sjíždět i svahy, kde nesmí spadnout (no-fall zone) a znalostmi s praxí v lavinové problematice, ale musí umět také lanové techniky, pohybovat se po ledovci, atd. Tento region s vysokými horami pokrytými sněhem I v létě je extrémně krásný, je to úplná pohádka. Byla to pro mě nejlepší motivace ke zlepšování, abych byla schopná objevovat tyto hory.

Kterých ze svých prvních sjezdů si nejvíce ceníš?

Pamatuji si, že jsem byla úplně fascinována výletem do Mamay, divokého místa nedaleko Bajkalu, jak jsem už uvedla. Asi znáš lyžařské video Valhalla, je o Britské Kolumbii, ale úplně odpovídá duši Mamay. Nazýváme ji Buryat Colulmbia (Buryatia je oblast, kde se nachází Mamay, pohoří Khamar Daban). Později se mi velice líbila Kamčatka s túrami s výhledem na Tichý oceán.

Jaké jsou tvé další oblíbené aktivity v horách?

Pouze trekování se stanem, fotografování a kreslení do mého bloku v tichu hor.

Kolik dnů ročně průměrně trávíš na lyžích/splitboardu, cestováním nebo jinými aktivitami v horách?

V posledních pěti letech žiju v horách celoročně (Severní Kavkaz). Nemůžu proto říct přesný počet dnů (samozřejmě, pokud žiješ v horách, nejezdíž každý den na splitboardu nebo lyžích), ale snowboardovala a skialpovala jsem celý rok, a to i v létě ve výškách přes 3800 metrů. Tuto zimní sezónu 2021-2022 strávím v oblasti Racha v Gruzii.Je to odlehlá vesnická oblast bez lyžařského střediska. Připojím se k mezinárodnímu projektu Snow Vigil, kde se zúčastní také několik lidí z tvé země – České republiky. Už se těším.

Olya Volovskaya je grafická designerka a fotografka. Pracuji vzdáleně zatímoco žiju na různých místech, mnohdy v horách. Narodila jsem se v Moskvě, ale nemám ráda velká města, takže dávám přednost životu někde co nejblíže k přírodě. Nemám jedno místo, kde bych ráda žila (nebo jej stále hledám?). V posledních sedmi letech se přesouvám z místa na místo. Mám ráda objevování různých míst a kultry zevnitř, protože jet někde na dovolenou znamená něco úplně jiného než tam žít.

Strmější sjezdy

Máš nějaký vzor pro náročnější sjezdy?

Samozřejmě, sleduji profi freeridery, zvláště ženy jako Jackie Passo, Marion Haerty nebo naši ruskou FWT hvězdu Annu Orlovu, ale největší inspirací jsou mí přátelé, s kterými jezdím a od nichž se toho naučím nejvíce. Velmi se také zajímám o práci outdoorových fotografů jako Jimmi Chin a dalších.

Jak si vybíráš místa, hory, výstupy a sjezdy?

Snažím se vyhnout oblíbeným lyžařským střediskům jak jen to je možné a zaměřuji se na oblasti, kde jsem ještě nebyla a které nejsou ve všeobecném povědomí.

Jak se psychicky vyrovnáváš s náročnými a extrémními sjezdy?

Oh, toto je nejtěžší část! Být odpočinutá a plně koncentrovaná ve stejném čase, naučit se vypořádat s riziky, nepanikařit. Nebo na druhou stranu být v eurofii, poslouchat sama sebe a někdy se včas rozhodnout k návratu. Tyto psychologické dovednosti získané při freeridu a skialpu jsou velmi užitečné i v každodenním životě.

S jakými partnery jezdíš? Jsou to čistě mužské skupiny nebo jsou ve skupině i další ženy?

To se liší čas od času, ale určitě to  není čistě mužská záležitost. Jsem hodně inspirována mými kamarádkami, které jezdí perfektně, dále horskými vůdkyněmi a cestovatelkami, které jsou zároveň i matkami. Začínám trochu závidět jejich dětem, že mají taková parádní dobrodružství od útlého dětství. Ale vážně, výběr partnerů na lyžování a snowboarding není o pohlaví, ale jen o tom, zda je to osoba, na níž je možné se stoprocentně spolehnout.

Které jsou tvé oblíbené sjezdy? Je některé z nich možné označit jako velmi strmé?

Nedávám důraz na strmé terény, to znamená, že to pro mě není hlavní motivace typu „hm, chci jet tuhle stěnu, je to výzva!“. Navzdory tomu jsem jezdila v docela náročném terénu v mých „částečně domácích“ hor Kavkazu včetně strmých a úzkých no-fall žlabů nebo stěn. Hlavní motivací pro mě jako fotografku je objevovat něco nového se svým splitboardem a přáteli.

V jakých vysokých horách jsi jezdila a jak tě to ovlivnilo?

Se splitboardem jsem byla na vrcholech Elbrusu (východ, 5621 m) a Kazbegi (5054 m). V době, kdy jsem žila v malé vesnici na Severním Kavkazu nedaleko jižních svahů Elbrusu ve výšce 2100 metrů, jsem neměla žádný problém s aklimatizací. Samozřejmě, že sjezd z vrcholu na splitboardu nebo lyžích neznamená, že je to nejlepší sjezd života, ale je to spíše o dobré zábavě za povedených sněhových podmínek a počasí. Navíc, díky sjezdu může být člověk první v základním táboře na večeři!

Miluji snowboard a splitboard, takže se snažím strávit co největší část roku v horách. Můj “basecamp” v posledních letech byla malá vesnice Terskol nedaleko jižních svahů Elbrusu v ruském severním Kavkaz. Z Terskolu jsem jezdila na Sibiř, Kamčatku, do Chibin (v severním Rusku za polárním kruhem), Gruzie, Evropy, ale “domov” byla oblast Elbrusu. Teď žiji v Egyptě a věnuji se kajtu (rozšířil mou závislost na sněhu) a zimu opět strávím na Kavkazu, ale z gruzínské strany v rámci Snow Vigil.

Používané vybavení

Jaký snowboard/splitboard, vázání a obecně vybavení jsi používala na začátku?

Ve svých začátcích před šestnácti lety jsem se moc nestarala o to, na čem jezdím. Koupila jsem si nějaký snowboard, boty a vázání a byla jsem úplně šťastná. Co se týká oblečení, tak samozřejmě tehdy nebyly high-tech goretexové oděvy, ale klasika: nějaké snowboardové kalhoty velikosti XL od mého přítele a bunda, která byla po dvaceti minutách úplně mokrá.

Co používáš dnes a proč?

Na freeride mám snowboard Jones Flagship, a na túry splitboard Neversummer West. Boty mám K2, ale při aktivním splitboardování mi vydrží jakékoliv boty maximálně dvě sezóny, ale zatím nejsem připravena na plastové skelety. Vázání mám Spark, stoupací železa Spark a tulení pásy od G3.

Jakému oblečení dáváš přednost?

Nyní dávám přednost samozřejmě přednost lehkému oblečení! Ať už goretex nebo něco jiného. Pro snowboardování v lyžařském středisku jsem ovšem oblečena standardně snowboardově. Pokud jsem v přírodě, zvláště při spaní ve stanu, chci, abych byla co nejvíce v suchu a teple. Hmotnost a velikost každého kusu oblečení je pro mě velmi důležitá, jelikož obvykle s sebou mám fotoaparát a dron, takže počítám každý gram.

Lavinová problematika

Jaké máš zkušenosti s lavinovou prevencí?

Ve skupině, s kterou jezdím, vždy trénujeme vyhledávání a kopání. Lavinový kurz (rozšířený, alespoň týdenní) je velmi dobrý a absolvovala jsem jej před několika lety. Možná absolvuju nějaký opakovací. Během našich túr se Snow Vigil naši vůdci dávají účastníkům maximum znalostí lavinové prevence.

Jaké lavinové vybavení používáš?

Lavinový vyhledávač, sondu a lopatu Mammut Barryvox,, lavinový batoh Scott Alpride E1. Dříve jsem používala jeden z lavinových batohů se zasobníky plněnými plynem, ale dosud některé ruské letecké společnosti nedovolují přepravu těchto lavinových batohů. V některých odlehlých oblastech se tak snadno můžeš ocitnout bez možnosti zakoupení plynového zásobníku pro svůj drahý, ale v takovém případě bezcenný lavinový batoh.

Ve strmějších terénech může být větší pravděpodobnost lavin, jaké je tvá prevence?

Pokud žiju v dané oblasti, snažím se sledovat, jak se vyvíjí sněhový profil od samotného začátku zimní sezóny. Poku cestuji někam jinam, ptám se místních skialpinistů a splitboardistů, sleduji předpověď počasí (a jaké bylo počasí před mým příjezdem), vítr, expozici svahů tak, jak je obvyklé. V lyžařských střediscích obvykle dostaneš informace o lavinové předpovědi, ale v Rusku něco podobného existuje asi jenom v Krasnoj Poljaně. V oblasti Elbrusu je lavinová prevence soustředěna pouze na ochranu vesnic a silnic před pády lavin. Tyto laviny mohou být opravdu velké a ničivé. Tato služba samozřejmě neposkytuje žádné oficiální informace pro skialpinisty. Ale můžeš se jich zeptat, pokud v dané oblasti žiješ.

Nejstarší lavinové předpovědi v Rusku jsou ze severu z oblasti pohoří Chibiny z roku 1936, ale jejich účelem je pouze ochrana města a dolů před lavinami. To se dosud nezměnilo, ale místní lyžaři, snowboardisti a vůdci ti poskytnou aktuální informace k lavinovému nebezpečí.

A samozřejmě, jezdím s lidmi, kterým věřím.

Máš nějakou osobní zkušenosti s lavinami?

Ano. Naštěstí jsem v lavině nebyla já. Byla jsem svědkem laviny. Byl to vůdce skupiny, který jel po nás stejný svah. Bylo to velmi blízko upravených sjezdovek lyžařského střediska, a byla to jízda na ranní rozjěždění se. Naše skupina sjela v pohodě, ale nelíbíla se nám stabilita sněhu. Rozhodli jsme se proto vrátit na sjezdovky a skončit s freeridem. Všimli jsme si, že další skupina se připravuje nahoře na svahu ke sjezdu. Jakmile se jejich vůdce rozjel, uvolnil deskovou lavinu, která jej úplně zasypala. Celý svah sjel. Stáli jsme na bezpečném místě, a jakmile se lavina zastavila, spěchali jsme do hlubokého lavinového nánosu. Minuty se zdály být hodinami. Nakonec tato lavinová nehoda skončila dobře, vůdce přežil. Reálná lavinová nehoda se záchranou něčího života je něco úplně jiného než jen trénování. Snažím se proto hodně trénovat, abych si vše plně zautomatizovala, protože ve stresu není potom čas na přemýšlení.

Motivace pro další ženy a plány do budoucnosti

Co by jsi doporučila ženám, které chtějí začí se skialpinismem nebo splitboardem na vyšší úrovni a ve strmějších terénech?

Postupovat krok za krokem, poslouchat sebe, najít rovnováhu mezi posouváním svých hranic a únosným rizikem. A samozřejmě, jezdit s těmi, kteří jsou zkušenější a od nichž je možné se učit.

Na co by si měly ženy dávat pozor?

Opravdu si nemyslím, že je nějak důležité jaké pohlaví kdo má. Ale možná ženy mají nevýhodu, protože nikdo zpočátku neočekává, že budeme stejně silné jako muži. Na druhou stranuy, vždy se snažíme ukázat, že v horách jsme stejně silné jako muži.

Hm, nevím, jak říká můj kamarád vůdce svým klientům: “teď nejste muži nebo ženy, zapomeňte na to, teď jste freerideři!”

Jaké máš sny nebo plány, kde by jsi chtěla splitboardovat?

Jednoznačně splitboard v Antarktidě. Mám kamaráda, už docela staršího, který je teď šéfem lavinové prevence v oblasti Elbrusu. V době SSSR strávil v Antarktidě zimu v rámci vědecké expedice. Dostávali se tam několik měsíců po mořích a oceánech, potom byli několik měsíců v Antarktidě ve skupině několika vědců, nikde nikdo, jen tučňáci.Ráda poslouchám jeho vyprávění a prohlížím fotky, které tehdy udělal. V současné době nemusíš být sovětským vědcem, aby jsi se dostal do Antarktidy, je podstatně snadnější se tam dostat na splitboard. Možná někdy vydělám dost peněz na to, abych si tento sen uskutečnila.