Freeridové a skialpové Hokkaido, aneb japonské prašanování

Kromě světově proslulých lyžařských a freeridových středisek na ostrově Hokkaido, je možné v hromadách sněhu najít také freeridová střediska, o nichž zahraniční lyžařské servery cudně mlčí. Kromě freeridu s využitím vleků a lanovek je možné na Hokkaido proovzovat také heliskiing nebo catski, kdy cestu vzhůru rychle zvládnete vrtulníkem nebo rolbou, aby se před Vámi otevřely nepřeberné možnosti čistého a neporušeného bezedného prašanu. Samozřejmě, vezmete-li si s sebou stoupací pásy na své lyže nebo splitboard, nebudete omezeni vůbec ničím.

V zimě 2015 jsme chtěli jít o krok dál a Hokkaido poznat co nejlépe. Vzali jsme si dodávku, naplnili ji až po střechu stoupacími lyžemi a dalšími potřebnými lyžařskými hračkami a procestovali ostrov ze severu na jih. Našli jsme krásné prašanové resorty ještě nezasažené turismem. Vylezli jsme několik vulkánů, okusili lokální kuchyni a poznali opravdové Japonsko.

Freeride na Hokkaidu

Hokkaido se nachází na místě, kde se studený vzduch putující ze Sibiře přes Japonské moře střetává s pevninou, což má za následek téměř neustálé sněžení a není neobvyklé, když mnohá střediska na ostrově ročně dostávají srážkový úhrn 14 – 18 metrů prašanu! V různých freeridových filmech se nejvíce vyskytuje nejlepší středisko na Hokkaidu – Niseko United. Tvoří ho čtyři vzájemně propojená střediska. Na Niseku jsou nejlepší otevřené sjezdy z vrcholu sopky Annupuri a prvotřídní noční lyžování v lesích. S 940 metry výškového rozdílu se řadí na první místa na ostrově, co se týče délky sjezdů a jejich převýšení.  Lyžování v nočních lesích je speciální záležitost. Jestli vám přes den připadalo, že lepší už to být nemůže, počkejte, až středisko zahalí tma a sjedete si vaše oblíbené lajny v noci.

Další dva resorty v jihozápadní části Hokkaida jsou srovnatelné s Nisekem, co se týče terénu, ale ještě zdaleka ne tak objevené turismem. Rusutsu nabízí nejlepší lyžování v lesích a přírodní freestyle park pro ty, co mají chuť si trochu zaskákat. Kiroro je vyloženě japonská záležitost a tak se vám velice lehce může stát, že zde budete volný terén brázdit zcela sami.

Pokud se chcete i trochu zapotit a dostat se do míst, kde málokdy potkáte dalšího lyžaře nebo splitboardistu, stačí vzít stoupací pásy, neboť oblast centrálního Hokkaida nabízí ideální ski-alpinistické hřiště.

Vulkán Mount Yotei

První zastávkou našeho výletu je vulkán Mt. Yotei. Naši oblíbenou sopku jsme již v minulosti několikrát zdolali. Španělský kamarád Dani mi vyprávěl o známém, který se na sopku vydal před soumrakem, nahoře přespal a při úsvitu si dal parádní dvacetiminutový sjezd zpět dolů. Nápadu jsme dali pracovní jméno „Yotei One-Night Stand“ a samozřejmě se ho ihned chytili. Za dva dny jsme byli na úpatí sopky s plánem, že v poledne nasadíme pásy, vystoupáme k chatce, která je kousek pod vrcholem, pokocháme se západem slunce a ráno před úsvitem se vydrápeme na vrchol. Předchozí čtyřhodinový výstup na vrchol sopky mě naplnil optimismem, že bychom to maximálně za sedm hodin opravdu mohli zvládnout. Při výstupu Danimu spadl spacák ledabyle přivázaný na batohu, takže jsme si dal nějakých 400 výškových metrů dolů, abych jeho spacák náhodně našel.

S „velkou chutí“ se pouštím opět nahoru. Daniho dostihnu po dvou hodinách stoupání. Hodinky ukazují 17:00, slunce dává najevo, že už se blíží konec jeho směny, a mně začíná být jasné, že náš výstup nejspíš nudný nebude. O hodinu později si už ale užíváme nádherný západ slunce, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Poté už jen následuje heroický výkon v podobě stoupání s lyžemi na zádech v prašanu. Kulisu nám dělá měsíc a společnost svit výkonné čelovky. Na chatku dorazíme plni emocí v devět hodin v noci, vybalíme spacáky a usínáme během několika vteřin.

Následuje budíček ve čtyři hodiny ráno, a už si to sypeme na vrchol, abychom byli svědky snad nejúžasnějšího východu slunce, jaký jsme kdy zažili. Sedíme s nohama svěšenýma směrem do útrob vulkánu a pozorujeme, jak se první paprsky derou přes horizont. Ještě chvilku rozmrzáme, nasazujeme lyže a sjíždíme k srdci vulkánu, kde vytahujeme snídaní. Regulérní piknik uvnitř vulkánu nezní jako špatný nápad. Poté vyběhneme znovu na vrchol a jedeme vstříc dlouhatánskému sjezdu zpět do údolí. Dlouhé a rychlé oblouky v prašanu; tohle se mi nikdy nepřejí. Spíš než lyžování se nám zdá, že se nad sněhem vznášíme. Pocit, kdy potkáváme lyžaře, kteří jdou ráno teprve na vrchol, také není k zahození. Dorazíme k autu a vydáváme se na západ k moři do naší další destinace.

Lyžování vedle oceánu – Iwanai

V Iwanai kdysi v rámci japonského lyžařského boomu vyrostlo malinké středisko. Nasvědčuje tomu starý rezavý vlek, který objevujeme cestou nahoru. Japonsko je s 500 resorty po Spojených státech druhé na světě v počtu lyžařských středisek. Mnohé z nich se však ukázaly jako neudržitelné a jsou buď vypnuté úplně nebo fungují jen o víkendech. Nefunkční vlek je pro nás dobrá zpráva.

Na vrchol stoupáme úplně sami. Iwanai se nachází v těsné blízkosti moře, takže vrcholová fotka nemá chybu. Nemluvě o sjezdu. Letíme japonským prašanem a já si musím stále připomínat, že se nemohu kochat výhledem na moře a pozornost bych měl spíš věnovat stromům před sebou. Jako rodák z východních Čech nejsem úplně navyklý na kombinaci moře a hor, takže si nemůžu pomoci. Iwanai je ideální lokace na jednodenní výlet.

Za den zvládnete 3 kolečka a do deníčku si budete moci zapsat 2500 vertikálních metrů jízdy v prašanu. My dáváme kolečko pouze jedno, máme totiž namířeno do vulkanického pohoří v centrálním Hokkaidu, Daisetzu.

Kuri, jako správný Japonec, striktně vyžaduje kombinaci prašanu, onsenu a pořádného jídla. První a druhou položku si odškrtáváme již v Iwanai. Následuje dlouhý přejezd do druhého největšího města na Hokkaidu, Asahikawa, kde si kromě pivka Asahi Dry zajdeme i na japonskou grilovačku.

Nejvyšší vrchol Hokkaida

Nyní máme v plánu stanout na nejvyšším vrcholku Hokkaida, Asahi-dake. Natáčel se tu například ženský freeridový film „Shades Of Winter“ s vítězkou X-Games Emmou Dahlstrom. Když je to tu dost dobré pro profíky, tak by jsme to mohli zkousnout i my. Nastupujeme do velké gondoly, která nás vyplivne nahoře přímo tváří v tvář sopce, kterou se v příštích 3 hodinách budeme snažit pokořit. Dnes fouká pořádny vichr, stoupání prudkým svahem má tedy daleko k poklidnému turistickému zážitku. Konečně se doplazíme nahoru. Vítr nám znemožňuje kochání, takže sundáváme pásy a pouštíme se dolů. Kdybych si vedl deníček, zápis z dneška by vypadal asi následovně: „Milý deníčku, dnes jsme zase vylezli na sopku. Japonské moře nalevo, Tichý oceán napravo.“ Cestou dolů se vyhýbáme páře unikající z útrob vulkánu. V resortu je jen hrstka lidí. Využíváme proto situace a dáváme ještě několik prašanových koleček na gondole. Usuzujeme, že jeden den je pro Asahi-dake tak akorát…